Ještě před vydáním alba Last Gunfighter v únoru 1977 uvažoval Cash o pokračování. Neuniklo mu, že Willie Nelson a Merle Haggard již vydali konceptuální alba (duchovně laděná deska The Troublemaker a My Love Affair with Trains). Možná i pro něj nadešel čas na nějaké konceptuální album. Když na podzim roku 1976 jezdil po zemi, přemýšlel bez ustání o životě a napadlo ho dobré téma – spojit další řadu příběhů o lidech a místech po celé zemi. Ve chvílích ticha na turné si nastínil nápady na album, které nazval The Rambler.

Podobně jako v šedesátých letech si spojil osm melodií s dialogy, tentokrát mezi Rambler (hraným Cashem) a Fisherman (hraným Jackem Routhem, který byl v letech 1974 až 1977 manželem Carlene).

Než vyrazil na devítidenní turné po severovýchodě a Kanadě měl hotové jen tři písničky. Všechno šlo jako po másle, dokud skupina nedorazila do New Haven. Granta moc těšilo, jak si John vedl při vystoupeních na turné, ale to samé odpoledne našel už v šatně nesouvisle blábolícího Cashe.

„Proč, Johne?“ zeptal se Grant a výjimečně zaujal konfrontační pozici. „Po všech tě dobrých letech ti konečně stojí svět u nohou. V country hudbě seš někým. Máš skvělou rodinu, skvělou ženu. Máš všechno, o čem může člověk snít. Proč ses k nim obrátil zády?“

Podle Granta mu Cash v podstatě jen odpověděl: „Hleď si svého.“ O několik hodin Granta naprosto šokovalo, když Cash vstoupil do záře reflektorů a obrátil se k němu. Byl na tom daleko hůř než předtím. Ale jak to již Grant zažil tolikrát v minulosti, vůbec mu rozmazaný pohled na svět nezabránil vystoupit v zábavném pořadu.

„Nikdo v publiku – ani nikdo z herců nebo členů týmu – si na Johnovi onoho večera nevšiml ničeho neobvyklého,“ řekl Grant. „Nikdo kromě June. Na jevišti vypadala tak smutně a z jejích očí se snad dalo vyčíst úplně všechno. Podívali jsme se na sebe přes jeviště a tiše se zeptali jeden druhého: „Budeme si tím muset projít ještě jednou? Opravdu se to stane?“

V únoru a březnu se Cash vrátil do studia, kde měl dále pracovat na The Rambler. Otázka prodejnosti však závisela na The Last Gunfighter Ballad a znovu chyběly dobré zprávy. Navzdory některým dobře hodnoceným částem alba se desce vedlo stejně špatně jako Look at Them Beans a Strawberry Cake. Výjimkou bylo snad jen album One Piece at a Time, obrat nejen z komerčního hlediska. Na The Rambler bylo jasně vidět jakou cenu Cash platí za to, že nemá schopného producenta. Dialogy mezi písničkami byly neohrabané – opravdu nesouvislé nástiny něčeho, co hraničilo s povýšeností v rámci otřepané a jednoduché filosofie. A co bylo ještě horší, písničky vyznívaly povrchně. Cash už nepsal o lásce, bolesti, osamělosti nebo dobrodružství s nelítostnou a někdy také bezmocnou odhodlaností svých nejlepších let. Pouze s jedním silným basem vyděděnců, který lze ztotožnit s Waylonem Jenningsem, působilo aranžmá celého alba otřepaně. Celé to dílo dopadlo hloupě a omezeně.

The Rambler po svém vydání v létě neuspěl, což muselo Cashe jistě zmást. Last Gunfighter se Cashovi povedl a zajisté se jednalo o skvělé album, na rozdíl od chabého The Rambler, i když oba dva dopadly na žebříčku hitparády úplně stejně. Na žebříčku hitparády vydržel Gunfighter celých sedm týdnů a dostal se až na dvacáté osmé místo a The Rambler zůstal na žebříčku osm týdnů a dostal se na třicáté první místo. Vypadalo to, že vůbec nezáleží na tom, co vlastně udělá.

Celý deprimovaný se dalších šest měsíců neobjevil ve studiu.

