Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

Hrdinové ničeho

František Voldřich

...................

Narazili jsme si kapuce a dokola obcházeli celej plot. Šváb měl sice oblast zmapovanou, ale nikdy nebylo od věci ověřit si aktuální stav. Během čtvrthodiny jsme obkroužili celej areál. Na jednom místě nebyly spojnice mezi plotama zašroubovaný. Přesvědčili jsme se, že nikdo nejde, potom Šváb s Bráchou jednoduše nadzvedli celej díl plotu z otvoru v betonový tvárnici a vytvořili úzkej průchod, kterým jsme se postupně všichni čtyři protáhli.

Netrvalo to ani minutu, ale zdálo se mi to jako věčnost. Ani jsem si neuvědomil, že jsem ruce v kapsách křečovitě svíral v pěst, až mi svaly na předloktí znecitlivěly. V duchu jsem si za to pořádně vyspílal. Kluci potom vrátili plot na místo a po narušitelích nezůstala ani stopa. Tolik ke kvalitě zabezpečení: bylo na hovno. Dokonalej zločin.

Sotva jsme se ocitli uvnitř, atmosféra ještě zhoustla. Pořád jsme nemluvili. Dobrodružství i strach prožíval každej ve svý hlavě. Ta moje se div nerozskočila, jak moc jsem se bál. Přiznávám, takový tvrzení je tvrdej eufemismus. Ve skutečnosti jsem byl totiž úplně posranej. Toužil jsem jenom po jednom: abych už měl tohle všechno za sebou. Kdybych měl trochu víc odvahy, už dávno bych to otočil. Další paradox? Možná. Nebo jen rozdílná tolerance pro různý druhy strachu. Krčili jsme se ve stínu plotu. Dýchal jsem jen mělce a každej zvuk vnímal jako mnohem hlasitější a výhrůžnější. Oči mi samovolně těkaly sem a tam a neobvykle ostře zaznamenávaly okolí.

Vzpomněl jsem si na naše výpravy s Bráchou, když jsme byli ještě děti. Prdelákov, ve kterým jsme vyrostli, jsme měli dokonale prošmejděnej. Nebyla jediná zahrada, opuštěná stodola nebo chata, kterou bychom důkladně neprolezli. Podobný pocity jsem zažíval, kdykoli jsme se vloupávali na zakázaný území. Možná právě kvůli nim jsme i dnes toužili po dobrodružství namísto komfortu. Nebo jsme možná jen byli ztracení.

Staveniště bylo plný strojů. Dělníci je nechali na místě, jako by se měli každou chvíli vrátit a pokračovat v práci. Byl jsem si vcelku jistej, že bychom v kabinách našli i klíčky od zapalování. Jak slepá byla jejich důvěra v zámky, ploty, kamery a hlídače stojící mezi jejich rajonem a světem tam venku. S nelibostí jsem si všiml, že zem je rozbahněná. Ne snad, že bych se štítil trošky bláta, ale zablácený boty měly nepříjemnou vlastnost. Klouzaly. To by byla fakt smrt hodná Darwinovy ceny. Obezřetně jsme se vyplížili ze skrýše a krok za krokem se sunuli vpřed. Nebylo těžký se skrývat. Areál byl jen chabě osvětlenej a stavební stroje a materiál poskytovaly množství úkrytů ve stínu. Částečně nás navíc kryla i řídká mlha. Přesto jsme co chvíli zastavovali a naslouchali, ale na pozemku bylo mrtvo. Snad brzo nebude moc doslovně.

