..........

Na sobě má saténovou bundu, semišové kalhoty a mokasíny. Všechno ze Sønderborgu, šátek s třásněmi jakbysmet. Velká změna oproti jejímu obligátnímu psímu oblečku z flísu. K tomu tenký culík a dost povislá oční víčka. Už jí není devatenáct, nikomu už není devatenáct. Devatenáct už jí není několik desetiletí, vybavuje si pokoje s vlastní kuchyní a koupelnou, rohožky, plastové mísy, vícehranné černé talíře. Regál, polovinu ho odřízla. Knihy nakoupené jako dekorace, v sobotu dopoledne do Irmy pro anglické muffiny. Sledování nějakého pořadu za bambusovou roletou, aby unikla autu, co kontroluje placení televizních poplatků. Na ty muffiny opravdové máslo. Postávala před zrcadlem a pozorovala svoje klíční kosti a hubená stehna, pak se objevilo bříško. Říká: Ty ho určitě nemáš.

Jakýsi dravý pták se střemhlav řítí dolů. Dravců se bojí, jednou se dokonce vrátila z hloubi lesa.

Na kšiltovku se dají nakreslit oči a pak si ji nasadit obráceně, to ví každý. Omlouvá se, že zapomíná a mluví mimo telefon.

Člověk nesmí vsadit hned na první společný domov, říká Hafni, a už vůbec ne, když má špatné dispozice. Vzpomíná, jak ležela celou noc s očima dokořán, když se měla zaplatit kauce. Táhlé ne jí radši mělo vyklouznout i během namlouvání. K němu došlo na chodníku před kinem Imperial. Omylem šli na Vetřelce trojku, všechen ten sliz. Během celého filmu měla na jazyku ano, ale vlastně to spíš bylo no tak jo.

Normálně položí před každou jízdou na kapotu dlaň, pomodlí se krátkou modlitbičku, i když jede jenom dva kilometry. Už asi čtyři týdny na to ale zapomíná. Myslí na jiné věci. Omlouvá se za ty svoje zadrhávané věty, odteďka se bude snažit mluvit jinak.

Ale zpátky k věci, prostě na tuhle svoji cestu, kterou si sama pro sebe nazvala chlebíčkovou cestou a která začínala u ní ve Frederikssundu a vedla přes Roskilde, Ringsted, Korsør, Nyborg, Svendborg, Faaborg, Bøjden-Fynshav až k finálnímu velkému jihojutskému zákuskovému stolu v Gråstenu sestávajícímu z třikrát sedmi dezertů, se chtěla vydat, kam až jí paměť sahá, minimálně od chvíle, co si pořídila auto. Všechno bylo naplánované, obědové restaurace, kde mají na jídelním lístku klasické žitné chlebíčky, i ubytování a po cestě řada pamětihodností. Hagbardova mohyla, vikinský hrad Trelleborg, Broholm, Svanninge Bakker. Dlouhé večery, mapa Dánska a zápisník, pokud tedy zrovna neusnula u Big Brothera. Jasně si vzpomíná na dívky jménem Jill a Pil. Taky rodný dům Hermana Banga v Asserballe.

Říká: Promiň, strašně melu. Vidí nějakou paní, jak jde po silnici s konví, zahne na jednu z předzahrádek a vrací se s prázdnýma rukama. Hafni si vzpomene na svoje rybízy, dá se odejít z domova i s ovocnými keři? Roub z její drobnoplodé jabloně. Sportovní ponožky těsně obepínají lýtka, večer si je vždycky musí stáhnout jako první, zůstávají po nich červené rýhy, kůže z nich přetéká. Po poli přijíždí traktor. Je tam i spousta racků.

Hafni říká: Já nechci být já. Chci se od základu změnit. Nevím, jak se mám od základu změnit.

Z domova odjela v úterý ráno. Cestovní taška stála na jídelním stole všem na odiv, teď, když nikomu nedlužila žádné vysvětlení. Stejně ale na lístek napsala „pryč na dlouho“. U Hagerupu jí už trochu poklesla ramena a na tváři jí postupně narůstal úsměv. Dostavil se sám od sebe, nebyl to pokus povytáhnout stále svěšenější koutky. Zub času, pigmentové skvrny na čele. Kéž by se v pubertě zajímala o krém na opalování a nespálila se hned na každém plácku, co se namanul. Klouzala po malých silničkách kolem venkovských stavení, statků, požárních nádrží. Zastavila na jakémsi prostranstvíčku a snědla housku. Výlet bez restrikcí. Lepší polovička v tahu. Říká: Přiznávám, že hodněkrát, když nasedl na kolo a vyrazil směrem k říčnímu korytu u Sillebro, jsem si doma v kuchyni u okna přála, ať zmizí v nenávratnu.

