Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

Kdo je Michel Houellebecq?

Denis Demonpion

Ukázka z úvodu biografie:

Zamlžená osobní data

Houellebecq žije, a žije si po svém. Dostat se k jeho kořenům a k původu jeho rodičů však nebylo nijak snadné. On sám se na pečlivé rekonstrukci své osobní dráhy odmítl jakkoli podílet, a má na to plné právo. Když mu v roce 2004 spisovatel Dominique Noguez, jeho bezmezný obdivovatel a významná osobnost nakladatelského světa, sdělil, že o jeho životě vzniká dílo, které se chce zaměřit na všechny podstatné detaily, Houellebecq ze svého tehdejšího španělského útočiště, kde zmítán stavy úzkosti a bezmezného smutku pracoval na textu románu La Possibilité d’une île (Možnost ostrova), odpověděl rázně: „Ať si s tím poradí, jak umí.“ Což se také stalo.

A tím líp. Jelikož během pátrání vedeného pro účely této knihy se ukázalo, že Houellebecq je takový mystifikátor, že by stejně bylo velmi těžké brát za bernou minci pouze jeho tvrzení a pár nahodilých poznámek od těch blízkých, které by sám doporučil, tak jak si s tím vystačily jeho autorizované životopisy. Na jeho dojmy se odvolávat bezpochyby lze. Tomu, co vydává za objektivní údaje, se však věřit nedá.

Mluvit o jeho dětství navíc bylo dlouho tabu: už jen připomínka zážitků z jeho raného věku způsobila, že se spisovatel bolestínsky stáhl, a tím partnera v dialogu odradil od dalšího vyptávání. Ruku v ruce s tím jde skutečnost, že se Houellebecqovi podařilo stopy ke svému dětství naprosto zahladit. Jako by ho literární sláva, jež ho věnčí od vydání románu Extension du domaine de la lutte (Rozšíření bitevního pole) a kterou ohromující úspěch následující knihy, Les Particules élémentaires (Elementární částice), jen umocnil, zapůsobila jako reinkarnace. Totiž dlouhá, postupně dozrávající proměna, která má dát zapomenout na Michela Thomase, jímž náš spisovatel byl po více než třicet let. I z toho důvodu bezpochyby jednoduše zfalšoval své datum narození. Tak jako třeba Marlène Dietrich či mnohé další celebrity. O takové proslulosti mimochodem potají snil. A aby jí dosáhl, nemusel se ani uchýlit k vědeckým metodám, stačila na to osvědčená taktika: podvod. Snaha vycházející hvězdy zalíbit se? Chuť učinit přítrž trápení, jež se s ním táhlo po celé dospívání? Touha uchránit se před vtíravými pohledy, ačkoli jinak se mu na výsluní vždycky tak líbilo? Michel Houellebecq oplývá mnoha paradoxy. Jedno je však jisté: tohle malé tajnůstkaření, jakkoli směšné a zbytečné, mu stačilo k tomu, aby si znovu zajistil určitou neposkvrněnost. Metodicky a vědomě tím skoncoval s minulostí. Malicherný hřích, řeknete. Copak spisovatel dluží svým čtenářům pravdu? Se svým životem přece může nakládat, jak se mu zlíbí. Jeho cesta, chvíle váhání, pochybnosti i důležité body na vlastní časové ose náležejí jen jemu. Důležité je dílo, vždyť co je psáno, to je dáno, svazky vyrovnané na policích knihovny mluví samy za sebe a to ony mají doložit, jakou cenu má jejich autor. Neříkal snad už Céline, že „životopis si musíme vymyslet“?

Houellebecq se narodil v roce 1956, jak svědčí jeho doklad totožnosti, a ne v roce 1958, jak rád tvrdí on sám.

Už roku 1993, v eseji Approches du désarroi (Přístupy ke zmatku), jenž nespadá do žánru fikce, Michel Houellebecq píše: „V květnu 1968 mi bylo deset. Hrál jsem kuličky, četl komiks Pif le chien (Pes Pif); žil jsem si krásně…“ Podle jeho měřítka je tento výpočet správný, vzhledem k realitě ale nepřesný. Text byl nejprve dvakrát vydán jen pro omezený okruh čtenářů, posléze ho opakovaně uveřejnila prestižní nakladatelství Grasset a Flammarion. Autor v něm však nezměnil ani řádku.

