„Na kterým pozemku mě pohřbili? Librovým, nebo prostředním? Jestli mě ovšem po všech mejch výstrahách zakopali na půllibrovým plácku, tak ať jdou ke všem čertům!“ Tak začíná nekonečný řetěz starostí hlavní hrdinky Caitríony, která se po smrti probudí ve hřbitovní hlíně. Pokud někdo touží po klidu na hřbitově, ať ho nehledá. Sousedské sváry o to, kdo má víc nóbl domácnost, kdo umí líp vykrmit prasata, kdo komu ukradl rašelinu, anebo rovnou manželku neberou konce. A my se z toho ohlušujícího hašteření jen tak mimochodem dozvíme leccos nejen o mezilidských vztazích, ale také o irské kultuře nebo historii první poloviny dvacátého století.

INTERLUDIUM PRVNÍ

Černá hlína

1.

Na kterým pozemku mě pohřbili? Librovým nebo prostředním? Jestli mě ovšem po všech mejch výstrahách zakopali na půllibrovým plácku, tak ať jdou ke všem čertům! Ráno předtím, než jsem umřela, zavolala jsem si z kuchyně Pádraiga. „Mám k tobě prosbu, Pádraigu, mé dítě,“ povídám. „Nech mě pochovat na librovým pozemku. Na librovým. Pravda, některý z našich se zmohli jen na půllibrovej hrob, ale tak ať…“

Přikázala jsem jim, ať mi u Tadhga koupí tu nejlepší rakev.

Pravda, tahle rakev je pořádná, z dubovýho dřeva… Na sobě mám škapulíř a tkanej rubáš. Sama jsem si je přichystala… Na jednom záhybu je skvrna jako od spadlý saze. Ne, od saze ne. Otisk prstu to je. Moje snacha, kdo jinej. To je jí podobný, lajdě usoplený. Jestli to viděla Neil! Natuty tam byla. A že by nebyla, namouduši, kdybych do toho mohla mluvit…

Umrlčí Katka přistřihla plátno křivě. Vždycky jsem povídala, že se jí ani Sorchině Gitě nemá dávat ani kapka, dokud nebožtíka nevynesou z vrat. Zapřisáhla jsem Pádraiga, ať je nenechá nic stříhat, jestli budou mít vypito. Ale zkuste Katku udržet od mrtvejch. Kdykoli někdo v širým okolí umře, je v sedmým nebi. Ucítí umrlce na sto honů, a i kdyby měl oves shnít na poli, všeho nechá a běží po stopě jak honicí pes…

Na prsou mám křížek, kterej jsem si koupila, když k nám přijela misie… Ale kde je ten druhej, černej, co mi přivezla Tomkova žena z pouti na Mariánskej vrch tehdá, jak Tomka naposled chytil rapl? Říkala jsem jim, ať ho na mě taky položí. Je přece o tolik fajnovější! Co tenhle křížek upadl Pádraigovejm děckům, visí na něm Spasitel šejdrem. Zato na tom černým je Spasitel překrásnej.

Co to vykládám? Jsem já to ale zapomnětlivá! Vždyť ho mám pod hlavou. Věčná škoda, že mi ho taky nedali na prsa…

Na růženci, co držím v prstech, měli udělat lepší uzel. Přivazovala ho Neil, kdo jinej. To by se jí líbilo, kdyby upad na zem, když mě dávali do rakve. Ó Bože Bože, jak daleko by se ta ode mě držela, kdybych…

Doufám, že mi v kostele zapálili nad rakví osm svící. Měla jsem je přichystaný v koutě truhly hned pod nájemní smlouvou. To ještě u nás nebylo, osm svící nad nebožtíkem. Curraoin měl jen čtyři. Nad krejčíkovým Liamem zapálili šest, a to má dceru u jeptišek v Americe…

Objednala jsem tři sudy černýho piva a horskej Éamann mi najisto slíbil, že jestli mu v tajný skrýši zbude jediná kapka samohonky, tak s ní dorazí, i kdyby trakaře padaly. Pití je nutný, aby se pak v kostele vybralo dost peněz. Nejmíň čtrnáct nebo patnáct liber. Tak šest let zpátky, když mi došlo, že už mi líp nebude, jsem začala posílat lidi nebo aspoň pár drobnejch na spoustu vzdálenejch pohřbů, který nám mohly bejt jinak ukradený. Řekla bych, že z vršků přišli všichni, bylo by vyloženě ubohý, kdyby ne. Na jejich pohřby jsme chodili pokaždý. Libra hned na první pokus. Z Doire Locha určitě budou následovat svý švagry. To dá dohromady další libru. A v Gleann na Buaile to maj všichni povinně…

Žádnej div, jestli nepřišel Bledej Stiofán. Byli jsme na každičkým funusu v jeho famílii. Ale prohlásí, že se o tom doslech, až když bylo pozdě. A jak se bude vykrucovat: „Věř mi, Pádraigu Ó Loideáine, přišel bych na pohřeb, i kdyby mě to dočista stálo zdraví. Studem bych nepřežil, nerozloučit se s Caitríonou Páidínovou, i kdybych tam měl dolízt po kolenou. Ale ani slovo mi neřekli, dokud nebyl večer po funuse. Tehdy přiběh kluk…“

Ten prašivej žvanil! … Ani nevím, jestli mě správně oplakali. Musí se uznat, že Sorchina Gita zpívá krásný procítěný žalozpěvy, pokud teda nepřebere úplně. Vsadím boty, že se tam motala i Neil. Fňukat nad nebožtíkem bez jediný slzy na tváři, ropucha stará! Neodvážila by se k domu přiblížit na sto honů, kdybych byla naživu…

Teď si lebedí. Doufala jsem, že vydržím ještě pár let a tu mrchu pohřbím. Co měl její syn ten úraz, začala dost scházet. Pravda, už nějakou dobu předtím byla každou chvíli u doktora. Ale nic pořádnýho jí není. Revma. Jestli ji zabije, tak za hodně dlouho.