Cesta vedla přes Østrup Holme, Nybølle, Ågerup. V Roskilde se dalo zaparkovat v ulici Sankt Ols Gade, hned za hotelem Prindsen. Přezula se z tenisek do lodiček, klapala do hotelu. Recepční jí přidělil, jeho vlastními slovy, pokoj s výhledem na nově zrekonstruované parkoviště, ale ubytovat se prý může až ve dvě. Stála tam a komíhala cestovní taškou a možná kvůli tomu jejímu ustavičnému úsměvu se jí zeptal, co pro ni může udělat. Takhle se tedy dostala do druhého patra a k výhledu na pěší zónu, dívala se na hemžení kolem vystavených stojanů na oblečení, přesně jak doufala. Skopla boty, nacpala se do okna. Chvíli tam takhle seděla. Připravená na absenci minibaru si přinesla bílé víno a destičku z chladicího boxu. Přinejhorším by se spokojila se skleničkou vlažného. Pytlík čipsů, slané mandle. Pustila si televizi, hlady už šilhala. Jenže do doby, na kdy měla objednaný stůl, zbývalo ještě tři čtvrtě hodiny. Vyšla z hotelu a vplula do drogerie Matas. Koupila si dvoje zapečené oční stíny a tělový olej s levandulí. Na pokoji si dala dlouhou sprchu, už jen to, že po sobě nemusí sušit podlahu. Pěkně promaštěná si chtěla natáhnout kalhoty, ale nešlo to. Místo toho si vzala zavinovací šaty.

Stejně se na ni na náměstíčku Stændertorvet snesla temnota. Vstoupila do ní, jedna dlaždice jí zmizela pod nohama. Z plic jí něco vysálo vzduch a mezižeberní svaly byly rázem bolavé a stažené. S roztřesenýma rukama se musela posadit na lavičku a polknout, jak už se to mezitím naučila. Na katedrále bimbaly zvony, chodidla se postupně vrátila domů do bot. Vymáčkla ze sebe úsměv a ten jí nakonec na tváři i zůstal. Do Radničního sklípku zbývalo devět minut, tak se šla projít ke katedrále. Ale vstup nebyl zdarma, to by se nevyplatilo. Hafni nemůže tvrdit, že by ta situace s temnotou pro ni byla neznámá. Dobře ví, jak k ní dochází. Ale těžko se to vysvětluje. Šla k rohu roskildské katedrály a objala ho. Ledové cihly, dokonce i na slunci. Říká: Nesmíš si myslet, že mi přeskočilo. Jakživa jsem se víc netěšila na šnaps a musel to být jedině Linie Aquavit.

Jeden žitný chlebíček si objednala se sleděm v kari omáčce a ten druhý obložený plátky brambor a majonézou. Točené pivo ji v jícnu studilo, málem ho cítila až do břicha. Sleď měl jemnou pachuť, možná za to mohla kurkuma. Podívala se z okna. Potřebovala si udělat pauzu, žitné chlebíčky se nesmí zhltnout. Objednala si ještě jeden akvavit a obrátila ho do sebe. Na zemi jeden škvarek, nebo se říká jedna škvarka? Zakrojila do bramborového chlebíčku. U stolu opodál pozvedl nějaký plešatý muž skleničku a kývl na ni. Ona kývnutí opětovala. Venku křičelo nějaké dítě. Dortíčky a šálek kávy.

Z těch zavinovacích šatů měla radost. Jako dvacetiletá si z jednoho ramene často stahovala halenku. Vlastně i jako třicetiletá a čtyřicetiletá. A vlastně i loni. Ramena jsou ta část těla, co stárne poslední. Ale ona je pořád docela mladá, je jí teprve osmačtyřicet. V poloze prkna vydrží klidně i přes minutu.

........

překlad Helena Březinová