Lze ještě někoho vychovávat?
„Poctivě učit znamená dotýkat se toho, co je v lidské bytosti životně nejdůležitější. Znamená to hledat přístup k tomu nejcitlivějšímu a nejvnitřnějšímu v osobnosti dítěte i dospělého. Mistr útočí, proniká, pustoší, aby mohl vyčistit a znovu postavit,“ poznamenává George Steiner v knize Lekce mistrů. Zvlášť zaujme závěr citované pasáže: tento literární vědec a celoživotní učitel je přesvědčen, že každá výuka je svým způsobem násilná. Musí narušit způsob, jakým dítě či mladý člověk běžně myslí, a podrobit jej disciplíně.
S vděkem proto Steiner v týdeníku Die Zeit vzpomíná na učitelku starořečtiny, která po žácích házela křídy. „Musíme se bát. Potřebujeme staromódní disciplínu při učení, a pak se z toho stane radost. Obrátí se to. Jednoho dne si řekneme: I já umím číst Homéra.“ Steiner tímto přístupem zosobňuje tu linii západní intelektuální tradice, která počítá s tím, že vztah mezi učitelem a žákem bývá spojen i se zraňováním – často oboustranným.
Jiný postoj zastává Komenský. V jeho koncepci není učitel mág s právem manipulace, ale zahradník, který své žáky nenásilně vede. „Učitel má napodobovat přírodu: nic neurychluje, nic nevynechává, ale všechno činí ve svůj čas a postupně,“ poznamenává v Didactica magna. V otázce kázně se však Steiner i Komenský zas potkávají. Heslo škola hrou nelze zaměňovat za škola zábavou.
Jak Steiner, tak třeba Jan Patočka, který Komenského dílo svébytně rozvíjí, zdůrazňují, že dvacáté století – ač se označuje za století výchovy – je jedinečné svou vnitřní nevychovaností a neukázněností. Představa úcty k učiteli či mistrovi je dnes téměř směšná. Ale jsme pak ještě vůbec schopni učit druhé – a učit sebe?
Tereza Matějčková
