Zápisky Mrtvého muže

9. 6. 1944

Drahá dcero, doufám, že mi odpustíš. Stojím na skále a pozoruji moře ze stejného místa, odkud jsem poprvé uviděl velryby. To bylo před čtyřmi lety dvěma měsíci a pěti dny. Vpluly do zálivu jako obrovské, hravé ostrůvky. Večer mě svým zpěvem ukolébávaly do snů, které tu mám skutečnější než mlžný závoj, jenž se tu přes den kroutí. Ve snech na mě čeká tvá matka, žena s labutí šíjí, jediná, kterou jsem kdy miloval. Nabíjím mausera. Už se nedá nic dělat. Všechno jsem připravil pro ty, co přijdou. V malované truhle s kurbitsovým vzorem dvacet sešitů, v nich informace a souřadnice. Když si teď zapaluji dýmku a vdechuji do sebe těžký dech světa, nejsem smutný. Kdybych jen věděl, koho odtamtud pošlou. Člověka ze SOE, Kupce nebo Nájemníka? Výsadkáře z NKVD? Zrzka nebo jiného důstojníka gestapa? Protože teď už vím s jistotou to, co jsem dlouho tušil. Tomuto fjordu se začalo říkat fjord Mrtvého muže už dávno. Myslel jsem, že šlo o ochranné opatření Spojenců proti Laponcům. Nyní vím, že tím Mrtvým mužem se stanu já.

ŘÍJEN: fjord Mrtvého muže, 1944

Jsem porodní bába z milosti Boží a tyto řádky píšu tobě, Johannesi. Ze všech lidí na zemi zrovna mně náš Pán Všemohoucí ve své moudrosti nadělil dar jedněm život dávat a jiným ho brát. Za svého bídného žití, utápějícího se ve všem tom krveprolití světa, jsem rozdělovala od obojího, života i smrti, a nemám potuchy, zda mi směr udává tep naší doby, anebo zda se mnou měl Pánbůh odjakživa takové plány. Ten dar je mi křížem i spásou, břemenem i ortelem a vyměřil mému žití spletitou cestu daleko od domova a od tebe, můj milovaný. Smolím tyto své zápisky v malém zálivu na západ od fjordu. Zima ještě ke břehům Severního oceánu nedorazila, i když je už říjen. Vzduch je ztuhlý mrazem. Země modravě černá a na nebesích zamračený Bůh.

Jak víš, jsem jen prostá a nevzdělaná porodní bába, bezvýznamná a náturou hrubá. Všechno, co znám, mě během posledních měsíců války naučili šulíni a bláto potřísněné krví. I předtím jsem věděla, že se při porodu každý rozbrečí, jen co se protáhne hrází. Nyní vím, že i za života uroníme mnoho slz, mnohokrát zanaříkáme a zabědujeme žalem, a vím, že člověk pláče v zákopech, na velitelství wehrmachtu i v obklíčených stanech u jezera Kuolajärvi, je to jedno, někdy z radosti, jindy smutkem, někdy kvůli smítku v oku, jindy s kvérem na spánku, a měrou těch slz je každý z nás, kteří se tímhle světem protloukáme, před Bohem života hoden. Já také pláču, i když zatím nevím proč. Jestli kvůli sobě, anebo proto, že nevím, na které straně války jsem se ocitla. Protože Fin se teď vzdor své zaječí povaze spolčil s německými vlčáky a tahle cesta se mu vymstí, a když současně ruský medvěd podniká umručené výpady do Varangeru a Pečengy, tím větší nejistota v Laponsku vládne. Každý v té pustině pláče, domobranec pro ztracené ideály, horský myslivec pro stehna své lotty, kterými se teprve včera protáhlo tělíčko novorozeněte a teď hnijí v zemi, a ruměné děvče z kantýny pro slaměné vánoční ozdoby zavěšené v oknech kasáren. Jen komunista jásá, zatímco si ulevuje do díry s hnojem nebo do chlupaté rusácké pochvy, ale i oni jednou zapláčou, za svůj život jsem totiž potkala jen jednoho člověka, který pláče nebyl schopen. A to našeho přítele Hermanna Gödela, člověka, který svými prackami shraboval zlato a slávu jako mníky, když se zvedají ze spodních vod, aby se nalapali Stvořitelova vzduchu. I o něm ti musím ještě vyprávět, ale později. Teď to ještě nezvládnu. Dnes večer nad fjordem poletuje namodralý popílek světa a vojenská fena Hilma se mi motá u nohou a hledá úkryt. Učinila jsem rozhodnutí: musím ti všechno vypovědět a očistit se. Opustila jsem místo ve službách Třetí říše a vzdala se tělesného života, abych zúčtovala sama se sebou i s Bohem. Nyní konečně beru do ruky z nábojnice vyrobené inkoustové pero, které už mnoho dní leží vedle mého sešitu s voskovaným obalem.