Navíc si na sebe dává dost velkej pozor. To já nedělala, teď to vím až moc dobře. Umořila jsem se dřinou a plahočením… Kdybych se tak začala šetřit, než mě bolest zmohla nadobro. Jak člověka chytnou ledviny, má to spočítaný…

V každým případě jsem byla o dva roky starší než Neil. Baruna, pak já a Neil. Loni na svatýho Michala jsem šla do penze. Dřív, než se chodí obvykle. Baruně je skoro třiasedmdesát. Zubatá jí už klepe na dveře, ať se snaží sebevíc. Nejsme dlouhověká rodina.

A až se dozví o mý smrti, dojde jí, že už to má taky za pár, a určitě napíše závěť… Veškerý jmění odkáže Neil. Pěkně se mi ta mrcha pomstí, vydojí Barunu do poslední kapky. Kdybych vydržela naživu, než závěť napíše, nejspíš by mi půlku peněz nechala, ať si Neil říká, co chce. Baruně to vždycky pálilo. Poslední tři roky psala hlavně mně, od tý doby, co opustila příbuzný Velkýho Briana v Norwoodu a přestěhovala se do Bostonu. Díkybohu za to, že je daleko od toho vosího hnízda…

Nikdy ale nezapomněla našemu Pádraigovi, že kvůli tý megeře z Gort Ribeach nechal Magdu Velkýho Briana. Magdu si nakonec vzal Neilin syn. Jinak by se Baruna, když přijela ze Států na návštěvu, nepřiblížila k Neiliný chalupě ani na krok. Proč taky? …

Brloh, špinavej brloh je to. Nic pro Amíky. Nevím, jak tam vůbec mohla vydržet – potom, co bydlela u nás a v honosnejch vilách v Americe. V každým případě nezůstala u Neil dlouho a spakovala se zase zpátky za velkou louži…

Ta už se do Irska nevrátí, co bude naživu. Dala mu svý poslední sbohem. Ale kdo ví, co se jí vylíhne v hlavě, až skončí válka, teda jestli už nebude dávno na pravdě Boží. Neil by vylákala samotnej med z úlu. Prohnaná je na to až až. Ať chcípne, ježibaba! I když Baruna vypadla od Brianovejch příbuznejch, na Magdu pořád nedá dopustit… Byl ten Pádraig ale ňouma, že nedbal mejch rad a nevzal si ji, dceru toho vychrtlýho strašáka. „Ztrácíte čas,“ prohlásil ten ňouma. „Nevzal bych si Magdu Velkýho Briana, ani kdyby to byla jediná ženská v celým Irsku.“ Baruna vylítla ze dveří, jako by dostala facku, a hnala si to nahoru k Neil. K našemu domu se už jaktěživa nepřiblížila, teda pokud nepočítám to chvilkový rozloučení na prahu, když se chystala zpátky do Států.

–… Ať žije Hitler! Ten jim to nandá…

–… Pokud porazí Anglii, tahle země na tom bude bídně. Už teď jsme ztratili odbytiště…

–… Bídnej potomku jednouchýho krejčíka, to kvůli tobě jsem skončil v hrobě o padesát let dřív. Všichni z vašeho rodu byli odjakživa zákeřný. Nože, kameny a flašky. Ne, abys bojoval jako chlap, vrazils mi nůž mezi žebra…

–… Dovolte mi promluvit. Dovolte mi…

–… Pánbůh s námi a zlý pryč! Jsem živá, nebo mrtvá? Žijou, nebo umřeli oni? Pouštěj si hubu na špacír, jako by vůbec neleželi šest stop pod zemí! Věřila jsem, že až mě uložej na hřbitov, nastane konec dřiny, starostí o dům, hrůzy z nečasu a všeho ostatního, že mi bude souzenej pokoj… K čemu tolik hlomozu v hřbitovní hlíně?

…

přeložil Radvan Markus

Máirtín Ó Cadhain (1906–1970) se narodil a žil v irském kraji Connemara, kde také pracoval jako učitel, dokud o místo nepřišel kvůli svému členství v Irské republikánské armádě (IRA). Prosazoval „znovudobytí Irska“ skrze prosazování původního irského jazyka i kultury. Byl nejen jedním z nejvýznamnějších irsky píšících autorů 20. století, ale svým dílem se zařadil mezi velikány irského modernismu bez rozdílu jazyka. K tomu mu dopomohl zejména román Hřbitovní hlína (Cré na Cille) z roku1949. I přes jeho nesporné kvality, zejména inovativní formu, trvalo dlouho, než vešel v širší, neřkuli mezinárodní známost. Na překážku zde byl právě jazyk. Nedosti na tom, že je Hřbitovní hlína napsaná irsky, navíc Ó Cadhain používá connemarské nářečí tak hutné, že i leckterý rodilý mluvčí má co dělat, aby se jím prokousal. Když se k tomu ještě přidá experimentální forma s neuvozenou přímou řečí (takže se čtenář musí dohadovat, kdo právě hovoří), je jasné, že na překladatele klade tento text neobyčejně vysoké nároky.

Zobraziť diskusiu (0)