Drobně a vytrvale prší. Stromy klátí holými větvemi ve větru. Rozmoklé listí leží v černých loužích. Světlo venku je žlutošedivé. Je listopad a mlha zahaluje celou zemi. Je smutný listopad. Ten nejhorší měsíc v roce. Je to i můj měsíc – na rozdíl od slov, kterými ho popisuju. Ta částečně patří hrdinům mého vyprávění, objektům mého letitého výzkumu, nebo spíš obsese.

Listopad roku 1937. Ten nejhorší měsíc v paměti let. V cizí paměti. V té mé spojuje dvě ženy. Jedna se ve středu sedmnáctého listopadu narodila – v malém středočeském městečku. Druhá, moravská rodačka, byla o dva dny později, v pátek devatenáctého, v jednatřiceti letech zatčena – v sovětské metropoli. Obě to byly ženy-oheň. O jedné ta slova padla v kratičké posmrtné vzpomínce českého profesora, jejího bývalého studenta, druhá je o sobě vyslovila sama. Oheň je poháněl i spaloval. Sálal zevnitř a nedal se uhasit. Nikdy se ty dvě ženy nepotkaly. A přece mě první nevědomky přivedla k druhé – jako mě ostatně v životě přivedla k ledasčemu.

První byla univerzitní profesorkou ruské literatury 20. století, kterou přednášela s přivřenýma očima, ponořená do probíraných textů stejně jako do osudů jejich autorů. Strhávala s sebou i své posluchače – ty, kteří se nechali. Doma měla bohatou neuspořádanou knihovnu – a její osobnost byla právě taková. Druhá byla zpočátku jen literární postavou s exotickým jménem-výkřikem – Ri.

Až mnohem později zpoza smyšlené hrdinky románové prvotiny Jiřího Weila Moskva-hranice začala vystupovat reálná žena, autorka nevelkých próz, ztracených básní a sžíravých soukromých dopisů, které podepisovala domáckým Hella. To jí patří slova: „Brzy bude listopad, ten nejhorší měsíc v roce, v paměti let.“ Napsala je rusky 3. října 1974 v Moskvě, v dopise své přítelkyni Tamaře Petkevičové do Leningradu. Těmi o mlze Jiří Weil zakončil 20. listopadu 1938 svůj dopis do Anglie překladatelce Marii Weatherallové: „Padá déšť a mlha zahaluje celou naši zemi, cesty jsou blátivé, je smutný listopad. Snad jednou přijde jaro, věříme tomu všichni.“ Weilův román jsem si potají vzala z profesorčiny knihovny, když jsem ji v létě po její smrti s přáteli, jejími někdejšími žáky, třídila a rovnala do banánových krabic. Ukradla jsem ho ze studené místnosti za kuchyní, kam hosté nikdy nesměli, kde věci už dávno nepodléhaly žádnému řádu. Ležel v tom odkladišti na zaprášené polici z překližky mezi jinými knihami, papíry, disketami, načatými, prošlými léky, starými mincemi, vypsanými propiskami a víčky, která k nim nepasovala. Bylo to jeho druhé, tehdy zatím poslední vydání ze začátku devadesátých let.

Měkký paperback s oslími rohy. Na bílé obálce šikmo čněly cukrkandlové věže chrámu Vasilije Blaženého. Ten otřepaný symbol Moskvy, vystřižený z černobílé fotografie, vypadal spíš jako pouťový zámek hrůzy. Přetínala ho stoupající červená lomená křivka jakéhosi výkonnostního grafu. Kolem poletovaly číslice a procenta a opakoval se cyrilicí napsaný název hlavních sovětských novin – Pravda. Nebylo pochyb o tom, že pravda uvnitř, na zažloutlých stránkách knihy, se od té novinové bude podstatně lišit, že ji dost možná usvědčí ze lži. A to i když ji provázely ilustrace poskládané z dobových snímků, ze kterých shlížely špinavé tváře rozjásaných dělníků a dělnic a straničtí šéfové na nich vrhali odhodlané a nesmlouvavé pohledy.

Koláže fotografií, vytištěných jako na špatném xeroxu, jako by optimistickou a nadějeplnou skutečnost jen záměrně deformovaly. I slunečný den v jižním letovisku na nich vypadal jako ponurá severní noc. I zlato cibulí na štíhlých věžích sněhobílých pravoslavných kostelů pohltila tiskařská čerň. Ruce mi při listování knížkou kupodivu zůstávaly čisté.