Když o rok později, v září 1994, v nakladatelství Maurice Nadeau vyšel román Extension du domaine de la lutte (Rozšíření bitevního pole), v poznámce na zadní straně obálky stálo, že Michel Houellebecq „se narodil roku 1958“. V životopisném medailonku o rozsahu dvou tiskových stran, který vydání románu Les Particules élémentaires (Elementární částice) roku 1998 doprovázel, je navíc uvedeno, že diplom inženýra agronomie obdržel „v roce 1980“. Chyba. Obdržel ho o dva roky dříve. Vytrvalá snaha pozměnit si věk překvapila i kdekoho z jeho kolegů, s nimiž jsem při práci na této knize mluvil, a to včetně těch, kteří patřili k jeho někdejším blízkým. Geneviève Morhange,jeho spolužačka z agronomické fakulty, kde studovali v sedmdesátých letech, patřila do skupinky kamarádů, s nimiž se tehdy stýkal. Před románem Les Particules élémentaires (Elementární částice) od něho nic nečetla. Když uviděla na zadní straně knižní obálky jeho fotku, hned ho poznala. Následně si koupila i knihu Extension du domaine de la lutte (Rozšíření bitevního pole) a uvedené datum narození ji zaskočilo. „Na fotce byl on, ale podle data to nemohl být on. Ani jméno nesedělo. Datum 1958 mi přišlo tak přehnané, že jsem váhala. Ptala jsem se kamarádů z ročníku, co si o tom myslí. Že by byl o tři roky mladší než my, to už bylo moc. To by musel maturovat ve čtrnácti. A to se fakt nestává,“ vyprávěla mi se smíchem žena, jež dnes pracuje v analytickém oddělení na ministerstvu hospodářství.

Když zpěvačka Françoise Hardy zrovna nenatáčí desku, zabývá se astrologií. I ona se nechala nachytat. Viděla ho v televizním pořadu Campus věnovaném polemice, kterou vyvolalo vydání románu Plateforme (Platforma), a zaujal ji jeho výraz zbitého psa. Zavolala do nakladatelství. „Právem či neprávem jsem si všimla, že z něho úplně vyzařuje, jak trpí, což mě okamžitě zaujalo, soucítila jsem s ním.“ Dokonalý zákazník pro věštění z hvězd. Prostřednictvím redakce nakladatelství Flammarion mu poslala kopii svých rozhovorů se spisovatelem Jeanem d’Ormessonem a herečkou Sandrine Kiberlain, které pořídila pro revue Astrologie naturelle. Michel Houellebecq jí poté zavolal, mluvil šeptem. Domluvili se, že se sejdou a spisovatel astroložce také poskytne rozhovor. „Jeho kniha Les Particules élémentaires (Elementární částice) na mě udělala velký dojem, četla jsem ji těsně před tím rozhovorem a ze setkání jsem byla předem hodně nervózní.“ Houellebecq hned na uvítanou s typicky jízlivým úsměvem zmíní: „Jsem z vás celý rozhozený.“ Ledy jsou prolomeny.

Když se Françoise Hardy zeptá na rok narození, aby mu mohla vypracovat astrologický diagram, Michel Houellebecq jí nejprve dá rovnou dva, které jako by si vypůjčil od obou mužských protagonistů z románu Les Particules élémentaires (Elementární částice), Michela a Bruna, jimž přisoudil dvouletý rozestup. Potom zpěvačce a astroložce navrhne, aby to zkusila s datem 26. února 1958 v 10 hodin UT – kde zkratka UT znamená Universal Time, tj. světového času, jednotky přesnější než dříve užívaný přepočet na greenwichský poledník. Pro pochopení vlivu nebeských těles na povahové rysy každého jedince je údaj o roku narození zásadní. Jinak se předpověď vyčtená z hvězd zhroutí, vliv planet jako Saturn, Pluto či Merkur, to vše jde do kopru.

Michel Houellebecq zpěvačku Françoise Hardy obdivuje už od dob svého dospívání, kdy se její písnička Tous les garçons et les filles (Všichni kluci a holky) stala hitem. Ovšem nebrání mu to, aby se na její účet pobavil jako malý kluk. „Ještě jste mi neřekla, jaký mám ascendent,“ podotkne škodolibě. Odborníci tvrdí, že postavení hvězd ve chvíli, kdy člověk přijde na svět, ovlivňuje jeho osobnost. „Blíženci,“ odpoví mu Françoise Hardy pohotově.

Michel Houellebecq se ale narodil ve znamení Ryb, tedy v posledním znamení zvěrokruhu. S rokem narození 1956 má ascendent v Rybách. Snížil se k této taškařici, aby si z astroložky, a astrologů obecně, vystřelil? „Věřil tomu, a zároveň nevěřil,“ svěřuje se Françoise Hardy. „V určitou chvíli mi řekl: ‚Jsem poslem smrti. Přišel jsem, abych tu šířil zmar.‘ Což je až neuvěřitelný výsměch.“ A zpěvačka posléze zdůrazní, že ve znamení Ryb se narodil také Usáma bin Ládin, který stál za útoky z 11. září 2011 v USA. Připomeňme jen drobný rozdíl, totiž že bin Ládin skutečně rozséval smrt, zatímco Houellebecq si jen libuje v roli posla špatných zpráv.

