Sněhová vločka

Jana se nahýbá nad inkubátor, nad své dítě. Bolest se mísí s okouzlením. Je tak maličký, na hlavě má rozkošnou čepičku s bambulkou, dupačky jsou miniaturní, jako pro panenku, a přesto ještě veliké. I navzdory nezralosti a příliš brzkému příchodu na svět je krásný. Křehoučký. Svraštělý. A taky škaredý jako nějaký přestárlý mudrc, který už sám neví, kolik mu je vlastně let. Je bezbranný s těmi všemi hadičkami a monitory kolem sebe, a přitom se tváří, jako kdyby věděl všechno, jako kdyby měl v sobě uložené prošlé i budoucí věky lidské existence, povznesen nad zrození i smrt, vznikání i zanikání, nad rozkvétání i uvadání. Je jako květ rozvitý zrychleně, bez zdrženlivosti, chtějící sám sebe obětovat.

Lékařka otevírá dvířka inkubátoru. „Klidně si ho pohlaďte,“ pobídla ji.

Jana mu něžně přejela po tvářičce — takový miniaturní nosánek, pohladila ho po ručičce — takové tenké prstíčky, průhledné…

Náhle jí sevřel prst. Chytili se jeden druhého a v tu chvíli věděla, že se už nikdy nepustí.

svět stínů
lví hostina
hodiny stojí
děvčátko z konga
za koutnicí
svatovítské chrliče
rút, erna a smíšek
černá apoštolka tanec
kokosových palem
leopardí skvrny

Jana už je z porodnice doma, celá v černém — ve smutku — a v ruce drží mobilní telefon. Váhá, jestli má zavolat své nejlepší kamarádce Tince a nadobro se zbavit toho, co ji tak tíží a trápí. Toho, co v ní jedovatí. Před chvílí se rozloučily ve vyhlídkové restauraci nad Prahou. Nedokázala jí říct do očí pravdu o skutečném otci svého dítěte, o tom, že nebylo Alekovo, ale že tím nedozrálým tělíčkem kolovala Viktorova krev a že jejich malá Makeda měla nevlastního bratra. Nedokázala to doposud říct nikomu, i když ji tohle tajemství drtí. Je na svého kostlivce ve skříni sama. Byla to jen jedna noc v Africe, neplánovaná, ale osudová. Od té doby nemá klid. Svědomí ji hryže jako neodbytná, hladová krysa.

Chlapeček se narodil příliš brzy. Hned po porodu ho strčili do inkubátoru a odvezli na jednotku intenzivní a resuscitační péče. Janě doposud zní v uších monotónní pípání přístrojů, které bdí nad těkavými životy v inkubátorech rozmýšlejícími se, zda zůstat, či odejít, nad labilními plícemi, které opakovaně náhle splasknou, a přístroj se rozkřičí, sestřička přiběhne, pomůže a plíce se zase naplní, nad nepravidelnými srdečními rytmy — některé bouchaly o život, některé o smrt.

Její předčasně narozené dítě zemřelo. Smrt ošálila kontrolní přístroje i monitory rozestavené kolem inkubátoru a chlapečkova dušička se rozpustila jako sněhová vločka na venkovním parapetu. Nit jeho života se stala pro lékaře nepolapitelnou. Náhle, nečekaně, nevysvětlitelně a nevratně.

Trauma se nestává traumatem samo o sobě, ale teprve uvíznutím v čase oné události. Znemožňuje jít zase vpřed, neustále si stahuje pozornost na sebe. Tma kolem Jany se koncentruje, sráží, houstne, ale jednou musí křísnout sama o sebe, zažehnout se spásnou myšlenkou, rozřešením, protože věci příští se rodí v nejhlubší temnotě. Pravou hybnou silou není vědomá vůle, nýbrž nevědomá část psýché, temná, nepochopitelná a neuchopitelná, lze jí jen naslouchat, když probleskne do snů, nechtěných přeřeknutí nebo zakopnutí na rovné cestě.

Jana netouží po světýlku ve tmě, kterou je zavalena, naopak se ve světě stínů zabydluje. Pořád dokola si opakuje, že smrt je jen iluzí mozku, že divoká zvířata to vědí. Ona sama to pochopila na safari v Keni, když pozorovala lva a dvě lvice u jejich úlovku. Lev trhal buvolí záda, hladové lvice seděly opodál a čekaly, až se lev nažere. Jedna z nich se začala plazit k buvolovi, ale lev ji odehnal. Zkusila to znovu. Lev se rozčílil, lvici napadl a prokousl jí hrdlo. Vrátil se zpět ke kořisti, a když se dosyta nažral, přitulil se k mrtvé lvici, jako kdyby jen spala.

