5. Budoucnost jedné iluze

Z předběžných výsledků posledního českého sčítání lidu je zřetelný velký úbytek v řadách tradičních církví. Nejspektakulárnější ztrátu zaznamenala ta římská – během poslední dekády se vypařily skoro dvě třetiny katolíků (z původních 2,74 milionu jich zbylo něco přes milion). Populární kněz Zbigniew Czendlik je nemile překvapen. Nějaký úbytek se dal čekat, ale tak drastický?

Otec Czendlik správně připouští velkou vinu na straně církve. V poslední době totiž společnost církev vnímala prizmatem nemravných pokusů zakrýt desítky let trvající sexuální zneužívání svěřené mládeže (ačkoli šlo spíše o zprávy ze západní Evropy a zámoří) a sporů o majetek. Církev podle Czendlika neumí dobře prodat to dobré, co nabízí. Na druhé straně, současný úpadek katolické církve je prý symptomem hlubší kulturní krize, která postihuje celý Západ: lidé prý už nevěří ani jeden druhému, natož aby věřili instituci.

Prostě žijeme v hrozné době. Ale podobných lamentací nad tím, jak špatných konců se ještě dočkáme, když zapomeneme na křesťanské kořeny, jsme již slyšeli bezpočet. Ve skutečnosti nejsou vyhlídky náboženství, včetně toho křesťanského, v Evropě vůbec tak chmurné, jak by naznačovala momentální situace v Česku. Dokonce i katolická církev může doufat v jakousi renesanci. Tato zpráva asi potěší otce Czendlika, ale autor těchto řádků považuje vyhlídku na obnovu religiozity v Evropě za spíše znepokojující. Ač to zní paradoxně, i pro věřící Evropany bude lepší, když sekulární kultura nezeslábne. Pokusím se to vysvětlit.

Data o úpadku tradičních církví v Česku jako by potvrzovala platnost teorie sekularizace, kterou v různých formách zastávali všichni zakladatelé moderních společenských věd od Augusta Comta přes Karla Marxe a Émila Durkheima až k Maxu Weberovi a Sigmundu Freudovi (od něhož jsem si vypůjčil titul jeho eseje z roku 1927). Podle této teorie byla sekularizace čili postupné osvobozování státních institucí od vlivu náboženství jedním z aspektů modernizace. Náboženství mělo postupně ubývat a lidé měli svá přesvědčení stavět víc a víc na logice a evidenci než na zbožných přáních a instrukcích ze strany církevních autorit. Vývoj na Západě po druhé světové válce potvrdil spontánní charakter sekularizace, která se tam šířila i v podmínkách náboženské svobody. Pozoruhodný doklad o tom poskytuje kniha amerického sociologa Phila Zuckermana Society without God2 o Dánsku. Na rozdíl od poměrů u nás se v této zemi nesnažili náboženství vyhladit, a přesto je to dnes jedna z nejsekulárnějších zemí světa. Dánové však nejsou nutně ateisté; na Zuckermanův dotaz, zda věří v Boha, někteří místo rezolutního „ne“ odpovídají „moc ne“. Tím naznačují, že je příliš nezajímá, zda Bůh existuje, nebo ne, protože v jejich životě prostě nehraje žádnou roli. Navzdory tomu však Dánsko pravidelně figuruje v čele seznamů nejslušnějších a nejšťastnějších zemí světa.

Náboženství kdysi stmelovalo pospolitost a málokdo, komu nevyhovovalo být tak těsně svázán s ostatními, s tím mohl něco dělat. Teprve úpadek víry umožnil prosazení nezávislejšího, individualistického a hédonistického životního stylu, který byl ještě o pár desetiletí dříve vyhrazen pouze elitám. Občané západních zemí měli nyní na výběr z daleko širšího rejstříku životních způsobů. V každém případě zmizela nejen potřeba, ale i tradicí vynucovaná povinnost založit brzy rodinu a přivést na svět velký počet dětí. Početná rodina přestala být ekonomickou nutností, jakmile se rozšířila starobní penze, a ve velkoměstech, která se stala převažujícím životním prostředím západního člověka od konce 19. století, byly děti beztak spíše přítěží.

