1. Průvod v Erhenrangu

Z hainských archivů. Přepis ansiblového dokumentu 01-01101-934-2-Gethen: Stabilovi na Ollulu: Zpráva Genlyho Aie, prvního Mobila na Gethenu/Zimě, hainský cyklus 93, rok Ekumenu 1490–97.

Podám svou zprávu, jako kdybych vyprávěl příběh, neboť mě na mé rodné planetě v dětství učili, že Pravda je věcí představivosti. I ten nejspolehlivější fakt stojí a padá se stylem, jímž je vyprávěn – jako onen výjimečný organický klenot z našich moří, jenž se na jedné ženě rozzáří, zatímco na druhé zmatní a promění se v prach. Fakta nejsou o nic pevnější, soudržnější, dokonalejší a skutečnější nežli perly. Avšak obojí je citlivé.

Ten příběh není celý můj ani ho já celý nevyprávím. Vlastně si nejsem jistý, čí příběh to je; to posoudíte lépe vy. Avšak je jedním celkem, a jestli se vám bude chvílemi zdát, že se fakta změní, když se změní vypravěč, no tak si můžete vybrat ten fakt, který se vám líbí nejvíce; ale žádný není nepravdivý a všechny tvoří jeden příběh. Příběh začíná 44. dne roku 1491, jenž na planetě Zima v zemi Karhide byl odharhahad tuwa neboli dvaadvacátý den třetího jarního měsíce roku Jedna. Tady je pořád rok Jedna. S Novým rokem se mění jen čísla všech minulých i budoucích let, protože se počítají pozpátku nebo dopředu od jednotného Teď.

Takže bylo jaro roku Jedna v Erhenrangu, hlavním městě Karhide, a já byl v ohrožení života a nevěděl o tom. Šel jsem v průvodu. Kráčel jsem hned za gossiwory a těsně před králem. Pršelo. Dešťové mraky nad temnými věžemi, déšť padá do hlubokých ulic, temné kamenné město omšelé bouřemi, jímž se pomalu vine jediná zlatá žíla. Nejprve přicházejí kupci, mocnáři a řemeslníci města Erhenrangu, řada za řadou, skvostně oblečení, proplouvají deštěm hladce jako ryba mořem. Tváře mají soustředěné a klidné. Nejdou jednotným krokem. Je to slavnostní průvod bez vojáků, ba dokonce i beze snahy se jim podobat. Za nimi přicházejí lordi a starostové a zastupitelé, buďto jeden člověk, nebo pět, nebo pětačtyřicet, nebo čtyři sta, z každého Panství či Spolupanství v Karhide, ohromné zdobné procesí, jež se pohybuje v rytmu hudby kovových rohů a dutých bloků z kosti a dřeva a strohých, čistých trylků elektrických fléten. Rozmanité praporce velkých Panství se mísí se žlutými vlaječkami, které zdobí cestu, ve změť barev bičovanou deštěm a rozmanité melodie, které hrají jednotlivé skupiny, se střetávají a proplétají do mnoha rytmů, jež znějí ozvěnou v hluboké kamenné ulici.

Potom jde oddíl žonglérů s leštěnými zlatými glóby, jež vymršťují vysoko do vzduchu jako blýskavou spršku, chytají je a opět vymršťují, takže vznikají zářivé žonglérské vodotrysky. A všechny najednou, jako by doslova vzplály světlem, zazáří zlaté glóby jasně jako sklo: to se skrz mraky prolomilo slunce. Potom jde čtyřicet mužů ve žlutém a hrají na gossiwory. Gossiwor, na nějž se hraje pouze v přítomnosti krále, vydává absurdní, zoufalý ryk. Když jich hraje čtyřicet najednou, otřásá to lidským rozumem, otřásá to i věžemi Erhenrangu, vytřásá to poslední dešťovou spršku z větrem hnaných mraků. Pokud je toto královská hudba, pak není divu, že jsou všichni králové Karhide šílení. Potom jde králova svita, stráže a funkcionáři a hodnostáři města i dvora, náměstkové, senátoři, kancléři, velvyslanci, lordové z celého království, a nikdo z nich nedrží jednotný krok ani nejde v řadě s ostatními, ale přesto kráčí velice důstojně; a mezi nimi král Argaven XV., v bílé tunice, košili a tříčtvrtečních kalhotách, na holeních návleky ze šafránově žluté kůže a na hlavě žlutou brigadýrku. Jedinou známkou jeho úřadu a jedinou jeho ozdobou je zlatý prsten na prstě.

Za touto skupinou nese osm podsaditých chlapíků královská nosítka, ježící se žlutými safíry – žádný král se v nich nenechal nést už celá staletí, je to obřadní relikt z dob dávno minulých. Vedle nosítek jde osm stráží vyzbrojených „útočnými puškami“, rovněž pozůstatky barbarštější minulosti, ale nikoli prázdnými – jsou nabité broky z kujného železa. Za králem kráčí smrt. Za smrtí jdou studenti škol řemeslnických cechů, univerzit, obchodních škol a také Královy krby – dlouhá řada dětí a mladých lidí v bílém, červeném, zlatém a zeleném oblečení – a konečně průvod uzavírá množství pomalu se šinoucích, tichých a temných automobilů.