Rozhlídnout se, nadechnout a poklusem přeběhnout osvětlenou rovinku. Přikrčit se ve stínu u korby náklaďáku. Zklidnit dech, rozhlídnout se a znovu vyběhnout. Asi za deset minut jsme se ocitli kousek od jeřábu. Žádný další úkryty už kolem nebyly. Odsud už cesta vedla jen kolmo vzhůru. Tak nějak jsem podvědomě (a co si budu nalhávat, i vědomě) doufal, že se až sem nedostaneme. „Polezu vnějškem,“ sykl Brácha a Šváb jen přikývl. Rus se podíval na Bráchu, na mě, pokrčil rameny a taky kývl hlavou. A já se málem pozvracel. Napadlo mě, že Ona už určitě dávno spí. Jestli spadnu, nedozví se to minimálně do rána. Jestli se na to vykašlu, nemusí se to dozvědět nikdy…

Zaplašil jsem tyhle myšlenky a vrátil se do přítomnosti. V buňce hlídače se svítilo a my se teď nacházeli v kritický části. Do týhle chvíle jsme se mohli vymluvit prakticky na cokoli nebo dokonce zdrhnout, ale jakmile začneme lézt nahoru, nebude cesty zpět. „Jdeme,“ řekl jsem důrazně, než jsem si to stačil rozmyslet, a vyrazil. Věděl jsem, že kluci jsou mi v patách, i když jsem je neviděl ani neslyšel. V uších mi hučela krev a do očí stékal pot, přestože noc byla chladná. Ruce se mi v kapsách taky potily, ale vytáhnout jsem si je zatím netroufal. Bylo mi horko, a přece jsem se třásl od hlavy k patě. Vlastní tělo mě odrazovalo od toho, co jsem se právě chystal udělat. Naštěstí jsem věřil v nadřazenost ducha nad hmotou.

Nijak zvlášť jsem ale neprahnul tezi otestovat v praxi. Půdorys věže jeřábu měl tvar čtverce o délce strany asi půltřetího metru. Vybral jsem si tu nejvzdálenější a začal šplhat, abych se co nejrychleji dostal mimo zorný pole hlídače. Ne že by se díval. Snažil jsem se moc nepřemýšlet nad tím, co dělám. Nepřemýšlet, nezírat dolů a neudělat chybu. S prvníma dvěma mi pomáhal alkohol, to třetí naopak ztěžoval. Asi víte, jak takovej jeřáb vypadá, ale možná jste si ho nikdy neprohlíželi. Tak až příště kolem nějakýho půjdete, podívejte se na něj pořádně. A představte si, že tam jste vy. Jestli vás nepřepadne závrať, nejspíš je někde něco špatně. Nebo jsem jen já malá fňukna.

Žebrování vnější stěny připomíná klikatou čáru na zádech zmije. Celej jeřáb je modulární, poskládanej z kvádrů jako z kostek lega. Nejdůležitější jsou rohový nosníky. To jsou vlastně dvě maličký čtvercový podstavy spojený traverzou, která při pohledu shora připomíná písmeno H. Tam, kde na sebe dva díly dosedají, je tak traverza přehrazená touhle vyplněnou podstavou. Je to kousek železa, nic víc, ale ten kousek se dá použít jako opora pro nohu. Díky tomu člověk nemusí lézt relativně bezpečně po žebříku uvnitř konstrukce, ale může si výstup udělat těžší a nebezpečnější. Zkurvený podstavy.

Být od sebe o půl metru dál, výstup vnějškem by nepřipadal v úvahu. Šlo to pomalu. Levá noha na šikmou spojnici, pravá na stup v traverze, přitáhnout se rukama, levá noha k pravý, pravá nahoru. Levá noha na šikmou spojnici, pravá na stup v traverze, přitáhnout se rukama, levá noha k pravý, pravá nahoru. A znovu. Nic jinýho jsem v hlavě neměl. I moje tělo jako by konečně pochopilo, že musí spolupracovat, jestli to společně máme přežít. Mechanicky jsem se posouval píď za pídí a ani neregistroval, že na všech sousedních stranách lezou kluci. Zajímalo by mě, co by si někdo řekl, kdyby nás zahlídl. Rád bych si myslel, že by nás považoval za superhrdiny nebo aspoň tajný agenty.

