Z Doslovu Radky Rubiliny A pak to všechno rozemelu:

Kremulátor je specializovaný stroj používaný v krematoriích na zpracování popela. Sypou se do něj zpopelněné ostatky a zbytky kostí, které se v něm rozemelou na drobnější částice, aby se do urny předávané pozůstalým dostal jen skutečně jemný prach. Dříve se v češtině používalo také označeni „kremační drtič“ či „kostní mlýnek“. V době vzniku krematorií se takto zpracovávaly především lidské ostatky, v dnešní době se běžně používá i ke zpracovaní ostatků např. domácích mazlíčků. Je dokonce možné koupit si „domácí“ drtič, pokud stojíte o to si zpopelnit své oblíbené zvířátko v domácím prostředí.

Název románu však obsahuje aluzi na centrum sovětské moci – Kreml. Název tak mistrně připodobňuje mechanismy sovětské moci k nástroji na drcení lidských ostatků.

Ukázka z knihy:

„Takže, Něstěrenko, dneska začneme takhle: Řekni mi, jak dlouho trvá, než člověk shoří?“

„Co prosím?“

„Ptám se tě, jak dlouho trvá, než člověk shoří!“

„Celý život,“ odpovím a vytrhnu si chloupek z nosu.

„Něstěrenko!“

„Člověk shoří do hodiny a půl, soudruhu vyšetřovateli.“

„Už jsem ti říkal, že pro tebe nejsem žádný soudruh!“

„Račte mi odpustit…“

„Pokračuj!“

„Pokud je příčinou smrti zastřelení,“ vysvětluju klidně a podrobně, „v kbelíku s popelem zůstanou kulky – jedna, někdy dvě…“

„Copak se kulky při tak vysokých teplotách neroztaví?“

„Zaleží, z čeho jsou vyrobené…“

„Aha. Pokračuj!“

„Co dál?“

„Pokračuj ve výpovědi tam, kde skončilo vyšetřovaní v Moskvě. Popiš tu noc, kdy do krematoria přišel Grigorij Golov a vyžádal si od tebe popel Zinovjeva a Kameněva…“

„Chápu, budu pokračovat: Normálně nikdo kulky z popela nevytahoval…“

„Proč ne?“

„Protože bychom na všechny ty kulky neměli dost kýblů…“

„No tak, bez těch literárních výlevů!“

„Dobrá…“

„Takže Golov si od tebe vyžádal popel Zinovjeva a Kameněva, že?“

„Přesně tak. Tu noc mi Golov opravdu nařídil, abych mu přinesl popel dvou vysoce postavených sovětských činitelů Zinovjeva a Kameněva, ze kterého přede mnou osobně vyjmul kulky…“

„Proč?“

„Jak to mám vědět? Možná si z nich chtěl nechat odlít zuby?“

„Něstěrenko, dohodněme se, že se obejdeme bez vtipů! Žádné vtipy, říkám, rozumíš?!“

„Ano…“

Občas se stane, že v nějaké tiché moskevské uličce příbuzní popravených náhle poznají na náhodném kolemjdoucím vzácné věci svých pohřešovaných blízkých: jednou šálu, podruhé naprosto nezaměnitelné polobotky, jindy na kořeni nosu křičí o zmizelém choti výjimečně krásné francouzské brýle s kostěnými obroučkami (a padnou jako ulité! Jak symbolické, že kat i oběť jsou krátkozrací). Taková setkání pochopitelně uvádějí Blochina i ostatní popravčí do rozpaků, nemluvě o jejich zcela bezúhonných manželkách. V takových dnech dochází k excesům – nezbývá než zatknout i ty, kteří rozpoznali věci svých příbuzných. Tajemství musí zůstat tajemstvím – masové represe v Sovětském svazu (téměř) neexistují.

............

překlad Jakub Šedivý