KAPITOLA 4

Touha mít silnou vůli: Mýtus odhodlání

V předchozích dvou kapitolách jsme se věnovali tomu, jak může někdo věřit v existenci svobodné vůle ignorováním minulosti. Nemůže. Zopakujme si naši formující se mantru, že všechno, čím jsme, je dáno předešlými biologickými procesy, nad nimiž nemáme kontrolu, a interakcemi našich biologických atributů s různými prostředími, nad nimiž kontrolu rovněž nemáme. To z nás dělá to, kým v daném okamžiku jsme.

Nicméně ne všichni zastánci svobodné vůle popírají důležitost minulosti a tato kapitola rozebírá dva způsoby, jak k ní přistupují. Prvním, jejž proletíme poměrně rychle, je hloupá snaha některých seriózních badatelů začlenit minulost do výsledného obrazu jako součást širší strategie, která by se dala vyjádřit takto: „Ano, svobodná vůle samozřejmě existuje. Jen ne tam, kde ji hledáme.“ Objevila se v minulosti. Objevovat se bude i v budoucnosti. Objevuje se všude tam, kam se v mozku nedíváme. Objevuje se mimo nás, v interakcích mezi lidmi.

Na druhou podobu nesprávného nakládání s minulostí se podíváme zevrubněji. V předchozích dvou kapitolách jsme se zabývali tím, jakou škodu napáchá přesvědčení, že trestání a odměňování je morálně ospravedlnitelné, protože na minulosti při vysvětlování něčího chování nezáleží. Tato kapitola se zabývá škodlivostí závěru, že je minulost relevantní pouze pro některé aspekty chování.

Představme si člověka, který se ocitl ve svízelné situaci – ohrožuje jej neznámý muž, který k němu přistupuje s nožem. Náš člověk vytasí pistoli a jednou vystřelí, načež útočník padne k zemi. Co náš člověk udělá potom? Usoudí: „Je po všem, zneškodnil jsem ho, jsem v bezpečí“? Nebo bude ve střelbě pokračovat? Co kdyby počkal jedenáct sekund a poté na útočníka začal znovu pálit? V případě posledního scénáře by byl obviněn z úkladné vraždy. Kdyby po prvním výstřelu přestal, bralo by se to jako nutná sebeobrana, ale on měl jedenáct vteřin na to promyslet své možnosti, což znamená, že pokračovat ve střelbě bylo svobodnou a předem promyšlenou volbou.

Podívejme na střelcovu minulost. Jeho matka holdovala alkoholu, a on se proto narodil s fetálním alkoholovým syndromem. Opustila ho, když mu bylo pět, načež putoval z jedné pěstounské rodiny do druhé a čelil fyzickému týrání i pohlavnímu zneužívání. Od třinácti měl problémy s alkoholem, v patnácti byl bez domova, při rvačkách utrpěl opakovaná poranění hlavy, přežíval díky žebrání a živil se jako poskytoval sexuálních služeb, několikrát ho okradli a měsíc před událostí jej pobodal cizí člověk. Jednou ho viděl psychiatrický sociální pracovník působící v dobročinné organizaci a všiml si, že pravděpodobně trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Tak co myslíte?

Někdo se vás pokusil zabít a vy máte jedenáct sekund na to, abyste učinili rozhodnutí o životě nebo smrti. Existují dobře pochopitelné neurobiologické důvody, proč během této ohromně stresující situace snadno dospějete k hrozné volbě. Teď už ale místo vás máme našeho člověka s neurovývojovou poruchou zapříčiněnou fetální neurotoxicitou, opakovanými dětskými traumaty, závislostí na návykových látkách, opakovaným poraněním mozku a čerstvými vzpomínkami na to, jak byl v podobné situaci pobodán. Kvůli jedincově minulosti se určitá část mozku zvětšila, jiná atrofovala a některá spojení se přerušila. Výsledkem je, že tento člověk má v podstatě nulovou šanci učinit během oněch jedenácti vteřin rozumné, seberegulované rozhodnutí. A kdyby život vybavil takovým mozkem vás, udělali byste na jeho místě totéž.

