Pistoli jsem v hlavní garáži vyfasoval v šest ráno a teď už bylo po jedenácté, propocené tílko se mi lepilo na kůži a v hlavě se mi nové vjemy začínaly slévat v jednu dlouhou mentální šmouhu. Musel jsem si zvyknout na řízení náklaďáku, který sice vypadal jako pojízdná lednice, ale byl spíš pojízdnou troubou, na vyplňování čtyř výkazů a na krátkovlnnou vysílačku, v níž se osmdesát hlasů prskavě handrkovalo s jízlivým dispečerem v řeči plné tajemných čísel: „10-4... 10-20... 10-9... 10-30...“ Stále ještě jsem však měl jasno o svém hlavním úkolu: „Kdykoliv se ti venku cokoliv nezdá, chop se vysílačky a oznam to dispečerovi. Ten zavolá tvýmu parťákovi do směnárny a upozorní ho, že venku něco smrdí, a podle toho se pak všichni zařídíte.

Zobraziť diskusiu (0)