Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Jak se leze lidu do zadku

Patří oblbování voličů mezi povolené zbraně demokratické volby? Protože to je dnes jedna z hlavních otázek. Stačí opravdu jen opakovat: dostali 30%, dostali 51%...Opravdu je jedno, jak se k maximálnímu procentnímu zisku ten nebo jiný dostane? Voličský hlas je velmi nebezpečná zbraň, zvlášť v rukou lotrů se mění v třaskavinu. Jedna z občansky důležitých knih je tady - Co je to populismus? od Jana-Wernera Müllera.


Předmluva

Tato kniha se začíná postřehem, že přes všechny ty řeči o populismu ve skutečnosti nevíme, o čem mluvíme. Pravda je, že nemáme žádnou teorii populismu, a zdá se, že nám chybí i srozumitelná kritéria pro rozhodování o tom, kdy se političtí aktéři mění v populisty.

Přece jen každý politik, zejména v demokraciích závislých na úspěchu ve volbách, chce oslovit „lid“, všichni chtějí sdělit narativ, kterému by porozumělo tolik obyvatel, jak je jen možné, všichni chtějí být citliví k tomu, jak přemýšlí, a zejména se cítí „běžní lidé“. Mohl by populista jednoduše být úspěšný politik, kterého nemáme rádi? Může být označení „populista“ samo o sobě populistické? Nebo je populismus nakonec „autentický hlas demokracie“, jak tvrdil Christopher Lasch?

Tato kniha by vám chtěla pomoci rozeznávat. Půjdeme na to třemi způsoby. Zaprvé bych chtěl vysvětlit, jaký politický aktér se kvalifikuje jako populista. Tvrdím, že k tomu, aby se někdo mohl považovat za populistu, je „kritika elit“ nutná podmínka, ale není to podmínka jediná. Jinak by za populistu mohl být brán každý, kdo kritizuje status quo například v Řecku, Itálii nebo Spojených státech – a ať už si myslíme cokoli o Syrize, vzbouřeneckém Hnutí pěti hvězd italského herce Bepeho Grilla nebo o Sandersovi, je obtížné popřít, že jejich útoky na elity mohou často být ospravedlněny. Pokud by se populismus týkal pouze kritiky existujících elit, byl by populistou také doslova každý kandidát na amerického prezidenta: všichni přece kandidují „proti Washingtonu“. Kromě toho, že jsou antielitističtí, populisté jsou také vždy antipluralističtí. Populisté tvrdí, že oni, a jen oni, zastupují lid.

Vzpomeňte si například, jak turecký prezident Tayyip Erdoğan na sjezdu strany prohlásil vyzývavě ke svým četným domácím kritikům: „My jsme lid. Kdo jste vy?“ Samozřejmě že dobře věděl, že jeho oponenti jsou také Turci. Prohlášení o výlučném zastupování není empirické, je vždy zřetelně morální. Když kandidují na úřad, populisté zobrazují své politické protivníky jako součást nemorální, zkorumpované elity; když vládnou, odmítají uznat legitimitu jakékoli své opozice.

Populistická logika také implikuje, že každý, kdo nepodporuje populistické strany, možná skutečně nepatří k lidu – který je vždy definován jako počestný a morálně čistý. Řečeno jednoduše, populisté netvrdí: „My zastupujeme 99 procent.“ Ve skutečnosti říkají: „Zastupujeme 100 procent.“Tato rovnice pro populisty vždycky funguje: jakýkoli rozdíl může být odmítnut jako nemorální a jako skutečně nepatřící k lidu. Co z tohoto porozumění populismu jako vylučující formě politiky identity vyplývá, je to, že populismus má tendenci představovat nebezpečí pro demokracii.

Demokracie totiž vyžaduje pluralismus a uznání, že musíme nalézt spravedlivé podmínky vzájemného soužití jakožto svobodní, rovnocenní, ale také nezměnitelně rozmanití občané. Myšlenka jediného, homogenního, autentického lidu je fantazie; jak kdysi prohlásil Jürgen Habermas, „lid“ může existovat jen v množném čísle. A je to nebezpečná fantazie, protože populisté se nejen vyžívají v konfliktu a podněcují polarizaci, ale také se svými politickými oponenty jednají jako s „nepřáteli lidu“ a snaží se je plně vyloučit.

Z předmluvy autora

Zobraziť diskusiu (0)

Co je populismus?

Co je populismus?

Jan Werner Müller

Všude po celém světě jsou populisté na vzestupu – Donald Trump, Silvio Berlusconi, Marine Le Penová. Co ale přesně je populismus?

Kúpiť za 6,39 €

Podobný obsah

Haló, tady Halík, papeži, slyšíš mě?

Správy

Haló, tady Halík, papeži, slyšíš mě?

„Stává se mi, že se probudím s otázkou, která jako by byla pokračováním snu, který si už nedokážu vybavit. Někdy se přinutím vstát a začít psát odpověď formou dopisu – dopisu papeži z mého snu. Papež Rafael se pro mne stal nejen tazatelem, pokládajícím mi otázky, nýbrž především trpělivě naslouchajícím, inspirujícím a povzbuzujícím průvodcem, účastníkem mých chvil přemýšlení a snění, modlitby a meditace.“ Tomáš Halík

Věda možného a nemožného

Věda možného a nemožného

Chiara Marletto

Existuje obrovská třída věcí, které věda dosud téměř zcela opomíjela. Jsou klíčové pro pochopení fyzické reality jak v každodenním životě, tak na úrovni jevů, jimiž se zabývá fyzika, přesto se tradičně předpokládalo, že je nelze zahrnout do souboru vědeckých vysvětlení. Nejsou to fakta o tom, co je, ale o tom, co by mohlo být (kontrafaktuály). Podle fyzičky Chiary Marletto se zohlednění kontrafaktuálů může stát příslibem revoluce ve způsobu formulování základních fyzikálních poznatků a poskytnutí vhodných nástrojů pro řešení nových technologických výzev – od dodání nové generace zařízení pro zpracování informací přes univerzální kvantový počítač až po návrh umělé inteligence.

Průzkumníkova cesta

Průzkumníkova cesta

Edgar Mitchell

Edgar Mitchell, jeden z dvanácti mužů, kteří stanuli na Měsící, popisuje v této autobiograficky laděné knize nejen obdivuhodné dobrodružství poutě vesmírem, ale i cestu stejně objevitelskou – zkoumání nevýslovného tajemství lidského bytí a vědomí. Edgar Mitchell (1930–2016) byl astronaut-inženýr, vybavený komplexním vzděláním v matematice, kvantové fyzice, astrofyzice. Během své měsíční pouti zažil hlubový duchovní prožitek ne nepodobný savikalpa samádhi, pocitu vzájemné propojenosti vesmíru a lidských bytostí, kde poznávající a poznávané jednou jsou.