Ze všech předpokladů, které vedou lidi k přesvědčení, že jejich životy postrádají smysl, je perfekcionismus zřejmě nejběžnější. Podle něj platí, že smysluplné životy musí obsahovat nějaké dokonalosti, výtečnosti nebo neobvyklé a obtížně dosažitelné úspěchy; životy, jež takto charakterizovat nelze, nemůžeme nahlížet jako smysluplné. Smysluplné životy tedy musí překračovat hranice obyčejného a všedního.

Perfekcionistické předpoklady překvapivě zastává hodně filozofů zabývajících se tímto tématem. Pokud budeme Nietzscheho chápat jako filozofa smyslu života, i on předkládá ideály, jichž je velmi obtížné nebo dokonce nemožné dosáhnout. Nietzsche pečlivě rozlišuje mezi svým ideálem nadčlověka (a velice malým počtem „vyšších lidí“ či „mocných lidských bytostí“) na jedné straně a všemi ostatními lidskými bytostmi na straně druhé. Stát se nadčlověkem nebo jedním z „mocných“ je extrémně těžké a vzácné a Nietzsche chová hluboké pohrdání vůči všem, které vidí jako „pouhý experimentální materiál, ohromný nadbytek selhání: pole zkázy“ či jako prostředky k dosažení ideální budoucnosti. Nespokojuje se ani s lidmi, které obvykle vnímáme jako génie.

Francouzský filozof Albert Camus považuje naše životy za absurdní, neboť nejsme s to dosáhnout dokonalého poznání, jež by vše sjednocovalo pod jedním principem a určovalo věčné vztahy mezi věcmi. Cokoli, co tento ideál poznání podle Camuse nenaplňuje, vzbuzuje pocit absurdnosti. Z toho však plyne, že nedosáhneme-li dokonalého poznání blízkého tomu, jež se tradičně přisuzuje Bohu, nemohou být naše životy jiné než absurdní. Podobně Oswald Hanfling píše, že jelikož naše životy postrádají trvalost, zdají se z dlouhodobé perspektivy bezvýznamnými, a Robert Nozick tvrdí, že „významný život je v jistém smyslu trvalý; mění svět trvalým způsobem – zanechává za sebou stopy“.

Další autoři sice netvrdí ani nenaznačují, že pouze nadlidské životy mohou být smysluplné, praví ale, že aby životy smysluplné byly, musí obsahovat obtížné či mimořádné úspěchy. Platón v poslední větě svého spisu Hippias Větší cituje (zřejmě souhlasně) řecké přísloví „krásné věci jsou nesnadné“, a Spinoza, snad pod Platónovým vlivem, uzavírá svou Etiku slovy „Ale všechno vznešené je jak obtížné, tak vzácné“.

Berit Brogaard a Barry Smith tvrdí, že smysluplný život musí sestávat z realizace ambiciózních a obtížných plánů. Laurence James argumentuje, že smysl života vyžaduje nějaký úspěch, který bude obtížný jak pro průměrného člověka, tak i pro příslušného aktéra. Podle Jamese tedy platí, že pokud by Mozart dokázal něco, co je obtížné pro průměrného člověka, ne však pro něj (např. zkomponovat překrásnou hudební skladbu), nečinilo by to jeho život smysluplným. Richard Taylor tvrdí, že smysluplný život musí zahrnovat neobvyklé schopnosti a úspěchy, kterých jiní nedosáhli. A také E. J. Bond je přesvědčen, že naše životy jsou smysluplné díky mimořádným úspěchům.

Nejen filozofům se perfekcionistické předpoklady zdají intuitivní. Většina lidí, kteří se mi svěřili, že nepovažují své životy za smysluplné, se hlásila k nějaké verzi perfekcionistických předpokladů. Mnozí z nich si myslí, že nežijí zcela autentické životy, imunní vůči tlakům vrstevníků, zcela pravdivé, nezasažené egoistickými motivacemi či naprosto odvážné. Další hovoří o své smrti, definitivním zániku vesmíru, nahodilosti existence, nebo nemožnosti srovnávat se s úspěchy lidí jako je Churchill, Matka Tereza, Einstein či Leonardo da Vinci.

..............

překlad David Černý