Vím, Johannesi, že tu někde jsi. Možná, že ležíš v náklaďáku jako ruský zajatec, s očima vydloubanýma z důlků, anebo kulháš hladový nějakou strží, kotník ohryzaný polární liškou, ale žiješ. Cítím to. V tomhle světě mrzáků a hříšníků jsem vinna ledasčím, ale rozhodně ne nedostatkem lásky. A doufám, že i mně se z těchto řádků vyjeví, jak se z potomka mrzkého přívržence rudých a bláznivé vesnické coury stal Anděl Třetí říše a obávaná souložnice SS Obersturmführera a jak jsem skončila v lágru 322 Titowka, abych uřezávala hřebcům koule a vykonávala práci anděla smrti.

ŘÍJEN: fjord Mrtvého muže, 1944

Dorazila jsem do chaty Mrtvého muže přesně před deseti dny. Ať děkuje Bohu každý, kdo nezakusil to krveprolití světa, kterým jsem si prošla, každý, koho ušetřily Stalinovy varhany a do koho se v mrazivém pekle Pečengy nezahryzly smrtící ledové pazoury. Němčouři mě se psem vyhodili z opancéřované lodě S/S Donau asi dva týdny po tom, co jsme vypluli z Kirkenes, kde nás Angličani málem potopili. Po čajovém dýchánku s Anglány na lodi nefungovala navigace, rozbité bylo i rádio a ozvěnový hloubkoměr proti ponorkám. Šinuli jsme si to po moři, zatímco důstojnictvo leželo v podpalubí, prý s alergií na nikl, na palubě se potáceli horští myslivci s mořskou nemocí a všelijací záložníci. Dělo se tehdy na lodi kdeco, o čem se mi nechce mluvit, a výsledkem bylo, že mě vysadili a nechali na pospas moři. Ale nejhorší bylo, že mi sebrali mapu a kompas.

Celý týden hřímala bouře a na latrínách to páchlo zvratky a hnisem. Toho rána se však počasí nečekaně uklidnilo. Dusný, mlhavý vzduch mě šimral na tváři, když vtom za mnou přišel prťavý Alexej Ignatěnko. Ruský klučina byl na lodi jediný, kdo ji uměl navigovat, díky tomu si tu mohl v nových kožených botách volně vykračovat a nikdo mu v tom nebránil. V podpaždí mu visela ta jeho věčná šachovnice. Vzpomněla jsem si, jak ses kdysi smál, že z tohohle kluka se člověku vryjí do paměti akorát tak uši. Špatný odhad. Namísto toho, aby mě Alexej začal přemlouvat ke hře, pronesl: „Mediciníca. Čas jít.“ Potom mě poprvé oslovil jménem a já pochopila, že jsem klesla na úroveň válečného zajatce nebo něčeho ještě horšího. Zatočila se mi hlava. Na tuto chvíli jsem čekala. Přejela jsem jazykem své nové zuby z velrybích kostí (o tom ti také povím později, Johannesi můj milovaný!) a zeptala se: „A mapa?“

Alexej zavrtěl hlavou. Hleděli jsme na moře ztrácející se v mlze.

„Teď je dobrý počasí.“

Byla to lež. Oba jsme věděli, že právě takového počasí se lovci velryb bojí víc než bojovného hřmotu moře. Za takového počasí mohou loď zachytit svrchní proudy a odnést ji stovky mil na otevřené moře, aniž si toho posádka vůbec všimne. Nepokárala jsem svého mladého přítele. Nebýt Alexeje Ignatěnka, už by mnou byli mrskli do moře. Vojáci horské armády, kteří leželi na palubě, byli znechuceni válkou, hladem, nespolehlivým zásobováním, zkaženými švédskými a argentinskými konzervami, nedostatkem vlněných ponožek, děravými bažanty, úpěním mrzáků, neutuchajícím vichrem i sněhovými bouřemi. Ze všeho nejvíc však byli znechuceni mnou, Fräulein Schwester.

Zamířila jsem bez námitek ke člunu. Alexej Ignatěnko mi podal mausera. Sevřela jsem studený povrch pistole, když jsem uviděla, kteří z Hilfswilligerů jdou veslovat. Jeden z nich, ten v laponském zimníku s kostěným zapínáním, se jmenoval Montja. Zajatec s výsadním postavením z tábora Titowka. Bylo mi jasné, že mě zabije hned, jakmile se dostaneme z dohledu. Nadechla jsem se a vlezla do člunu.