Od šedesátých let minulého století pak odpadla i nutnost volbu malé či žádné rodiny ospravedlňovat. U nás měly podobné kulturní trendy zpoždění několik desetiletí nikoli proto, že bychom byli ve srovnání se Západem tradičnější společností, ale proto, že rodinný způsob života vynucoval socialistický stát, který drasticky omezoval volbu životního způsobu. Dovolím si vyslovit hypotézu, jejíž testování přenechám sociologům náboženství: rapidní odklon od tradičních církví, jehož jsme u nás nyní svědky, je spíše průvodním znakem nových možností, které se v posledních dvou dekádách otevřely i občanům naší země, než pozdním důsledkem „komunistické ateistické propagandy“, na kterou si církve dosud rády stěžují.

Církevní hodnostáři prostě přeceňují vliv dřívější státní propagandy. Měli by pochopit, že jejich tradiční nabídka se zkrátka míjí s životním stylem a hodnotami přinejmenším vzdělaných a úspěšných obyvatel velkých měst kdekoli – zvláště když návštěva kostela ztratila symbolickou hodnotu výrazu odporu vůči bývalému režimu. Zdůrazňuji však, že mluvím o tradiční nabídce církví…

Individualismus a nové možnosti seberealizace – to může považovat za příznaky kulturní krize jen představitel instituce, která k těmto hodnotám nepřispívá, a proto je na sestupu. Ale vše dobré něco stojí. Odklon od rodinného způsobu života ve prospěch alternativních partnerských vztahů či alespoň odklad rodiny za účelem kariéry způsobily postupný populační pokles až pod hranici 2,1 dítěte na jeden pár, tj. pod úroveň reprodukce stávajícího počtu obyvatel. Tento vývoj dlouho nepůsobil nikomu velké starosti ani v západní Evropě, protože nedostatek pracovníků potřebných pro chod tamního průmyslu byl kompenzován dovozem gastarbeiterů ze severní Afriky, z Turecka a odjinud. K překvapení vlád hostitelských zemí však tito cizinci nejenže neodešli, jakmile v západní Evropě upadl těžký průmysl, v němž pracovali, nýbrž přivedli si i nevěsty a příbuzné. A přinesli si svá náboženství, zvláště islám.

Kombinace těchto dvou faktů vedla k situaci, kdy teorie o sekularizaci Evropy dostala trhliny. Turecké či marocké ženy byly mnohem plodnější než Francouzky či Němky a imigranti byli v průměru religióznější než původní Evropané. I k nám pronikly odhady budoucího demografického a kulturního vývoje západní Evropy, podle nichž do poloviny století v Německu převáží Turci a v Británii Pákistánci, křesťanské kostely se přemění na mešity a všude zavládne šaría.

Mírnější verzi takové předpovědi nabízí americký žurnalista Christopher Caldwell ve své knize Reflections on the Revolution in Europe. Immigration, Islam and the West – ačkoli titul jeho knihy (odkaz na Edmunda Burkea) naznačuje, že autor považuje islám v současné Evropě za stejnou katastrofu jako pád starého režimu ve Francii v roce 1789. Obávám se však, že Caldwell především sdílí základní předsudek těch vulgárnějších a rasističtějších prognóz o islámském nebezpečí – totiž předpoklad, že kdo má evropský původ, je nutně stoupencem osvícenských a sekulárních hodnot, kdežto každý, kdo má rodiče z Maroka nebo Libye, musí být náboženský fanatik a násilník. Proto na svou základní otázku „Může Evropa přetrvat, budou-li v ní žít jiní lidé?“ – rozuměj děti Pákistánců či Turků – odpovídá záporně.

Avšak s islámským nebezpečím v Evropě to možná není tak horké. Britský demograf Eric Kaufmann v knize Shall the Religious Inherit the Earth? nabízí realistické, vědecké odhady přírůstku různých etnik. Kaufmannovu knihu by si měl přečíst každý, kdo chce seriózní data o vztahu demografie a náboženství. Kromě kapitoly o západní Evropě nabízí kniha fascinující informace i o situaci ve Spojených státech, arabském světě a Izraeli, které bohužel musím nechat stranou. Co se týče Evropy, z faktů o současném počtu (2–6 procent), věkové struktuře, migraci, plodnosti a sekularizaci evropských muslimů vyplývá, že v roce 2050 budou tvořit ve většině západoevropských zemí 10–15 procent obyvatelstva – tedy zdaleka ne většinu. Tento výpočet ale předpokládá, že sice bude pokračovat trend snižování plodnosti v islámských rodinách až na obvyklou evropskou úroveň, ale že muslimové se nebudou sekularizovat a že se nezastaví imigrace.

