Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Jasno lepo podstín zhyna

Ryovi je 57 let, jeho bezpečnou zónu tvoří dům a malý dvorek a z vnějšího světa dokáže přilnout jedině k přírodě, konkrétně ke svému problémovému psovi. Lidí se bojí. Přinášejí mu do života stres, paniku a nedorozumění. Nezvládá umění banální konverzace, zdvořilostní fráze ho vyvádějí z míry. Kdykoliv opustí bezpečí domu, cítí na sobě podezřívavé pohledy, protože podivíni jako on jsou vždycky podezřelí a celé okolí jen vyčkává, kdy něco provedou. Sara Baume: Jasno lepo podstín zhyna.


Najdeš si mě jednou v úterý, v ten den, kdy jezdím do města.

Jsi přilepený samolepkou na vnitřní straně výlohy bazaru. Obrázek tvé poničené tváře a pod ním výzva, že se hledá HODNÝ, TRPĚLIVÝ A SOUCITNÝ MAJITEL, KTERÝ NEMÁ JINÁ ZVÍŘATA ANI DĚTI MLADŠÍ ČTYŘ LET. O místo viditelné z ulice se ten inzerát dělí s ovčím kožichem, s tamburínou z kaučukovníku, vycpaným kačerem hvízdákem a kaligrafickou soupravou. Kožich je zplihlý a vytahaný, tamburína má píchlou kůži. Kačer trousí piliny, v kaligrafické soupravě bude nejspíš chybět tuš, pera do násadky anebo papír, a skoro určitě návod. Ten bazar má v sobě něco smutného, ale já ho mám rád. Líbí se mi, že je to taková malinká oáza nedokonalosti. Vždycky se u něj zastavím, prohlížím si tu výlohu a na chvíli si nepřipadám ani tak hrozný, ani tak divný. Těch inzerátů jsem si ale předtím nikdy nevšimnul. Je jich tu několik, na každém pod nejasnou fotografií pár řádek. Všechny dohromady vytvářejí mišmaš úpěnlivých očí a ustaraných čel zachmuřených do chlupatých záhybů, ocásků strnulých v nadějném zavrcení. V nápisech pod nimi slova jako KASTROVANÝ, OČKOVANÝ, OČIPOVANÝ, ČISTOTNÝ. Každý z těch mokrých čenichů ve výloze prý touží najít svůj TRVALÝ DOMOV, navždycky.


Jdu si právě koupit celou krabici klasických žárovek, protože už nemůžu snášet mdlé světlo těch úsporných, co vždycky zpočátku váhají, a když se konečně rozhoří, začnou paraziticky bzučet, ale jen tak tichoulince, aby ve mně vzbudily podezření, že mi něco prasklo ve vnitřním uchu nebo snad nějaká životně důležitá cévka v čelním laloku. Zastavím se, zkřížím ruce a prohlížím si obrázek draka dštícího oheň na napnuté kůži tamburíny, kačírkovy jasně žluté nožky přibité ke kusu ozdobného cedrového dřeva, jeho křídla zbytečně roztažená k nemožnému vzletu. A zabývám se myšlenkou, jestli v té kaligrafické soupravě chybí návod.

Ty jsi přilepený až v nejdolnějším rohu výlohy. Máš tu nejrozmazanější fotografii a nejstrašidelnější obličej. Když si tě chci prohlídnout, musím se předklonit, a jak se pohnu, můj stín se pohne se mnou, začerní část výlohy a najednou v ní vidím sám sebe. Vidím svou hlavu, jak ti vystupuje ze zad jako nějaký bizarní výrůstek. Vidím svůj vlastní poničený obličej, který na mě z té černoty truchlivě zírá.