Zavolala jsem na Alexeje: „Je ten mauser nabitý?“

„Neni.“

Ani jsem se nestačila uvelebit na sedátku, když mi za krkem přistálo něco slizkého. To cosi se začalo sunout po výstřihu uniformy. Neotočila jsem se. Na poslední chvíli se zpoza navijáku vylouplo drobné stvoření a mrštně přelezlo do člunu. Skoltské děvče Máša: „Mediciníca, nenechávej mě tu!“

Byla to první slova, která děvče vyslovilo za několik posledních týdnů, ale neradovala jsem se. Ten usmrkanec by se mnou rád i na smrt po tom všem. Pokusila jsem se ji vystrčit ze člunu, ale ta malá mrška se mi pověsila na vlčí kožich jako veš, a tak jsme byly vydány na milost moři. Alexej ještě natáhl hubený krček přes zábradlí a zavolal: „Já davat tobě život. Ty davat světu smích!“

Znělo to tak bezútěšně slovansky a hloupě, až se mi zatajil dech, a byla bych zavolala nazpátek něco v tom smyslu, že s cizíma zubama v hubě se špatně směje, ale přehlušily to nadávky Němčourů. Obklopili Alexeje Ignatěnka a začali hulákat. Hněv a zášť z paluby jen sršely: „Finnenlümmel! Zrádce!“

Do obličeje mi přistávaly plivance s kousky rozžvýkaného tabáku. Montja na mě ukázal a hrábnul si do rozkroku. Zavřela jsem oči. S pevně semknutými víčky jsem mávla na rozloučenou: „Sbohem!“

Jakmile jsme odrazili od boku lodi, ozvěna německých urážek se rychle vytrácela. Tmavá ocelová hora zmizela v mlze. Cítila jsem, jak moře pod námi kvílelo vzdechy dlouhými jako námořní míle. Nedívala jsem se na Hilfswilligery, hlavně ne na Montju. Tiskla jsem mausera v kapse. Srdce mi div nevyskočilo z hrudi. Co měl Montja za lubem? Za splétaným opaskem, který ukradl skoltským zajatcům, mu visel dřevěný obušek. Zbraň měl jistojistě v kapse stříbrem obtěžkaného vojenského kabátu. Odchodem z tábora se stal z Montji bohatý muž a oči mu přetékaly pohrdáním, zatímco sledoval, jak se tu na sedátku kymácíme. Dva cestovní kufry přivázané po obou stranách k vahadlu, vybledlý vlčí kožich a na rukou bezprsté, krásně zdobené a zapošité rukavice, které mi upletla Lispet. Pes Hilma, co se bojí války, a oněmělé skoltské děvče Máša.

Nic jiného mi z předchozího života nezbylo. Máša přilezla blíž a začala mi cucat palec. To teď dělala pořád, taková velká holka. Hilfswilligeři se nám za to pošklebovali a určitě díky tomu přišel Montja na nápad, že mi moje krásně zdobené rukavice sebere.

Hilfswilligeři mě vysadili na prvním skalnatém ostrůvku, na který narazili. Montja, Balkánem říznutý čokl. Takový vznešený panáček, který věřil, že si vyléčí kapavku šoustáním tuleně anebo tím, že bude strkat ptáka do píči mladého lososa. Neuvěřil, ani když to zkusil, že ryba nic takového nemá. Popadl moje rukavice a udělal pod krkem čáru na znamení smrti. Přinutil mě dívat se mu do očí, abych věděla, že nezapomněl. Teď mě zabije.

Sevřela jsem kapsu děravého vlčího kožichu a nahmatala v ní mausera. Montja zvedl obušek. Lodní siréna zatroubila do mlhy.

Montja nestihl udeřit.

„Nech to bejt! Jedem!“

Montja zasyčel a vyškrábal se do člunu. Nechali mi vlčí kožich a skoltské děvče a vydali se do mlhy. Dívala jsem se za nimi a pomyslela si, že najednou vypadají jako potřeštění a zbloudilí zajíci. Skoro mi jich přišlo líto, naráželi do ledových ker, snažili se zamířit na otevřené moře a přitom je to unášelo špatným směrem k útesu ve tvaru sobí hlavy. Sbohem, Montjo. Po tobě se mi stýskat nebude.

Tak jsme tam zůstaly stát ve třech, Máša mi ledovými rty cucala palec a já truchlila pro rukavice.