Brzo jsem začal za ostatními zaostávat, ale ani toho jsem si naštěstí nevšiml. Zato jsem si uvědomil, že konstrukce potemněla: dostal jsem se nad úroveň lamp. Vzhledem k tomu, že se žádnej poplach doteď neozval, byli jsme z obliga. Když je člověk nad hlavami ostatních, je prakticky neviditelnej. Nikdo se nepodívá nahoru. Později mě tahle skutečnost zachrání před kolosálním průserem. Ruce mi mrzly a prsty pomalu ztrácely cit. To jsem vnímal intenzivně. Čekal mě ale větší problém. Stalo se to ve chvíli, kdy už mi připadalo, že se mi pohyby naprosto zautomatizovaly. Špičku pravý boty jsem na podstavu nezastrčil až na doraz. Jen nepatrná chybka, ale víc není potřeba…

Gumová podrážka tenisky mi po hladkým kovovým stupu sjela a zanechala za sebou jen blátivou stopu. Pod ním nebylo nic, o co bych se mohl opřít. Zkurvený bláto. Jako bych to neříkal. Naštěstí jsem se něčeho takovýho tak moc bál, že jsem se oběma rukama držel dostatečně pevně, takže přestože se mi nohy zhouply do prázdna, udržel jsem se. Tak tak jsem našel oporu pro nohy, než jsem propadl panice. Ruce se mi hrůzou nekontrolovatelně roztřásly a ve spáncích mi tepalo, jak se srdce očividně rozhodlo stihnout toho co nejvíc, než tady zařvu. Dopřál jsem si jen kratičkou pauzu, než přestanu lapat po vzduchu. Potom jsem ve výstupu tvrdošíjně pokračoval. Tohle nebyl ten správnej čas ani místo na odpočinek. Levá noha na šikmou spojnici, pravá na stup v traverze, přitáhnout se rukama, levá noha k pravý, pravá nahoru. Zas a znovu.

Soustředil jsem se na pohyb a na dech, kterej se mi povážlivě zkracoval. Nebýt alkoholu, tohle bych nezvládl. Představa lidskýho těla vrženýho z takový výšky by jinak už dávno nahlodala moje odhodlání. Na to jsem ale v tuhle chvíli bohudík neměl mozkovou kapacitu. To je vlastně málo doceňovanej účinek alkoholu: pozornost člověka se v reakci na omezení kognitivních schopností zúží často jen na jedinou věc. Většinou to vede jen k tomu, že zapomenete z hospody psát své milé, ale teď mě to doslova drželo při životě. V tu chvíli jsem tam byl. Tam nahoře, na traverze, který jsem se dotýkal jen prokřehlými konečky prstů a špičkami bot. Jen pár centimetrů čtverečních kontaktu s jeřábem a hluboká propast pode mnou. Hluboko pode mnou, ale přesto tak blízko. Nic víc neexistovalo. Ani nemohlo existovat. Pravda je taková, že když je smrt tak blízko, člověk nemyslí na svý blízký. Nemyslel jsem ani na Ni. Nemyslel jsem na sebe. Když nad tím tak přemýšlím, nemyslel jsem snad vůbec na nic. Můj mozek se soustředil na rutinní pohyb, kterej mě měl udržet naživu, a dělal to zdánlivě bezmyšlenkovitě. A o tom to celý bylo

.....................

František Voldřich

(nar. 1998) žije v Praze. Vystudoval Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou ČVUT a živí se jako softwarový inženýr. Má rád dobrodružství, které vyhledává hlavně na cestách. Děj jeho knihy vznikl právě na cestě stopem do Indie. Miluje zvířata a kromě psaní se věnuje hudbě, pěstování kaktusů a sportu — především parkouru.

Hrdinové ničeho

Hrdinové ničeho

Voldřich František

Pokoušejí smrt, aby opravdu žili. Je jich pět, ale ve skutečnosti mnohem víc.

Kúpiť za 16,02 €