Skupina kolem krále, včetně mě, se shromáždí na pódiu z nových fošen vedle nedokončeného Oblouku Říční brány. Průvod se koná u příležitosti dokončení tohoto oblouku, jímž bude dokončena výstavba nového Silničního a říčního přístavu Erhenrang, velká akce plná bagrování a stavění budov i silnic, jež trvala pět let a v karhidských letopisech díky ní doba panování Argavena XV. náležitě vynikne.

Na pódiu jsme všichni v té naší vlhké a těžké parádě docela natěsnaní. Déšť už je pryč a svítí na nás slunce, nádherné, zářivé, zrádné slunce Zimy. Podotknu k osobě po své levici: „Je horko. Opravdu horko.“ Osoba po mé levici – občan nebo občanka Karhide, podsaditá tmavá bytost s uhlazenými, těžkými vlasy, oděná do těžké svrchní tuniky ze zelené kůže zdobené zlatem a těžké bílé košile, těžkých tříčtvrtečních kalhot a na krku s těžkým stříbrným řetězem s články širokými jako dlaň –, tato osoba, jež se mocně potí, odpovídá: „Ano, to tedy je.“ Všude kolem nás, kteří stojíme namačkaní na pódiu, se rozprostírají tváře obyvatel města, otočené vzhůru k nám jako mělčina plná hnědých, kulatých oblázků, v nichž se jako slída třpytí tisíce pozorných očí. A teď už král vystupuje po lávce z nehoblovaných fošen, která vede z pódia vzhůru až na vrchol oblouku, jehož nespojené pilíře se tyčí nad davem, přístavištěm a řekou.

Jak král stoupá, dav se zavlní a promluví mocným šepotem: „Argaven!“ Král neodpoví. To dav ani nečeká. Gossiwory jedenkrát hromově, neladně zaburácejí a zmlknou. Ticho. Slunce svítí na město, řeku, dav a krále. Zedníci dole uvedli do chodu elektrický rumpál, a zatímco král stoupá, míjí jej vrcholový klenák oblouku, upevněný v popruzích. Vytáhnou jej, usadí, a ačkoli je to veliký, tunový blok, téměř nehlučně jej zapasují do mezery mezi oběma pilíři, takže ty se spojí v jedno, stanou se jedinou věcí, obloukem. Nahoře na lešení čeká na krále zedník se zednickou lžící a kbelíkem. Všichni ostatní dělníci se mezitím spouštějí dolů po provazových žebřících, podobni hejnu blech.

Král a zedník, vysoko, mezi řekou a sluncem, pokleknou na svém kousku lešení. Král převezme lžíci a začne dlouhé spoje mezi klenákem a pilíři zahazovat maltou. Ne snad, že by se v tom jen tak porýpal a vrátil lžíci zedníkovi. Pustí se metodicky do práce. Pojivo, které používá, má narůžovělou barvu, čímž se od zbytku malty liší, a po pěti nebo deseti minutách, kdy sleduji tohoto včelího krále při práci, se zeptám osoby po své levici: „To vždycky pokládáte vrcholové klenáky do červené malty?“ Stejná barva je totiž zřetelně vidět okolo klenáku každého oblouku Starého mostu, jenž se proti proudu řeky nádherně vypíná nad vodou. Tázaný – když už jsem použil mužský rod, musím ho nazývat mužem – si otře pot z tmavého čela a odpovídá: „Za dávných časů zasazovali vrcholový klenák vždycky do malty z drcených kostí smíšených s krví. Z lidských kostí a lidské krve. Bez pouta krve by se oblouk zhroutil, chápete. V dnešní době používáme krev zvířecí.“

Takhle mluví často, otevřeně, ale přesto obezřetně, ironicky, jako by si byl neustále vědom, že všechno vidím a soudím jako vesmířan: u někoho z tak izolované rasy a tak vysoce postaveného je to mimořádná vnímavost. Je jedním z nejmocnějších lidí v zemi – nejsem si jistý, jakou historickou paralelou jeho postavení vyjádřit, snad je to vezír, ministerský předseda nebo člen královské rady; v karhidštině říkají té funkci „Královo ucho“. Je také lordem jednoho Panství a lordem královským, je hybatelem významných událostí. Jeho jméno zní Therem Harth rem ir Estraven. Zdá se, že král je se svou zedničinou hotov, a já se zaraduji. Jenže on po své pavučině prken přejde pod vrcholem oblouku a pustí se do téže práce na druhé straně klenáku, jenž, koneckonců, má dvě strany.

V Karhide vám netrpělivost není k ničemu. Místní vůbec nejsou flegmatici, jsou však zatvrzelí, houževnatí, a jakmile jednou začnou plnit spáry maltou, tak prostě dílo dokončí.

.................

překlad Jakub Němeček