Uvnitř Jany je schovaný muž. Jak bude stárnout a ženských hormonů jí bude ubývat, bude se mu čím dál víc podobat. Jasné ženství zmatní, hlas se prohloubí a zhrubne, zostří se rysy v obličeji, možná začne pod nosem rašit náznak kníru. Letos jí bude třicet let, je na vrcholu ženských hormonálních křivek, estrogeny na vzedmuté vlně. Svou mužskou polovinu duše musí hledat vně sebe, v protějšku, který ji odráží, tak jak velí zákony přírody, divočina v lidech, žádné zoo, ale nejdivočejší prales, do něhož vědomí nedohlédne. A pokud se někdo přiblíží k hranici mezi vědomím a nevědomím, je tu děsivý strážce prahu, který zabraňuje, aby se dotyčný rozrušil sám ze sebe, aby něco podkopalo jeho zidealizovanou představu o sobě samém.

S Alekem byla pět let. Nikdy ji nepožádal o ruku, nenaznačoval, nezmínil se o manželství a ona si ráda nechávala otevřená dvířka. Jak by to teď, když Alek definitivně odešel, bylo složitější. Byla hluchá k snovým dramatům, zvlášť k těm opakovaným a neustále omílajícím totéž, i když v jiných kulisách. Často se jí zdávalo, že jede s Alekem autem, a vždycky to končilo nehodou, překážkou na cestě anebo sjetím do příkopu. Nikdy nikam nedojeli, naposledy byl Alek dokonce zraněný, otírala mu ze spánku krev. Teď už tomu rozumí, jejich soužití nemělo žádnou budoucnost, perspektivu, chystalo se skončit fiaskem. Nedbala varování vševědoucího nevědomí a teď to má. Alekovi ublížila a ona sama se nyní s nalitými prsy cítí neúplná, okradená, ošizená — chybí jí její děťátko.

Všechno začalo tím, že se zastavily starožitné plechové hodiny v hale, možná to začalo o několik minut dřív rozbitou skleněnou výplní ve dveřích. Stoletou, leptanou a nenahraditelnou.

Jana bloumá torzem kdysi rozlehlého bytu, jenž zabíral celé patro novobarokního domu na Václavském náměstí. Dnes jsou z něho byty tři, i když pořád nadstandardního půdorysu se stropem vysokým přes čtyři metry. Ten její má sto čtyřicet metrů čtverečních. První, co je přivítalo, když se s Alekem vracívali domů, byly hlasité kulaté plechové hodiny. Tik tak na chvíli zaniklo v přibouchnutí plechových dvířek, která se otevírala ještě před pravými dveřmi. Plechové poškrábané dveře mátly. Nikoho by nenapadlo, že za tím nevzhledným vstupem jsou další dveře do bytu, spíš to vypadalo, že vedou do strojovny, na půdu či do kumbálu pro údržbáře.

„To je skvělé, dobrá pojistka proti zlodějům,“ radoval se Alek, když se nastěhovali.

„Blbost, přitahují destruktivní energii, nelíbí se mi,“ oponovala mu. „Měli bychom je odstranit.“

Druhý den koupil starožitné plechové hodiny tmavo­hnědé barvy se zažloutlým bílým ciferníkem a černými ručičkami. Byly výjimečné nejen svým stářím, ale i velikostí, hlasitostí tikotu a taky tím, jak se doplňovaly s oprýskaným materiálem vstupních dveří.

„Uviděl jsem je za výkladem starožitnictví a něco mi říkalo, že se budou hodit do haly, co myslíš, Jani?“

Jana je archeoložka. Miluje vše staré, patinované a ohmatané lidmi, kteří už dávno zemřeli. Diskuse kolem plechových dveří skončila. „Ty hodiny jsou nádherné,“ vzdychla, „ty víš, jak na mě.“

Dokud šly, odpočítávaly čas. Další iluzi. Prý jde jen o plující odraz nehybné bezčasovosti. Prý je už všechno někde dáno. I Jana je přesvědčená o tom, že žije v nějaké uzavřené bublině, že žije tak, jak jí dovolí čas a prostor, ale chtěla by víc — rozšířit si vědomí a protáhnout ho hadí skulinou v zemi.