Knížka tenkrát ještě nebyla tak popsaná a podtrhaná jako dnes, po mnoha letech a několikerém čtení-pátrání. Jen nesmazatelnou modrou propiskou v ní byly s úpornou vehemencí vyznačeny dva zjevné překlepy. Profesionální reex? Vždyť neprojevená bdělost se ještě celkem nedávno přísně trestala. A já si ne a ne vzpomenout, ve kterém z té hromady okololágrových textů, jimiž se v posledních letech prodírám, jsem o takové, div ne smrtonosné chybě četla. Matně se mi vybavuje rozhovor, rozhovor dvou žen na letně rozpálené ulici, a pak už i zřetelná slova jedné z nich, jež ještě nechápe, jež se ještě rozčiluje: „Vždyť je to obyčejný překlep. Jak vás napadlo, že vás zítra propustí? Všichni přece vědí, že jste nejlepší písařka v oddělení.“

Ta slova pronesla Sofia Petrovna, hrdinka stejnojmenné prózy Lidiji Čukovské – pronikavé prózy o neochotě i prosté nemožnosti nahlédnout skutečnost, jež odporuje zažitým pravidlům i zdravému rozumu. Je to jedna z prvních próz o každodennosti Velkého teroru – na povrchu tak neuvěřitelně klidné. Ostatně i Weilova knížka k nim patří. Obyčejnou tužkou po stranách v ní stálo ještě několik málo znamének – svislých čar, křížků a vykřičníků. Vesměs v doslovu, který mapoval osud této Weilovy prozaické prvotiny, jež se na půl století ocitla na indexu. V doslovu, jenž naléhavě dokazoval, že tato kniha zdaleka není pouze politickou záležitostí. Jenže i dvě slova připsaná tužkou na straně dvě stě sedmdesát tři znovu politické čtení vyzdvihovala. „Nadšení a rozčarování“ – stálo v rohu na spodním okraji. Byla to jediná artikulovaná poznámka, kterou si v knize udělala její původní majitelka. Klíč.

Paradoxně ten samý, kterým cestu k románu nadlouho a pevně uzavřeli jeho první kritikové. Ti, kteří ho četli záhy po vydání v roce 1937. (Možná právě v listopadu, v tom nejhorším měsíci v paměti let? Ne, kniha vyšla až v prosinci, jak zjistím mnohem později.) Ti, kteří v následujícím roce ve svých recenzích prohlásili, že Jiří Weil ve srážce očekávání s realitou neobstál. Shovívavější odsudek zněl, že to bylo proto, že sám choulostivý a křehký materiál se autorovu dobře míněnému záměru vzepřel. Neúprosnější – že autor je jen malicherný maloměšťáček, který se na svět kouká dírou v ementálu. Svět, na který se Jiří Weil v Moskvě-hranici koukal, byl světem cizinců. Sám k tomu zvláštnímu světu – privilegovanému i ostrakizovanému zároveň – patřil. Že o něm podá zprávu, si předsevzal ještě za svého moskevského pobytu a 22. ledna 1934 o tom psal do Čech své přítelkyni Jaroslavě Vondráčkové: „A přeji Vám, abyste si postavili krásnou chatu. Chtěl bych pak, až přijedu domů, v ní napsat román, přestože jsem romány nikdy nepsal. Byl by to román o životě cizinců v Moskvě a stavbě Metrostroje.“ Cizinci, jejichž příběhy Weil v románu vypráví, jsou celkem tři. Jedna žena a dva muži. Dva obyčejní lidé a jeden hrdina-mučedník.

Ri – dcera židovského továrníka z moravského maloměsta, jež do sovětské metropole s obavami, ale pokorně následuje svého manžela, polského inženýra Roberta, který tam dostal práci. Jan Fischer – pražský intelektuál, novinář a literát, stranický pracovník zaměstnaný v Moskvě jako překladatel. Rudolf Herzog – rumunský komunista a profesionální revolucionář. Jejich cesty se kříží. Každý má však vlastní příběh. A každý ten příběh je jinak tragický. Ri se přes počáteční vzdor poslušně začlení do nové, kolektivní společnosti, která vše jedinečné potírá a drtí. Jana Fischera táž společnost nemilosrdně semele a s odporem vyvrhne. Rudolf Herzog za ni položí život.

Knížku jsem poprvé otevírala v roce, který se zpětně dá rovněž shrnout do oněch dvou slov připsaných tužkou na jejím okraji původní majitelkou. I klíčem k němu – viděno s odstupem mnoha let – bylo nadšení a rozčarování. Bylo to začátkem podzimu roku 2012. Bylo to v Moskvě. S končícím létem tehdy odeznívaly protesty proti předem rozhodnutým volbám, v nichž si dva dosavadní vůdcové země chtěli v tichosti a nepozorovaně prohodit své role. Hladký průběh jejich rošády k údivu mnohých v prvních prosincových dnech roku 2011 narušily živelné demonstrace. Lidé se odmítli smířit ani ne tak se samotnou výměnou a jejími neměnnými aktéry, jako s nepokrytým falšováním volebních výsledků. Vždyť na vlastní oči viděli, jak v urnách mizejí štosy předem připravených lístků, jak se k volebním okrskům sjíždějí nové a nové autobusy s voliči kdovíodkud. Po necelém roce mítinků, pochodů a mlčenlivých osamělých protestů, pro které v češtině nenalézám vhodné slovo, však opatrné nadšení z toho, kolik ještě nedávno apatických a apolitických lidí je odhodláno vyrazit do ulic a přihlásit se o svá zákonná práva, začalo vyprchávat. A s nadšením vyprchávalo i odhodlání. Málokomu z novopečených revolucionářů opentlených bílými stužkami, které symbolizovaly nenásilnost protestů i požadovaných změn, se chtělo prostát další mrazivou zimu na ulici – tím spíš, že původní karnevalová atmosféra byla ta tam a bezprostřední efekt nevidět.