Právě tou dobou, kdy si dal pauzu od nahrávání, se Cash dozvěděl o smrti Elvise Presleyho, který 16. srpna zemřel v Memphisu ve svých čtyřiceti dvou letech na infarkt. „S June jsme Elvise Presleyho milovali a zároveň ho obdivovali,“ řekl tisku. „Pro nás pro všechny představoval krále country, rocku, folku a rytmu a blues. Nepoznal jsem komika s takovou osobní přitažlivostí a charismatem. Ženy ho milovaly a muži se ho nemohli nabažit.“

V následujících týdnech Cash hodně přemýšlel o Elvisovi. Jeho nejhlubší pocity vyplavaly na povrch při rozhovoru. „Vždycky jsem měl špatný pocit,“ řekl, „když se stal tak populární a vyhledávaný, uzavřel se před světem a vyloučil z něho spoustu lidí. Takže musím říct, že jsem toho Elvise, který zemřel, moc neznal.“

Cash opravdu s Elvisem ztratil kontakt. Ve skutečnosti nikdy nepřekonal podezření týkající se Elvise a June, ale v létě 1977 ho nejvíce děsila otázka jejich odkazu. Nešlo až tak o to, kdo z nich byl úspěšnější nebo zanechal větší vliv, ale spíš to byla otázka, jestli oba dva promarnili svůj talent. Spolu s ostatními Cash sledoval, jak se z Elvise stal oteklý a líný interpret, který se někdy omámeně pohyboval po jevišti v jakémsi drogovém oparu – a ta představa mu připadala až příliš osobní. Velmi ho zarmoutilo, jak dopadl Elvis špatně. Jen si nepřestával lámat hlavu s vlastní budoucností.

Daleko od záře reflektorů si Cash našel nový cíl. Poté co si přečetl The Life and Epistles of St.Paul od W.J. Conybearea a J.S. Howsona, což byla součást již finálního seznamu literatury k biblickému kurzu, jeho okouzlení svatým Pavlem dramaticky vzrostlo. V minulosti se celé hodiny věnoval hudbě a teď hojně četl, zejména ho nadchla taková díla jako román The Apostle z roku 1943 od Sholema Asche zakládající se na životě svatého Pavla a stejně tak i uznávaná biografie z roku 1972 s totožným názvem The Apostle od Johna Pollocka, duchovního se vzděláním z Cambridge, jenž byl také autorizovaným životopiscem Billyho Grahama.

Celé hodiny pročesával Cash knihkupectví včetně svého oblíbeného jménem Foyle’s v Londýně a pátral po dalších knihách nebo článcích o svatém Pavlovi. Velice pochvalně hodnotil mimo jiné i dvoudílné vydání The Life and Work of St.Paul od Frederica Williama Farrara. Často se také uchyloval ke stovkám knih, které zdědil po Ezrově smrti v roce 1975 a z nichž mnohé pojednávaly o náboženské tématice.

Aby se Cash více dozvěděl o Pavlovi a židovských zákonech, požádal o pomoc Karen Robinovou, která konvertovala k judaismu. „Chodili jsme do židovských knihkupectví a vybírala jsem mu tam knížky, o kterých jsem si myslela, že by si je měl přečíst, jako třeba o náboženských zákonech a proč Pavel dělal určité věci,“ říká. „Po cestě do Damašku se Pavel přidal k Ježíšovým stoupencům. S konverzí se John naprosto ztotožnil a chtěl, aby se něco podobného stalo i jemu. Při psaní knížky pak lépe pochopil sám sebe.“

Zanedlouho začal považovat apoštola za hrdinu – okouzlila ho zejména přeměna vysoce vzdělaného žida a nelítostného žalobce křesťanů v nejznámějšího Ježíšova stoupence. Nejdřív uvažoval o napsání formálního životopisu, ale nakonec se rozhodl napsat Pavlův příběh jako román, protože se bál, že nemá dostatečné znalosti a není dobrým biblickým učencem.

„Byl nezdolný,“ napsal Cash později o svém tématu. „Dobývat a obracet modlářský a pohanský svět k Ježíši Kristu považoval za celoživotní misi. Navíc ještě žil dost dlouho na to, aby udělal všechno, co měl v plánu. Usmíval se na pronásledovatele. Bili ho metlami, bičovali ho, házeli po něm kameny, uráželi ho, napadl ho dav, uvěznili ho, jeho vlastní lidé ho nenáviděli. I přesto ale prohlašoval, že kvůli Ježíši Kristu se naučil být spokojený v jakékoli situaci!“

Zobraziť diskusiu (0)