Sdělit Tince pravdu, anebo ji pravdy ušetřit? Nikdy před sebou neměly žádné tajemství. Neodvážila se jí říct přímo do očí, jak ji tehdy v Keni zradila, že se zapletla s Viktorem, ale mohla by to teď hned vyblít ze sebe do mobilu. Ale co Viktor? Vůbec netuší, že spolu počali dítě, což taky není fér. A co Alek? Všichni ho mají přirozeně za otce a Alek se svou náturou gentlemana mlčí. Jestli však bude nadále mlčet i ona, tak nesnesitelné napětí uvnitř jí samé bude vzrůstat a jednou to bouchne.

Janin mobilní telefon je menší než její dlaň. Svět se globalizuje, scvrkává a houstne jako tma kolem ní. Je to už její sedmý mobil, každý další byl o něco menší a všechny obsahovaly vzácné minerály z Konga, z ilegálních dolů, kolem kterých bují zlo ve všech podobách, od korupce a násilných střetů mezi obchodními gangy, přes znásilňování žen i malých dětí až po prostituci nezletilých. Peklo na zemi. Viktor jim vyprávěl o situaci v Kongu i o nátuře afrického muže — jaká by to pro něj byla hanba a ponížení, kdyby nesl náklad, protože to je ženská práce: posadit si otýpku klestí či barel vody na hlavu, za krk, na hřbet a jít daleko ke studni pro vodu skrz území obsazené vojáky, riskovat, že bude znásilněná, možná cestou tam i zpět, možná několikrát, a pak ji vykázat z vesnice, protože už je nečistá a zneuctěná. Nikdy nezapomene na obličej tříletého děvčátka v časopise National Geography, které Viktor vyfotil po skončení války v Kongu — nejkrvavějšího a nejkrutějšího válečného konfliktu od skončení druhé světové války. Bylo brutálně znásilněno, následně několikrát operováno a zachráněno. Představila si tu hrůzu, kterou musela holčička prožít, a zvedl se jí žaludek. Běžela se vyzvracet. Nic moc z ní nevyšlo, jen trochu žaludeční šťávy jako důsledek rozjitřených nervů a hormonálního kolotoče v těle po porodu a ustávající laktaci. Spláchla dvakrát za sebou, ale obrovské oči děvčátka dívající se skrz objektiv fotoaparátu, skrz Viktora, seděly na hladině uvnitř záchodové mísy jako dva černé lekníny, jako něco, co nebylo v Božím plánu stvoření, ale co vytvořil člověk ve své svobodné vůli.

Stejný prázdný pohled míval i Hitler, když na vojenské přehlídce podával vojákům ruku a přitom za jejich hlavami, za jejich krátkými životy soustředěně ryl své iniciály do pomyslné knihy dějin, aby zhmotnil vize i hrůzy celého lidstva, anebo doktor medicíny Josef Mengele, když na osvětimské rampě pohybem ruky určoval, kdo půjde rovnou do plynové komory a kdo zatím na práci.

Jana, znechucená z toho, že prázdný pohled může mít oběť i masový vrah, vypnula mobil a hodila ho mezi pol­štáře rozložené na masivní prvorepublikové kožené hnědé pohovce, která přečkala všechny běsy prošlého času a jako jediný mobiliář přetrvala v tomto bytě po předválečných majitelích bytu, po její rodině. Byla příliš objemná a srostlá s bytem i domem, než aby si ji někdo chtěl odvézt jinam, a příliš zvláštní a výjimečná, aby se jí někdo z minulých nájemníků chtěl zbavit. Byla dokonalá a takové věci mají svá práva. Byla nedotknutelná. Už desítky let stála pořád na svém místě. Svědkyně času.

S rukama v zadních kapsách černých džín jde k oknu a shlíží na náměstí. Setmělo se. Od časů první republiky, kdy byl Václavák velkolepým korzem, ubylo světel i lidí, ale stejně je tu pořád živo. Neony se blyští do oken jejího bytu, do tří obrovských oken, které se daly umýt jen ze žebříku. Výstup nahoru a dolů, vymáchat si hadr v octové vodě, bát se pádu na dlažební kostky. Když čekala dítě, přišla na ni nutkavá, neodbytná potřeba čistého výhledu.