Psí útulek je od domova vzdálený asi čtyřicet minut jízdy a tři krátké tlusté cigaretky. Zabírá pruh půdy podél té neviditelné hranice, za kterou už továrny a kolonie rodinných domků ustupují lesům a polím. Na jedné straně střechy domů, na druhé koruny stromů. Pod nohama beton a kolem dokola silný drátěný plot, jehož poplastované kosočtverečky drnčí úzkostným chvěním všech těch tvorů, ZANEDBANÝCH, OPUŠTĚNÝCH a TÝRANÝCH. Ke kosočtvercům přiléhá jakési ploskolebé stavení s chatrnými stěnami, které má pod každým rohem vraženou tvárnici. Z betonu se zdvihá ukazatel s nápisem PŘÍJEM a pod tím HLASTE PŘÍJEZD.

Nejsem typ člověka, co je něčeho schopný. Příčí se mi představa, že bych měl po těch schůdkách vyjít nahoru a opřít se do těch dveří. Ale není mi příjemná ani myšlenka, že bych se měl těm pokynům vzepřít. Má pravá ruka si najde levou a chytnou se jedna druhé. Vyjdu po schůdkách a obě spolu svorně zaklepají. Dveře se rozlítnou. Uvnitř mezi dvěma kartotékami za velkou obrazovkou sedí žena. Působí nějak křehce. Proti té obrazovce vypadá drobná, ale tím to není. Bude to v tom, jak jí na obou spáncích pod kůží vystupujou žíly; a že má víčka barvy vyzrálé modřiny.

„Který to bude?“ zeptá se a ukazuje mi stránku miniaturních fotografií. Když položím špičku prstu na špičku tvého zminiaturizovaného nosu, sotva znatelně se pousměje. Podepíšu formulář a zaplatím dobrovolný příspěvek. Křehká žena promluví do walkie-talkie a před ploskolebou kanceláří se objeví správce útulku. Ani mi nepřišlo na mysl, že by to mohlo být takhle jednoduché.

Je to člověk-trojúhelník. Od masivních ramen se zužuje k tyčkovitým nohám, má siluetu kořenové zeleniny. V ruce nese obojek a vodítko. Jak mě vede přes útulek, mává si s nimi u boku a hlasitě rozkládá: „Hned jak sem ho zmerčil, tak si povidám Tendle čokl je zralej tak akorát na injekci a taky že jo, rovnou se vám jednomu takovýmu dobrákovi zahryznul do huby a nepustil ani za zlatý prase. Támdletomu, tady.“

Správce ukazuje na zlatého kokršpaněla, který má u sebe v kleci kojeneckou dečku a pískavou hračku ve tvaru hamburgru. Když procházíme kolem, zdvihne hlavu a na horním pysku jsou mu vidět dvě růžové dírky. „No jo, nebezpečnej hajzl to je. Sem mu tu mordu musel rozpáčit násilim a eště mě přitom rafnul, parchant jeden. Takovoudle povahu se nevodnaučí. Eště den a dali bysme ho utratit.“

Přikývnu, i když se správce na mě nedívá. Představuju si ho doma, v domě, kde všechny pokojové květiny patří jeho manželce a předzahrádku si zalili asfaltem, udělali z ní velikánskou příjezdovou cestu. Všechny stěny uvnitř mají vymalované odstínem magnólie a kuchyňské skřínky plné speciálního toastovacího chleba, který on užívá nejen na toasty, ale na všechno.

„Byl by dobrej na krysy?“ zeptám se.

„No, krysař to bude dobrej, to jo,“ odpoví správce, „Támdle je, koukejte.“ A teď vidím, že ukazuje na tebe.

Jsi tam docela sám, na psí samotce vedle kontejnerů. Páchne to tam starým masem a stovkami sušených granulí, přichycených ke stěnám nedbale vypláchnutých plechovek. Prach, papírky od bonbónů a papírové kalíšky víří vzduchem pod náporem kolemjedoucích aut. Někde zpoza rohu, kam není vidět, se sem nese ňafání a kničení. Je to smutné místo a ty jsi menší, než jsem čekal.

Když tě správce chytne za krkem a zapne ti obojek, zavrčíš, ale nechňapneš po něm. A jak jdeš, není v tvých pohybech nic útočného ani zlého. Nejsi žádný zdivočelý vyděděnec, jak jsem si představoval. Krčíš se, málem vlečeš břicho po zemi, jako bys na hřbetu nes obrovskou tíhu strachu.

