I.

Ernst Spengler byl ve svém podkrovním bytě sám, okno už měl otevřené a chystal se skočit, když vtom zazvonil telefon. Jednou, podruhé, potřetí, po1tvrté, popáté, pošesté, posedmé, poosmé, podeváté, podesáté, pojedenácté, podvanácté, potřinácté, počtrnácté. Ernst zvedl sluchátko. Mylia bydlela v čísle 77 na Moltkeho ulici v prvním patře. Seděla na nepohodlné židli a uvažovala, jaká jsou základní slova jejího života. Bolest, pomyslela si, podstatné slovo je bolest. Operovali ji jednou, podruhé, celkem ji operovali čtyřikrát. A teď tohle. Ten rámus uvnitř jejího těla, v samé dřeni. Nemoc byla způsob, jak pěstovat odolnost vůči bolesti nebo touhu mít blíž k nějakému bohu. Mylia zamumlala: kostel má v noci zavřeno.

Jsou čtyři hodiny ráno 29. května a Mylia nemůže spát. Pořád ta bolest v břiše nebo snad kousek níž, odkud vlastně vychází bolest, co nepatří jednomu místu? Snad odněkud z břicha, dole pod žaludkem. Jisté je, že jsou už čtyři, a ještě nespala ani minutu. Má zavřít oči, když se bojí, že umře? Vstala.

Mylia byla hubená, ale silná žena. Nedotýkaly se jí prkotiny. (Tuhle větu opakovala často: Taková prkotina se mě nedotkne.) Byla soustředěná; věděla, že jí zbývá jen pár roků života; přišla nemoc: pár let tu pobudeme obě, pak ona zůstane, a já půjdu. Proto musí soustředit energii, kterou v sobě mají dny, nebo nějaké tělo, z něhož pak přechází na dny, shrnout ji – tu energii – jako náplň masové rolky a být připravená jednat. Neřešit prkotiny. Je třeba dotýkat se jen toho podstatného, hutného; neodkladné je výlučně to, co je zásadní, co mění od základu. Třeba když dostaneme pořádnou facku: všechny méně významné věci takového dne je třeba vztáhnout k okamžiku, kdy dostaneme pořádnou facku.

Mylia se prohlížela v zrcadle: jsem naživu a vykročila jsem špatným směrem. Nemoc je krok špatným směrem, krok do pekla, zamumlala Mylia. Nemoc, která mění od základu. Ale ten den ve čtyři ráno se rozhodla, že půjde ven. V noci se bolest rozlévá po těle jinak. Jako chemická sloučenina, látka pomalu stékající v tak mírném sklonu, že si ho oči skoro nevšimnou. Mezi dnem a nocí není rovina. Je tam mírný sklon. S bolestí soustředěnou v široké oblasti, která nebyla jedním bodem – mezi žaludkem a dolní částí břicha –, vyšla Mylia na ulici a hledala kostel. Nějaký tulák jí řekl, že neví. Kostel? ptá se překvapeně. Je noc, říká ten člověk, můžou vás okrást. Ochranu byste neměla hledat v kostele, ale na policii. Kam chcete v tuhle dobu jít? Vás bych mohl okrást i já, paní. Mylia se usmála a vzdálila se. Bolest jí nedovolila souřstředit se na rozhovor. Nechci policii, chci kostel. Nevíte, jestli nemají v tuhle dobu zavřeno?

Nohy si drží odstup od bot. Boty s rovnou podrážkou, skoro pánské, jaké nosí Mylia, se zjevně podřizují pohybům nohou. Kosti a svaly mají vůli, ale materiál, ze kterého jsou vyrobené boty, ne. Materiál, ze kterého jsou boty, je cvičený poslouchat, o tom není pochyb. Buďte poslušné, boty, zamumlala se zvráceným potěšením Mylia. Jelikož substance se od počátku dělí na ty, co se dávají do pohybu z vlastní vůle, a ty statické, co poslušně čekají (stejně jako někteří lidé)! Boty byly poslušnost sama, z jejich mrzké služebnosti se jí teď zvedal žaludek; materiál, co se před člověkem plazí. Ani pes se neplazí tak jako tyhle substance.

Neexistuje možnost dialogu mezi substancemi, které pocházejí z opačných polí, z polí, která nejsou nepřátelská, protože to by znamenalo uvažovat o možnosti boje, o povolávání energie, o možnosti, že člověk povstane a chopí se zbraně, aby bojoval; tady se ale nejednalo o odstup mezi dvěma nepřátelskými substancemi nebo dvěma dravci připravenými bít se o kousek teritoria; tady byla na jedné straně naprostá pasivita a na druhé silná energie, která buduje či bolí, ale vždycky mění.

Nejsem věc, co čeká, mumlá si Mylia a pevným krokem míří ke kostelu. „Kostel je zavřený. Víte, kolik je hodin? Skoro pět ráno. Tady byste vůbec neměla být. V noci je tohle špatná oblast, nebezpečná.“ Tváří v tvář tomu dobrákovi měla Mylia chuť se rozesmát. špatná, nebezpečná oblast! Ona, která sem přichází s nemocí, nemocí, která už v ní je a za rok, nanejvýš za dva ji zabije. Má v sobě smrt a už ji nedostane ven; to, co teď potřebuje, je právě nebezpečí, aby ji nabudilo, vydolovalo z ní zásobu energie. Už se skoro chystala říct tomu člověku, co je ur1čtě nějakým nevýznamným činovníkem v kostele: jestli je tahle oblast nebezpečná, tak vůbec není špatná. Tady se dá ještě něco dělat. Protože nebezpečí je jako otázka, na kterou se má najít rychlá odpověď. A já potřebuju právě nějakou dobrou otázku, konkrétní otázku, která mě donutí najít velkolepou odpověď, takovou, co má ještě smysl. Moje nemoc už není vlkem, který se lekne silnějšího. Už to není plachý vlk, teď se už ode mě nechce hnout.

Mylia odpověděla: „Nebojím se nebezpečí, jenom jsem chtěla vstoupit do kostela, právě teď.“ „Je pět hodin ráno. Všichni spí. Tohle je nebezpečná oblast. Musíte se vrátit domů. Do zítra si všichni odpočineme; a pak tu najdete, cokoliv budete chtít. V tuhle hodinu žádnou dobrou radu nedostanete. Lidé jsou unavení.“ Mylia chvíli stála mlčky; sevřela ji podivná bolest, která předbíhala setrvalou velkou bolest v břiše. Původ téhle jiné bolesti byl někde výš. „Promiňte, zabolelo mě to.“ „Musíte se vrátit domů; je moc pozdě.“ Mylia se sebrala. Zeptala se: „Je někde nějaký kostel, který by byl ještě otevřený?“

.............

překlad Lada Weissová