Taková hloupost. V porodnici ji poučili, že těhotná žena by neměla ani věšet prádlo, aby si nenatrhla plodový vak. Čistila jedno z oken ve dvacátém šestém týdnu těhotenství a druhý den jela vyděšená do nemocnice s mokrým flíčkem na kalhotkách. Když se po týdnu vrátila domů, sama, bez miminka v povijanu, bylo okno zase špinavé, a když si přinesla v tašce malou urničku, už jí to bylo jedno. Lhostejné. Bylo dokonáno. A veliké staré kulaté hodiny netikaly. Ticho. Bezútěšné ticho. Plechové ticho.

Jana chodí bezcílně sem a tam svým velikým bytem. Jde přes rozlehlou halu, která se nedala zabydlit, ať dělala, co dělala, na jihozápadní polovinu bytu s dalšími pěti okny do vnitřního bloku. Dvě v plánovaném dětském pokoji, který je úplně prázdný, ale uprostřed stojí stylový houpací koník, kterého Jana koupila v bazaru starožitností. Dvě v kuchyni spolu s prosklenými balkonovými dveřmi a jedno v předválečném pokojíku pro služku, z něhož si udělala pracovnu. Knihy zakrývají volné stěny od podlahy až ke stropu a mezi nimi stůl, počítač a okno otevírající se na balkon.

Jihozápad je ta nejnevhodnější světová strana pro vegetaci na balkoně. Pokaždé když s Alekem odjeli na dovolenou, letní odpolední výheň sežehla všechno, co Jana zasadila. Rajčata, bazalku, rozmarýn, pažitku, šalvěj, tymián, okurky, túji i jalovec. Když odjížděla na externí archeo­logické výzkumy mimo Prahu, postihlo balkonovou flóru stejné neštěstí. Alek nikdy nezaléval. Kouřil na balkoně, pil kafe a pozoroval prosklené schodiště sousedního hotelu. Ve skle se odráží kostel Panny Marie Sněžné, čistá gotika. Dokud ho na to neupozornila, nevšiml si toho. Kochal se působivým odrazem, jaký dokáže vykouzlit jen Praha se svými středověkými skvosty, a nezaléval. Po Janiných zoufalých výtkách jen sliboval, že příště určitě nezapomene. Dokázal se dívat na usychající kytku a přitom zhluboka pít z hrnku. Uměl vydělat peníze. A chovat si Janu jako v bavlnce. Tik tak. Jana se vždycky těšila na podzim. Slunce doputovalo níž, ztratilo žár a ona obložila balkon nakoupeným vřesem. Večer si nalila sklenku vína, usadila se mezi truhlíky, květináče, svíčníky a rozmlouvala s jedinou hvězdou na nebi, s Večernicí, bílou perlou, která se houževnatě probíjela skrz velkoměstský smog a neony. Hoteloví hosté se trousili po schodech a mávali na ni, zatímco čekala na Aleka, až se vrátí z banky, a upíjela červené víno z repliky středověké číše. A hladila vřes okolo sebe. Tik tak. A zařizovala ten velkorysý poloprázdný byt. Mívala zvláštní pocit, že v něm bydlí víc lidí. Duchové jejích židovských předků zbavení lidské důstojnosti se nořili z tmavých koutů, aby je utěšila, nakrmila a vykouzlila teplo domova. A věřila na poslední větu v pohádkách: a jestli nezemřeli, žijí dodnes. Tik tak.

Jana má srdce velkoměstské holky. Miluje vycházky do pražských ulic, davy turistů, tramvajový hluk, boty sešlapané z dlažebních kostek. Netrpělivě čekává na zvony z kostelních věží jako na nezbytnou drogu, zná všechny sochy a sousoší a v kamenných lvech z pražských plastik a domovních znamení — v jejich líných pohybech i v připravenosti ke skoku — se odráží ona sama. Lvice.