V tomto kontextu je „jedenáct sekund k promyšlení“ vtip. Přesto si kompatibilističtí filozofové (a většina žalobců… a soudců… a porot) nemyslí, že by to byl vtip. Jistě, dotyčný dostal od života opravdu slušnou nakládačku, ale v minulosti měl spoustu času se rozhodnout, že nebude tím typem člověka, který se vrátí a vpálí útočníkovi do mozku další kulku. Filozof Neil Levy tento světonázor (s nímž nesouhlasí) báječně vystihl: Aktéři nejsou zodpovědní hned, jakmile získají soubor aktivních dispozic a hodnot. Odpovědnými se stávají tím, že za své dispozice a hodnoty přebírají odpovědnost. Zmanipulovaní aktéři nejsou za své činy okamžitě odpovědní. Plně odpovědnými aktéry se stávají teprve poté, co mají dostatek času na promyšlení a prožití účinků svých nových dispozic. Plynoucí čas (za normálních podmínek) nabízí příležitost k rozmýšlení a úvahám, a aktérům tak umožňuje stát se odpovědnými za to, kým jsou. Aktéři se stávají zodpovědnými za své dispozice a hodnoty v průběhu normálního života, a to i když jsou tyto dispozice a hodnoty produktem hrozné konstitutivní náhody. V určitém bodě přestává být konstitutivní neštěstí výmluvou, jelikož aktéři měli čas za něj převzít zodpovědnost.

Samozřejmě, právě v tomto okamžiku třeba svobodná vůle chybí, ale v minulosti relevantní svobodná vůle existovala. Jak nepřímo vyjadřuje Levyho výrok, proces svobodného rozhodování, jakým člověkem se staneme navzdory své konstitutivní smůle, se běžně formuluje jako postupný proces, obvykle související s dospíváním. Inkompatibilista Gregg Caruso v diskusi s Dennettem nastínil podstatu kapitoly – naše biologické atributy i prostředí, v němž žijeme, jsou mimo naši kontrolu. Dennettova odpověď zněla: „A co má být? Myslím, že vám uniká, že autonomie je něco, do čeho člověk vyrůstá, skutečně jde o proces, který je zpočátku zcela mimo naši kontrolu, ale jak dospíváme a učíme se, začínáme být schopni ovládat stále více svých činností, rozhodnutí, myšlenek, postojů a tak dále.“ Jedná se o logický výsledek Dennettova tvrzení, že smůla a štěstí se časem zprůměrují. No tak, vzpamatujte se. Měli jste dost času na to převzít odpovědnost a rozhodnout se ostatní běžce maratonu dohnat.

Podobný názor razí i uznávaný filozof Robert Kane z Texaské univerzity. „Svobodná vůle podle mého mínění obnáší víc než pouhou svobodu konání. Týká se sebeutváření. Podstatnou otázkou pro svobodnou vůli je: Jak jste se stali tím, kým dnes jste?“ Roskiesová a Shadlen napsali: „Lze se domnívat, že aktéři mohou být morálně odpovědní i za nevědomá rozhodnutí, pokud jsou tato rozhodnutí způsobena nastavením postojů, které jsou projevem aktéra. Ne všechny verze této představy vyžadují postupné získávání svobodné vůle v minulosti. Kane věří, že „volba, jakým člověkem budete,“ se odehrává v krizových okamžicích, na významných křižovatkách, ve chvílích, jimž říká „sebeformující činy“ (a navrhuje i mechanismus, jehož prostřednictvím se to údajně děje a který stručně probereme v kapitole 10).

Naproti tomu psychiatr Sean Spence z Sheffieldské univerzity věří, že ony okamžiky „tenkrát jsem měl svobodnou vůli“ nenastávají během krizových situací, ale když je život v optimu. Ať už byla tato někdejší svobodná vůle pomalým procesem zrání, nebo vyvstala v záblesku krize či příznivých podmínek, problém by měl být zřejmý. Ta minulost kdysi byla přítomností. Pokud je aktuální fungování neuronu pevně spjaté s jeho neuronálním okolím, působením hormonů, vývojem mozku, geny a tak dále, nemůžeme se vrátit o týden nazpátek a ukázat, že před týdnem funkce neuronu nesouvisela absolutně s ničím. Jednou z variant této představy je, že v aktuálním okamžiku sice nyní není předmětem svobodné vůle, ale máte svobodnou vůli ohledně toho, kým budete v budoucnosti. Filozof Peter Tse to nazývá svobodnou vůlí druhého řádu.

................

překlad Pavel Pecháček