V mém světě byly vždycky zvuky. Zvuky vesnice, brekot drobotiny u mého pěstouna Iso-Lamperiho, skučení kyrgyzských zajatců v táboře či nepřetržité komáří soužení. Teď jsem poprvé uslyšela ticho a děsilo mě to k smrti. Ve vzduchu se vlnily dlouhé, špičaté prsty mlhy. Smutně šimraly na ramenou a za krkem. Trčely jsme tam a obě větřily a naslouchaly opačným směrem, jenže nikde nic, žádný tvar, pach, zvuk. Uplynulo asi půl okamžiku, nebo možná víc. Hilma učinila několik namáhavých pokusů usadit se, chtěla si olízat led, který se jí vytvořil mezi polštářky na tlapkách, ale málem sklouzla do zelené kaluže na ledě. Moře vzdychalo váhavě a zvolna. Chvíli už jsem měla dojem, že slyším klokotavý zvuk přívěsného lodního motoru někde v mlze, ale pak opět nastalo ticho.

Najednou jsem ucítila, jak mě Máša píchá do boku. Ukazovala prstem na něco u mých nohou. Jeden z kufrů se houpal na hřbetě jemné vlnky, přesně mimo náš dosah. Přitom jsem je položila nejméně půl metru od vody. A teď jeden z nich odplaval. Chvíli trvalo, než mi to došlo. Příliv!

„Tak to je nadělení.“

Natáhla jsem se, abych zvedla svůj zbylý kufr výš na skálu. Tlačila jsem Mášu před sebou, sama jsem se škrábala za ní. Moc dobře to nešlo. Nešlo to vůbec. Led podklouzával pod rukama jako hřbet draka. Kdyby jedna z nás uklouzla, bylo by po nás. Stará čuba se drala vedle mě a vypouštěla do průzračného mořského podvečera své střevní plyny. Odhadovala jsem výšku útesu asi na tři metry, ale to by nemuselo stačit. Vzpomněla jsem si na pětimetrové kůly na rybářských molech v Pummanki a jak se rybáři činili, aby vyrazili domů před šestou. Nezbývalo než šplhat. Křupající led se mi drolil pod čéškami.

Musela jsem to zkusit.

Nakonec se mi podařilo vyškrábat se až na vrcholek.

Zklamání.

Doufala jsem, že jsme na výběžku nějakého většího ostrova, na kterém bychom přes noc našly útočiště. Ale na druhé straně se rozestoupilo stejné širé moře protkané ledovými krami, které připomínaly vatu. Nezbývalo než si sednout a úpět žalem. Příliv si pro nás s Mášou přijde a smete nás do spodních proudů. Naše těla skončí obroušená jako oblázky až za Varangerem, v úžlabině Ristiniemi nebo dál, někde, kde moře vyplivuje vraky. Voda stoupala s pomalými vzdechy. Zanedlouho nám sahala ke špičkám bot.

Výš se dostat nešlo.

Ruce mi modraly. Přistihla jsem se, jak hladím skoltské děvče po tváři, a odněkud zevnitř vytryskla nesmyslná hořkost. Dobře jsem si pamatovala, co se kvůli Máše stalo.

Ne kvůli Montjovi. Ani Hermannu Gödelovi. Ani tobě. Ale kvůli Máše.

Jak jen by bylo snazší umírat s rukama v teple, protože ty rukavice, které mi Hilfswilligeři sebrali, mi byly drahé. Dala mi je Lispet. S nimi mi i ve čtyřicetistupňových mrazech připadalo, jako bych měla ruce jen potřené kafrem. Ty rukavice mi byly milé i proto, že byly moje, nešlo o žádnou ošuntělou kořist ukradenou Rusům. Vždycky, když jsem si vzala palčáky nebo kožešiny, které zbyly po operaci Kravín, cítila jsem se tak nějak prašivě. Bylo mi líto, že zrovna ty Lispetiny rukavice zůstaly na pospas Hilfswilligerům. Poslední vzpomínka na život, kdy člověk žil v pokoře před Bohem a skláněl hlavu k ponížené modlitbě, zapínal kabát až ke krku, sundával čepici, když vcházel někam dovnitř, neplival do koutů, ani nemočil automobilům do nádrže na dřevoplyn, obdarovával okolí vlastnoručně zavařenými marmeládami, vykloktal si po ránu zuby a pusu čistou petrželí. Poklekal v sauně s čerstvě vydrhnutými klouby. Tehdy na světě vládl ještě jakýsi řád.

Cítila jsem, jak mi život uniká chřípím jako pára. Nestihnu ti vypovědět všechno, co bych ráda.

Katja Kettu: Porodní bába

preklad: Jitka Hanušová

vydalo Argo 2015

Ozzyho recenziu si môžete prečítať TU

Zobraziť diskusiu (0)