Ten den, co si domů přinesla urničku s popelem, se jí zdál divný sen. Leží ve své posteli a kojí čerstvě narozené miminko. Postel zahaluje koutnice — plachta, která kdysi dávno chránila šestinedělky před zlými silami. Zdobí ji červené vyšívané motivy stylizovaných kvetoucích stromů vyrůstajících ze srdce a za oknem se tlačí nejasné temné postavy bez obličejů, bez rysů, bez podoby. Tlučou na sklo, aby je pustila dovnitř, a Jana ví, že je přivolalo novorozeně. Probudila se vyděšená, avšak posílená objetím ze záhrobí, asi jako když akvarijní rybce přisypou krmení nebo okysličí zahnívající vodu. Jako když usychající rostlině někdo neznámý zavlaží kořeny. Od té doby už neusíná. Už vůbec nespí. Slyší cizí hlasy, pořád jí našeptávají do hlavy: Pusť nás dovnitř. A ona naslouchá, zatímco kulaté plechové hodiny v hale stojí. Zastavily se a už se nerozběhly. Ten den, kdy myla to okno. Přesně v tu chvíli, kdy se objevila trhlinka na jejím plodovém vaku a podráždila dělohu. Hned druhý den dostala kanylu do zápěstí, kapačky do stojanu, steroidy, aby plodu dorostly plíce, něco proti infekci, něco ke zklidnění dělohy. Kromě Aleka nikomu nic neřekla, týden ležela v porodnici, snažila se dítě udržet v sobě, a zatímco si chlapeček hrál s pupeční šňůrou, ona počítala sněhové vločky za oknem a kapky stékající do kanyly.

Když se s Alekem setkala poprvé, měl na krku zlatý řetízek od své dívky. Přesto Janu požádal, jestli by mu nemohla zamíchat prstem šampaňské, jelikož nesnáší bublinky. Když se náhodou zase setkali ve společnosti, zlatý řetízek už na krku neměl. Ve svých čtyřiceti nebyl ani ženatý, ani rozvedený, ani neměl hluboko do kapsy. Zato byl žádaný. Ženy se o jeho urostlé tělo schválně otíraly a lísaly se k němu jako kočky k nohám svých pánů, když je náhle vezmou na milost, jako že nic, jako že není víc místa kolem, jako že se musí nechtíce přimknout, líznout si, povytáhnout drápky. Jenže Alek má slabost pro zrzky. Když ji pozval na rande, připadala si jako vítězka soutěže, do které se nepřihlásila. Vzal ji do banky, do své kanceláře, vytočil číslo svého nadřízeného v Německu, chodil z rohu do rohu a předváděl jí svou bezchybnou němčinu. Krátce předtím četla antropologickou studii o mozku, ve které se dozvěděla, že vývoj mozku podnítil především pohlavní výběr. Samice preferovaly muže, se kterými si nejlépe popovídaly, a ona si tenkrát v té noblesní kanceláři připadala jako pravěká samička, která hodnotí komunikační schopnosti případného partnera.

Vypráví o tom Tince v restauraci s výhledem na Prahu a očima propátrává střípky společného života s ním. Jsou roztroušené všude po zasněžené Praze. Nedostavěný gotický kostel Panny Marie Sněžné výrazně převyšuje okolní moderní zástavbu. Velkoryse navržený — chrámová loď měla být čtyřicet metrů vysoká a sto metrů dlouhá. Nový korunovační chrám Karla IV. by býval soupeřil se svato­vítskou katedrálou, ale husitské války a následná bída učinily velkorysému projektu přítrž. Z císařových plánů zůstal jen vysoký chór se záplavou světla, jako připomínka toho, že vždycky odněkud přijde facka. Nedostavěný chrám, pouhý presbytář ve funkci kostela, ale i tak impozantní, vypovídající o lidském duchu, jenž se upíná ke hvězdám a skryté temnotě, v níž se nachází skutečné bitevní pole. Tikot hodin odměřuje moment zániku a vše nakonec končí na pozadí největšího jasu. Třicet metrů vysoký chór s nejvyšším oltářem v Čechách, plný světla a slunce, vypadá jako ztroskotaný koráb vytažený na břeh, zrestaurovaný a zakonzervovaný. Připravený pro milovníky vzletných myšlenek a pro výstrahu.

„Co budeš dělat?“ Tinka energicky zvedla ruku s hodinkami k očím a převrhla šálek kávy. Ubrouskem čistí kávovou loužičku z podšálku, aniž ji napadne, že by v ní mohla najít osud tak jako v kávové sedlině. „Stejně je to hajzl. Opustit ženskou ve chvíli, kdy přijde o dítě!“

Jana se ocitá v ďáblově kuchyni, všechny chrliče na střeše svatovítské katedrály, ty démonické nestvůry v životní velikosti, se k ní natáčejí a křičí: Řekni jí pravdu! Ví, že svým mlčením ubližuje Alekovi a Tince možná ještě víc. Lež dokáže zabít, ale co když pravda taktéž?

Hana Kolaříková

Pravý leopardí kožich

Host Brno 2017

Zobraziť diskusiu (0)