Když jsem začátkem podzimu roku 2012 Weilovu knížku otevírala, nadšení už vystřídalo rozčarování. Bylo zjevné, že nesmělí revolucionáři, kteří se při slově revoluce otřásli hrůzou, srážku očekávání s realitou neustáli. K té rozhodující došlo už na jaře, 6. května 2012, na Malém kamenném mostě, jenž vede k Bolotnému náměstí – k někdejším blatům kousek za Kremlem, která odedávna bývala místem lidových zábav, pěstních soubojů i veřejných trestů a poprav. Srážku neměli šanci ustát především proto, že realitou byly zvláštní policejní jednotky – „kosmonauté“ v ohromných černých helmách a neprůstřelných vestách, svírající gumové obušky a paralyzéry, odhodlaní je použít.

Svými těly a kropicími vozy zatarasili cestu májově rozradostněným demonstrantům, kteří si to rázovali po uvolněné šestiproudé silnici v centru města a víc se patrně těšili z prvního sluníčka než z nečekaně hojné účasti a možného vítězství. Průvod se zasekl někde u kina Úderník, odkud na Bolotné náměstí zbývalo ještě pár stovek metrů, a tak kdosi daleko vepředu vydal pokyn k poklidné demonstraci vsedě. I ke mně dolehla ta opatrná vlna, i já jsem se usadila na asfaltu do tureckého sedu. Vlna však byla příliš slabá na to, aby se mohla šířit dál přes most, za řeku, odkud stále ještě proudili lidé, kteří netušili, co se děje před nimi, mimo jejich omezený horizont, zakrytý hlavami.

Ani já jsem to přesně nevěděla a orientovala se pouze na ty, kteří stáli v mé bezprostřední blízkosti – jako pták nebo rybička v hejnu, jako celulární automat. Váhavci kolem se ustaraně ptali: „A co když je to provokace?“ A rozpačitě čněli v tom lidském moři, které jim sahalo sotva po kolena. Když vtom se moře znovu rozbouřeně zvedlo, do jeho mírných vod vtrhli ochránci pořádku ve skafandrech a začali v nich lovit náhodné oběti. Ty před nimi instinktivně uskakovaly, couvaly v mírném předklonu a rukama si chránily břicho.

Když je běsnící „kosmonauté“ přece jen chytili, chvíli se o ně přetahovali s davem, natahovali je k prasknutí, ale nakonec je stejně všechny silou odvlekli do připravených antonů. A kdosi z vyděšených demonstrantů možná opravdu v té řeži na svou či cizí obranu vypálil „blíže neurčený kulatý předmět žluté barvy“, snad citron, jak později tvrdila obžaloba, a skončil s desítkami dalších osob na několik let ve vězení – odsouzený i se svým planým očekáváním v „bolotném procesu“, pro výstrahu všem, kdo by se napříště jen opovážili.

Blata vysychala. To ostatně se zlou ironií hlásala už hesla na transparentech v monstrózním prvomájovém průvodu, který si předsevzal naplnit docela jiná očekávání, než byla ta, která měli lidé rozehnaní o pět dní později. Z toho organizovaného veselí a obligátní demonstrace síly šel strach. Pak přituhlo. Nastal podzim. Metaři ze Střední Asie freneticky třásli stromy a mlátili do větví metlami, aby i ten poslední lístek konečně spadl, aby ho mohli urychleně nacpat do černého igelitového pytle a vyvézt na skládku – nebo kam mizí to pečlivě zabalené listí? Před novou moskevskou zimou – tou, která nemá konce – mělo být město dokonale čisté. Sotva se bylo možné ubránit a nečíst tehdy Weilův román o Moskvě první poloviny třicátých let 20. století, román o nadšení a rozčarování, o srážce očekávání s realitou jako paralelu, možná i výstražnou – jakkoli zrádné takové čtení bývá, jakkoli drobné podobnosti často zastiňují i podstatné rozdíly. Vždyť rozhovory o návratu třicátých let, represí a stalinské hrůzovlády byly toho podzimu na denním pořádku. Ve vzduchu tenkrát sice ještě nevisel tíživý strach, ale obavy z něj už ano. Minulost požírala současnost – o budoucnosti nemluvě.