Poslední dva předpoklady se jeví příliš konzervativní. Sekularizace se nejspíš zcela nevyhne ani evropskému islámu a řada zemí již nyní omezuje imigraci. Například Dánsko má nový zákon, jenž občanům mladším čtyřiadvaceti let, kteří si vezmou partnera ze země mimo Evropskou unii, zakazuje žít v Dánsku. V důsledku toho poklesl v letech 2002–2005 počet Dánů mimoevropského původu uzavírajících manželství s cizinci z 63 na 38 procent. Nulová imigrace by znamenala stabilizaci muslimské populace na 5–10 procentech. Rubem takového opatření by ovšem bylo zrychlené stárnutí původní populace.

Sejdeme se v Lurdech

Kaufmann však především dokazuje, že osud sekularizace v Evropě nezávisí výlučně na růstu muslimské populace. Je pravda, že muslimský populační přírůstek byl dosud větší a že muslimové jsou úspěšnější než křesťané, co se týče schopnosti udržet při víře své děti. Umírnění katolíci i evangelíci jsou na tom v tomto ohledu nejhůř: jejich děti často buď konvertují k jiné víře, nebo odvrhnou náboženství zcela. Umírněným katolíkům a evangelíkům je sice třeba gratulovat k jejich toleranci, avšak pro budoucnost jejich denominací v Evropě to nevěstí nic dobrého, jak potvrzuje i dnešní situace v Česku. Nadějněji to proto vypadá pro neobvyklé, fundamentalistické formy křesťanství – letniční hnutí, evangelikalismus i charismatické formy katolicismu. Zdá se, že pro mladé křesťany už není umírněná víra dost sexy a chtějí přímý kontakt s Duchem svatým. Charismatiků přibývalo od sedmdesátých let o čtyři procenta ročně, stejně jako muslimů. V padesátých letech přišel do Lurd milion poutníků ročně; dnes šest milionů, převážně mladých charismatiků. Evangelikálové, pentekostalisté a charismatici dnes tvoří 8 procent evropské populace – dvakrát více než muslimové – a jejich podíl roste stejně rychle.

Je důležité, že kromě konverzí zajišťuje přírůstek netradičních křesťanů i faktor, který je za expanzí evropského islámu – početné potomstvo. I ateisté pochopitelně mají děti, ale v dostatečně dlouhém časovém horizontu stačí, aby průměrná rodina křesťanských fundamentalistů měla třeba jen o jedno dítě více než průměrná ateistická rodina, a v delším výhledu to má velký dopad.

Ne že by v dohledné době v Evropě vymřeli ateisté a umírnění věřící. Ale koncem století se proces sekularizace třeba zastaví. A pokud se tak stane, nebude to kvůli dnešní vyšší plodnosti muslimů, nýbrž kvůli plodnosti fundamentalistů všeho druhu. To naznačuje strategii pro obnovu evropského katolicismu: měl by možná obětovat starší, nudnou formu zbožnosti ve prospěch podpory charismatických tendencí. To by znamenalo smířit se s dočasným dalším úbytkem členů, pro něž bude charismatické křesťanství příliš iracionální. Ale v horizontu generací by kynula naděje, že zmíněný úbytek bude kompenzován zisky z konverzí a vyšší plodností charismatiků.

Fundamentalismus je snad nadějí pro církev, ale je otázka, zda by prospěl jednotlivým věřícím. Nizozemský profesor práva Paul Cliteur The Secular Outlook vysvětluje, že sekulární instituce, které se v moderní době postupně prosadily ve státech evropského kulturního okruhu, umožnily bezprecedentní náboženskou svobodu. Tento fakt uniká mnohým věřícím včetně příslušníků kléru, kteří si představují, že sekularismus je nástroj k potlačení náboženství. Jinými slovy, tito věřící směšují sekularismus s ateismem. Ale ze skutečnosti, že v západních zemích jsou státní instituce více méně zcela odděleny od těch náboženských, mají prospěch nejen ateisté, ale i věřící. Náboženská svoboda totiž neznamená jen svobodu od jakéhokoli náboženství, ale rovněž svobodu praktikovat náboženství podle individuální volby. V teokraciích lze bez omezení praktikovat obvykle jen státní náboženství; stoupenci jiné než státem posvěcené víry čelí větším či menším překážkám, v extrémních případech dokonce fyzickému ohrožení. Teokracie byly rovněž historicky dějištěm nejen interních, ale i mezinárodních konfliktů motivovaných náboženskými neshodami. Pokud by se tedy fundamentalismus, křesťanský či islámský, stal v budoucnosti i v Evropě významnou politickou silou a usiloval o restauraci teokracie, riskovali bychom návrat do doby náboženských válek.