Nedlouho poté Houellebecq přispěl do Slovníku rocku, který uspořádal Michka Assayas, a to životopisnou poznámkou věnovanou kanadskému zpěváku Neilu Youngovi. Když má do publikace dodat pár řádků o sobě, využije příležitosti a uvede: „Narozen r. 1958.“

Kde se vzala ta zatvrzelá snaha přetvářet skutečnost? Můžeme se jen dohadovat. V roce 2004 mi jeho matka, jíž tehdy bylo devěta­sedmdesát, nabídla následující vysvětlení: „Patří to k tomu, jak na sebe jako spisovatel potřebuje upozorňovat. Z neznámých důvodů si vytvořil také báchorku o tom, že byl jako dítě opuštěný a týraný. A přitom je to obráceně: to on, Houellebecq, mě v roce 1991 opustil.“ Později ještě uvidíme, za jakých okolností k roztržce se synem došlo. Oba se zkraje toho roku rozešli ve zlém a nikdy se již neviděli.

Otci bylo v tomtéž roce osmdesát a o synovi mluvil smířlivěji, přestože se s ním Michel po vydání Elementárních částic rovněž rozkmotřil. „Jednou jsem při debatě s ním tuhle otázku otevřel. Odpověděl mi, že se spletli. Nechal to prý být. Nesnažil se dělat mladším nijak systematicky. A i kdyby ano, záleží na tom?“

Sám Michel Houellebecq tuto záležitost různě obchází. Poté co v literárním magazínu Lire zveřejnili jeho kontroverzní výroky na téma islámu, několik islámských asociací se obrátilo na soud. Jeho advokát Emmanuel Pierrat pak při soudním líčení dne 17. září 2002 v rámci obhajoby před pařížským městským soudem předkládá dokumenty, kde je v záhlaví uvedeno „Michel Houellebecq… narozen 26. února 1958“. Spisovatel pak pod přísahou tyto údaje osobně potvrzuje. Přitom různé jiné rukopisné doklady, které vlastnoručně vyplňoval ještě předtím, než se stal známou celebritou, dosvědčují, že Michel Thomas se skutečně narodil 26. února 1956 ve městě Saint-Pierre na ostrově Réunion. Je tu ovšem stále ještě námitka, že Thomas není Houellebecq a Houellebecq není Thomas. Ta však neobstojí jednoduše proto, že když v roce 1988 v časopise La Nouvelle Revue de Paris poprvé vyšly jeho básnické texty, podle upřesnění poskytnutého vedoucím nakladatelství Éditions du Rocher Jeanem-Paulem Bertrandem si autor sám napsal medailon, kde stojí:

„Narozen v r. 1956 v Saint-Pierre na ostrově Réunion. Dětství pod vlivem častých změn, opakovaného stěhování. Rodinný původ velmi pestrý, žádné pevné kořeny. Vychováván zejména babičkou. Mládí zasvěcené studiu. Absolvoval vysokou školu se zaměřením na zemědělské inženýrství, toto povolání ho však nezaujalo. Bez valného nadšení pracoval v oblasti informačních systémů. Dnes žije v Paříži.“

Na zeleném formuláři přihlášky do Asociace bývalých studentů Národního agronomického institutu (Institut national agronomique, INA) se sídlem v Paříži a Grignonu, který svým pěkným rukopisem vyplnil a podepsal 16. srpna 1978, a nikoli 1980, jak bude tvrdit později, dle pokynů uvedl nejen své přesné datum narození, ale dále musel věk ještě rozepsat slovy: „dvacet dva let“. Na archivním dokumentu, který absolventi odevzdávají, aby jim škola mohla posílat případné nabídky zaměstnání, je vpravo nahoře připevněna sponkou jeho černobílá portrétní fotografie pocházející z fotoautomatu. Michel Thomas je na ní zachycen věrně: pohublý zelenáč, jemuž ještě nedávno teklo mléko po bradě, působí zasmušile, jako by vzdychal. Pramen vlasů odhrnutý k pravé straně dává vyniknout vysokému čelu. O pět let později, 2. dubna 1983, vyplňuje další formulář, tentokrát pro festival krátkometrážních filmů v Grenoblu, kam hlásí dvanáctiminutový snímek s názvem Déséquilibres (Nerovnosti), a i zde uvádí rok narození 1956. Tentýž údaj se objevuje na dokumentech pro sociální pojištění, na jeho dokladu totožnosti a na zápisovém lístku do lycea v Meaux v departementu Seine-et-Marne. Proč tedy ta úporná snaha překrucovat osobní údaje? Nezdá se pravděpodobné, že by šlo o lehkovážný rozmar. Podobně nezbývá než vyloučit překlep nebo chvilkovou roztržitost úředníků, jak to podsouval Michelův otec. Nápadný a opakovaně se vyskytující omyl mohl Houellebecq mnohokrát opravit, kdyby chtěl. Zdá se však, že k posunu data naopak dochází po zralé úvaze, plánovaně, ze strategických důvodů. Michel Thomas si postupně buduje svou novou identitu a začíná u data narození. Stačí se vrátit k tomu, co říkali jeho bývalí spolužáci z agronomického institutu. Podobně jako mnozí další svědci z doby jeho mládí potvrzují, s jakým nepolevujícím úsilím a neobyčejným nasazením si Michel Thomas vytvořil novou osobnost, než se prosadil pod jménem Michel Houellebecq, který se sice tváří roztržitě a lehce zmateně, přitom ale velmi pečlivě šíří nepřesné životopisné údaje.

