Jaké to je, stát mezi Hitlerem a Stalinem? Edvard Beneš
Prezident Beneš, tragická postava dějin 20. století, vyvolával vášně a polemiky, někdy velmi ostré, které se neustále rozvíjely po roce 1948 a zejména od roku 1989, kdy se v českých zemích i na Slovensku promluva historiků zbavila politického područí. I dál se k němu váží komplexní debaty. Beneš se tak dodnes stává např. součástí politického boje.
ukázka z úvodu knihy Antoine Marése:
Edvard Beneš nenapsal žádnou autobiografii, jež by se týkala celé jeho životní dráhy a umožnila by mu provést celkovou bilanci jeho působení. Politicky činný byl od 10. let 20. století prakticky nepřetržitě až do roku 1948, ve víru první světové války, v boji o vznik československého státu a poté v ministerské a prezidentské funkci.
V červnu 1948 abdikoval, už několik let nebyl zdravý, a zemřel dříve, než mohl využít důchodu k reflexi a vzpomínání. Zároveň je ale jen málo politiků, kteří toho napsali – nebo přiměli jiné k napsání – tolik o svém působení: přestože se Beneš musel neustále hájit před nejrůznějšími odpůrci, nebyl mu cizí kult osobnosti, který mnohdy obklopuje veřejně činné osoby ve střední Evropě.
Jeho četné sebeospravedlňující texty tvoří rozsáhlý korpus týkající se zejména obou světových válek. Historikové se jím už patřičně zabývali, ale působení tohoto významného státníka vysvětlují pouze zčásti.3 Přestože na toto téma existují skvělé práce,4 považoval jsem za nutné vrátit se přímo k pramenům, jinými slovy do archivů (zejména samotných Benešových fondů), které jsou dnes dostupné díky pozoruhodné práci českých archivářů po roce 1989.
Co však může opravňovat francouzského historika, aby se pustil do životopisného díla, jakému se odvážilo věnovat jen málo badatelů, včetně Benešových krajanů? Jako mladičký student jsem v Praze na začátku „normalizace“, při bádání o českých zemích za první světové války, narazil na jisté tabu: v duchu všudypřítomné cenzury jsem v kartotékách Národní knihovny v Praze nenašel heslo „Edvard Beneš“, vyjma stejnojmenného autora učebnic němčiny. Přesto bylo možné některé z Benešových textů najít paralelními cestami, jeho díla se nenacházela v knihkupectvích a v antikvariátech a jeho jméno vymizelo z dějepisných knih, když už ne z paměti lidí. Vládnoucí moc ho nepřestala očerňovat, z mnichovské dohody, s níž souvisel, dělala základ ostře protizápadní ideologie jako za dob nejtužšího stalinismu. Pro mnohé československé občany se Mnichov také úzce spojil s Francií. Takový diskurz nemohl než vést zvídavou mysl k tomu, aby lépe pochopila, co se v roce 1918, 1938, za druhé světové války a pak v roce 1948, kdy byla československá demokracie rozdrcena a smetena, opravdu stalo. Z tehdejší doby za mnohé vděčím dílům Roberta Kvačka a debatám s Kolomanem Gajanem, které pro mě představovaly cenná vodítka. Z této zkušenosti vychází tato biografie, jež se opírá především o konfrontaci rozsáhlého korpusu francouzských a českých archivů.
Cílem této knihy není rozsuzovat zastánce teorií, mnohdy až karikujících, které Beneše líčí jako ďábla nebo jako irénistu: to není úlohou historika. Bez ohledu na společenskou či mediální poptávku musí historik odolávat pokušení být obhájcem nebo žalobcem. I když ve Francii dál zuří diskuse a ideologické polemiky se neustále vracejí ke druhé světové válce, genocidám či k odpovědnosti za zotročování, mnozí historikové (Pierre Nora, Henry Rousso a mnozí další) odmítají být soudci: mají se na pozoru před souzením dějin a také před jejich instrumentalizací ze strany politiků. Historik nemá za úkol dávat v plen zjednodušující hesla. Má především vypovídat o složitosti světa a zároveň se pokusit o vysvětlení. „Snaží se učinit minulost pochopitelnou,“ napsal Marc Ferro, a my bychom mohli dodat „a vyhnout se přitom anachronismu“.
Jednání a rozhodnutí politiků je třeba posuzovat podle historických okolností, nikoli na základě soudů založených na našem současném mínění, jak tomu podléhalo a dosud podléhá mnoho zejména zahraničních komentátorů českých dějin. Nelze však ani upadat do léčky hagiografie, velmi rozšířené, jakmile se přiblížíme k Benešově osobnosti. Přestože životopiscův přístup předpokládá alespoň minimum empatie, ne-li přímo vůči dané osobností, tedy alespoň vůči jeho době, osobní odpovědnost druhého československého prezidenta samozřejmě nelze pomíjet.
Protože Benešova historie splývá s historií státu, k jehož založení přispěl, přičemž se ocital na křižovatce české (a poté československé) společnosti a jejího vztahu s Evropou a světem, mluvit o jeho osobnosti znamená také vytáhnout český prostor z provinčního tíhnutí, tolik odsuzovaného Masarykem, a vrátit ho do srdce Evropy. Ideologický vývoj bývalého ministra zahraničí sám o sobě vypovídá o tom, co se dělo v Evropě 20. století: Jakou roli má ve společnosti hrát stát jako regulátor a činitel? Jak lze skloubit individualismus se socialismem? Podobně zásadní otázky vyvstávaly od první světové války. Benešova životní dráha byla jakýmsi seismografem starého kontinentu, podobně jako jím od dob třicetileté války bývala jeho země.
Psát životopis Edvarda Beneše tedy znamená zajímat se o okolnosti obnovy nezávislého státu na troskách mocnářství a o výzvy, jimž musel tento stát čelit ve stále nepřátelštějším evropském okolí. Vyžaduje to také analýzu toho, jak byla vybudována a vedena zahraniční politika usilující o zachování suverenity s ohledem na „hlubší síly“, jimiž lze vysvětlit, že činnost člověka je výslednicí mnoha strukturálních a kolektivních sil, jakož i různých kolektivních představ.5 A konečně to znamená klást si sine ira et studio otázku, jak prostor československého státu prošel ideologickými spory, které drásaly Evropu, a do jaké míry mohl Edvard Beneš tyto procesy ovlivňovat.
