Stává se opravdu výjimečně, že se na první stránce celostátního deníku objeví zpráva z kultury. Přesněji řečeno jsou jen dvě témata, kterých si novinoví editoři všimnou: když umělec zemře, nebo vytvoří něco o Miloši Zemanovi.

Na jaře letošního roku se média takovým způsobem věnovala dosud neuvedené divadelní hře Davida Zábranského Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, kterou si pro Studio Hrdinů objednala režisérka Kamila Polívková. Zpráva vzbudila poté možná větší pozdvižení než červené trenky nad Hradem, když autor hry v rozhovoru prohlásil, že základní otázkou je, „proč Zemanovi zdejší umělci nerozumí a používají ho jako symbol všeho špatného…“, když on je naopak „předzvěstí něčeho absolutně moderního“.

První otázkou pro Kamilu Polívkovou však je, jestli jí takové entrée ještě před uvedením hry dělá vůbec radost.

Vlastně z toho radost mám a nemám. Text v podstatě nikdo nečetl a inscenace teprve vzniká. Díky takto masivnímu mediálnímu zájmu se může stát, že někteří lidé si předem vytvoří názor na něco, co ještě neexistuje. V tomto případě na základě novinových článků nebo rozhovorů s Davidem Zábranským. Přitom podstatnou součástí inscenování je interpretace výchozího textu. Pro nás — inscenátory — je to tedy v této situaci obtížnější než obvykle, protože se musíme vypořádat nejen s textem, ale i s tou vášnivou diskuzí kolem. Tím spíš, že hra je svým způsobem kontroverzní a prezentuje postoje a názory v „uměleckých kruzích“ dost nepopulární. Přinejmenším v okruhu Studia Hrdinů v Praze na Letné, kde hra vzniká.

V čem ta kontroverze spočívá?

Mediálně nejexponovanější je postoj postavy, které pracovně říkám Řečník, k prezidentu Zemanovi. Herec a truhlář Stanislav Majer v roli Řečníka tvrdí, že Zemanovi rozumí, a dokonce že ho má rád. Z hlediska inscenace je ovšem toto pouze detail, i když nezanedbatelný. Jedna replika, která je ale mediálně využitelná natolik, že to působí, a dokonce se to už takto uvádí, že jde o hru o prezidentu Zemanovi. Ale tak to prostě není. Ta hra není o Zemanovi a z mého hlediska nejde ani o politické divadlo.

Proč tedy David Zábranský tvrdí, že základní otázkou jeho hry je, že Miloši Zemanovi zdejší umělci nerozumí a používají ho jako symbol všeho špatného?

To ale neznamená, že je to hra o Zemanovi. Stejně tak by se dalo říct, že je to hra o umělcích, kteří používají Zemana jako symbol všeho špatného. A to už je pro mě téma, které se mě navíc osobně dotýká. Tato hra odhaluje či tematizuje určité zjednodušující šablony, podle nichž máme někteří tendenci myslet, utvářet své postoje a prezentovat se na veřejnosti. Spisovatelka Petra Hůlová to v jedné diskuzi nazvala „balíčky postojů či příslušností“. Odmítání Zemana jako by stačilo k tomu, aby se člověk automaticky zařadil mezi dobré, správné a „kulturní“ lidi. A naopak, neodmítání Zemana člověka z této skupiny správných a kulturních lidí vylučuje. Zeman pro určitou část společnosti zosobňuje „zlo“. Zdá se, jako by odstranění Zemana znamenalo odstranění všeho špatného, čeho on je z tohoto úhlu pohledu představitelem. A pak by asi bylo najednou na světě zase dobře. Prezidentu Havlovi odpustíme ledacos, Milošovi ani cigaretku. Jako by se do této chvíle v naší zemi nedělo nic špatného, až přišel ON a s ním LEŽ a ono ZLO, se kterým teď, najednou, zničehonic, musíme bojovat. Asi je přirozené, že člověk má tendenci si všechno špatné takto personifikovat, protože mu to dodává jakousi naději, že má jako jednotlivec proti tomu zlu šanci. Ale takováto schémata fungují jen v pohádkách. Je to příliš jednoduché schéma, navíc založené spíš na emocionální bázi. A tento jev, nebo by se dalo říct tendenci, Davidův text kritizuje. Ta hra neřeší, jestli to, co Zeman říká nebo dělá, je dobře, nebo špatně, ale to, zda je dobře, nebo špatně uvažovat a hodnotit věci tímto způsobem a nechat se uzavřít do pasti černobílosti, zabalit se do nějakého hodnotového balíčku a spokojit se pouze s odmítáním, z tohoto úhlu pohledu pasivním nicneděláním.

O čem tedy ta hra podle tebe je?

Principem je, že herec Stanislav Majer, který je sám o sobě součástí oné zmíněné skupiny kulturních lidí, řekněme intelektuální a umělecké elity, vede monolog, v němž o sobě mluví ve třetí osobě. Stanislav Majer tedy mluví o Stanislavu Majerovi z pozice člověka z lidu. Jinak řečeno Stanislav Majer se v roli Řečníka vymezuje proti „lidem typu Majer“ a tomu, co Stanislav Majer jako veřejně známá osobnost reprezentuje. Ve hře tedy proti sobě stojí a navzájem se konfrontují pojmy jako „lid“ a „elita“.

Není to ale trochu banální schéma? Elity, které nesnáší Zemana, vítají uprchlíky a tak dále versus lid, který to má naopak? Sama jsi říkala, že máš pochybnosti, jestli to platí…

Samozřejmě je to schéma, a na to se právě snažíme poukázat. Postoj k určitému jevu či události ještě nemusí nic říkat o tom, jestli je ten nebo onen člověk dobrý, nebo špatný či kulturní, nebo nekulturní. My se však k těmto schématům rádi uchylujeme, protože nám to svým způsobem zjednodušuje život a usnadňuje myšlení. Příklad s uprchlíky je v této souvislosti na místě. V jisté chvíli nebylo možné mezi „kulturními lidmi“ projevit jakékoli pochybnosti ohledně masivního přijímání uprchlíků ze zemí Blízkého východu do Evropy. Sebemenší náznak nejistoty či nesouhlasu, obavy nebo jen otázky ohledně důsledků této politiky dotyčného okamžitě zařadily někam mezi nekulturní barbary a xenofoby. Buď, anebo. Jsi s námi, nebo proti nám. Dnes, pod vlivem událostí, už je situace poněkud jiná a prostor pro diskuzi otevřenější. Vždycky záleží jen na úhlu pohledu, žádná univerzální pravda neexistuje.

........

celý rozhovor Miroslava Balaštíka můžete číst v novém Hostu 7/2016 nebo na www. hostbrno.cz

Zobraziť diskusiu (0)