Naším záměrem zde není autora za tento postup kárat, jen jsme si dali za cíl popsat jeho životní cestu co možná nejpřesněji. Pokud chtěl svá biografická data upravit, aby za svou minulostí udělal tlustou čáru, má na to plné právo. Důvody pro takovou hru na schovávanou by pak byly ryze osobní a nezbylo by, než je respektovat. Pak bychom si ale mohli tu jeho falešnou hru odpustit a nemuseli bychom ztrácet čas pátráním, zda spisovatel vynikající svým novátorským přístupem k literatuře a zároveň i jedna z nejkontroverznějších postav dnešního literárního světa je ve skutečnosti ostřílený provokatér, anebo spíš ubohá troska. Tak jako ve fantastických románech, které v dospívání rád četl a stále je velmi ctí, se Michelu Houellebecqovi povedlo svou osobnost, jež měla i nějaké háčky, šikovně rozdvojit a nepohodlného Michela Thomase se jednoduše zbavit.

Svléknout kůži, v níž jste se narodili, ovšem není nijak snadné. Michel Houellebecq to sám líčí v Elementárních částicích a nestydatě se tím baví. V románu vypráví, jak jeho hrdina David Di Meola, příkladný budižkničemu a vůdčí postava sekty satanistů, nejprve výhodně uloží dědictví po otci do realit na Saint-Germain-des-Prés a poté se pokusí konvertovat k rocku. Je mu „již“ šestadvacet, poznamená. „Než začal obcházet nahrávací studia, rozhodl se, že si ubere dva roky. To šlo velmi snadno: stačilo, když se ho zeptali na věk, odpovědět: ‚Dvacet čtyři.‘ Nikdo to pochopitelně neověřoval. Dávno před ním udělal totéž Brian Jones.“ Na čem se zakládá toto románové tvrzení, podle něhož měl stejnou lest použít právě i člen skupiny Rolling Stones, jenž byl pověstný nadměrným užíváním drog a kterého našli 2. července 1969 v jeho sedmadvaceti letech utonulého ve vlastním bazénu, nelze nikde dohledat. Naopak ale s jistotou víme, že Elementární částice vyšly v září 1998, přičemž Michel Houellebecq zkoušel, co mu ostatní spolknou i s navijákem, už mnohem dřív. Nijak to nesnižuje jeho nepopiratelný talent, pouze to lehce „nahlodanému“ obrazu jeho osobnosti dodává určitý nádech záhadnosti. Michel Thomas se dlouho vnímal jako člověk, který byl ještě jako dítě ponechán svému osudu; po letech váhání, hledání, relativní bezstarostnosti, nejistoty, pochyb a chvílemi jistě i skutečné beznaděje tak zkrátka vzal osud pevně do vlastních rukou. Vytvořil si novou identitu a po své babičce z otcovy strany přijal nové příjmení, Houellebecq. To jméno ho spojuje se severní Francií, ačkoli má nejasné kořeny, jelikož je rozšířené od vlámského pobřeží až po francouzský poloostrov vybíhající do Lamanšského průlivu, kde leží Cherbourg a Surtainville, rybářská vesnice bičovaná mořskými bouřemi.

Jméno „Wellbecq“, psáno foneticky, pleskne jako plachta ve větru na širém moři, a Michel si ho zvolil, protože chtěl odvázat lana a razit si cestu vodami literárního světa nespoutaně a svobodně, tak jak jsme to už celá desetiletí neviděli.

(Přeložila Jovanka Šotolová.)

Denis Demonpion

francouzský novinář

Houellebecq

Houellebecq

Demonpion Denis

Michel Houellebecq se stal marketingovým produktem, značkou. Jeho názor má cenu, chtějí po něm, aby se vyjadřoval ke kdečemu Je vidět, vystupuje jako moudrý muž, naparuje se, baví své publikum svým číslem starého smutného šaška.

Kúpiť za 19,41 €