„Jen klid“, říká ti správce. „Piánko.“

Zobraziť diskusiu (0)

Jasno lepo podstín zhyna

Jasno lepo podstín zhyna

Sara Baume

Pozoruhodný titul úspěšné prvotiny mladé irské autorky je poetickou variantou názvů čtyř ročních období, která tvoří časový rámec příběhu přátelství dvou psanců – osamělého člověka a týraného psa. Sedmapadesátiletý podivín Ray žije sám v domě po svém otciv nejmenovaném městečku na pobřeží.

Kúpiť za 11,38 €

Podobný obsah

Piranesi

Čo číta výkonný riaditeľ OZ Cesta von Pavel Hrica

Piranesi

Zvláštny chlapík menom Piranesi žije sám v alternatívnom svete – nekonečnom labyrinte siení, ktoré sú plné mramorových sôch. V dolných sieňach Dom hraničí s oceánom a hore s oblakmi. Piranesi sa živí rybami a morskými riasami. Vedecky skúma jednu sieň za druhou a robí si o všetkom systematické zápisky. V tomto Dome sa vyskytuje už len iný živý muž „the Other“, s ktorým sa Piranesi stretáva na chvíľu každý utorok. Títo dvaja a pozostatky niekoľkých mŕtvol tvoria celé ľudstvo. Alebo nie? Piranesimu sa začínajú diať divné veci. Mysteriózna fantázia sa mení na detektívne pátranie, v ktorom Piranesi objavuje inú svoju identitu. Clarkovej román si ma pripútaval každou ďalšou kapitolou. Nevedel som ho pustiť z rúk. Popri čítaní vo mne rástli otázky: kým vlastne naozaj sme? Čo vnímame reálne a čo je len skreslenie? Ako ovplyvňuje naše prostredie to, čo si myslíme o sebe a svete?

V tmavej komore

Čo číta grafický dizajnér Ondrej Jób

V tmavej komore

Napoly memoáre, napoly esej, previazané úvahami o identitách – národnej, etnickej aj rodovej. Hlavná postava, autorkin otec, maďarský Žid, prežil hrôzy druhej svetovej vojny v Budapešti a po vojne emigroval do USA, kde si založil rodinu a pôsobil ako úspešný retušér fotografií v New Yorku. Do Maďarska sa vrátil až pred osemdesiatkou ako Stefánia – po tom, ako absolvoval operáciu na zmenu pohlavia. Tento až neuveriteľný príbeh priam núti na zamýšľanie sa nad vlastnou identitou, nad tým, aké hranice majú národy, ako veľmi našu súčasnosť ovplyvňuje naša rodinná aj civilizačná história. Kniha je o to silnejšia, že sa týka nášho geografického regiónu a opisuje našu zdieľanú minulosť. Krátko po dočítaní knihy som mal možnosť bližšie spoznať Budapešť (niekoľkokrát som sa pri potulkách dokonca úplnou náhodou ocitol priamo pred domom, kde prežil detstvo malý István) a musím povedať, že mi otvorila nové perspektívy v nazeraní nielen na Maďarsko, ale aj v nazeraní na Slovensko, jeho miesto v Európe a moje miesto v ňom.

Ženy aj muži, zvieratá

Čo číta kníhkupkyňa Na korze Alexandra Harvanová

Ženy aj muži, zvieratá

Richard Pupala u mňa knihou Ženy aj muži, zvieratá trafil do čierneho. Ako empatická čitateľka som vnímala postavy jeho svojráznych poviedok živo a plasticky. V jednotlivých textoch som vedela odčítať ich minulosť, emocionálnu výbavu a vnútorné rozpoloženie. A to všetko aj napriek tomu, ako píše Mária Ferenčuhová v zdôvodnení, prečo sa táto kniha ocitla v desiatke nominovaných kníh na cenu Anasoft litera 2021, že mi Pupala poskytol iba jeden výrez, obraz, situáciu. Poviedky vystaval výborne situačne aj dialogicky. Z príbehov si tak vnímavý čitateľ môže odniesť naozaj silnú emóciu.