Matějovi

Nejsem tvoje máma, ale mohla bych být. Pracovní okolnosti nás na čtyři roky spojily nejtěsnějším poutem. Mužsko-ženské třídnické tandemy jsou rodinným stříbrem naší školy, a tak spolu „máme“ dvaatřicet dětí na prahu dospělosti. Řešíme jejich průšvihy, prožíváme s nimi oslnivé úspěchy i zdrcující propady, zoufalá zamilování i nečekaná úmrtí rodičů, sledujeme přílivy a odlivy jejich náklonnosti.

Jsem vedle tebe plná energie, hecuješ mě, inspiruješ. Ráda se vnímám jako tvoje o trochu starší kamarádka, ale co si budeme nalhávat, ty jsi těm mláďatům věkově mnohem blíž, a někdy to zabolí. Rozumíme si skoro ve všem, ale jakmile se hovory stočí na veganství, gender a další trendy této doby, mám pocit, že tě ztrácím, že mi odplouváš někam daleko. A tak se snažím, všechno to vstřebávám, chci držet krok.

Na školním výjezdu na horách jsme spolu v kuchyni a já s tebou pro naše alternativce poslušně vyrábím vegetariánské i veganské verze hlavních jídel, pečlivě odděluju porce a dávám pozor, abych někam omylem nevrazila máslo nebo vejce jako Magdalena Dobromila. Vše pro planetu! Ovšem pak při večeři jednu z těch veganských princezen přistihnu, jak po někom dojídá rajskou s hovězím, a zůstanu jako opařená. Cítím, jak ve mně jako rudé magma vzlíná strašný vztek, a po pár vteřinách exploduju. Studentky nechápavě kroutí hlavou, poučují mě o neplýtvání jídlem a jeho zachraňování, které stojí výš než osobní zásady.

A já zhluboka dýchám, pokládám vidličku a říkám — já těm vašim hodnotám vůbec nerozumím, a nejspíš ani nikdy rozumět nebudu. Odvážu si zástěru, vyjdu ven a zamířím přes pole k obzoru jako ta učitelka z filmu Obecná škola. Zaplaví mě takový smutek a pocit cizoty, že se nahlas rozpláču. Přelezu jednu mez porostlou břízami, pak druhou a konečně jsem z doslechu.

Nekontrolovaně vzlykám, až se mi tělo svírá v křečích, a pak už jen vydávám drsné a úlevné skřeky raněného zvířete. Když pláč odplyne, lehnu si na louku a sleduju mraky. Osika opodál třepetá listy, Keltové prý věřili, že skrze ně šeptají jejich mrtví. Jakmile ze země začne vzlínat podvečerní vlhkost a chlad, vstanu a jdu zpět. Mám pocit, že jsem někdo jiný, než když jsem z chalupy odešla.

A po večerce to na tebe na zápraží všechno vysypu. Chtěla jsem vedle tebe vypadat mladá a ve všem ti stačit — ale nemusím. Nechtěla jsem si to s tebou v ničem rozházet — ale proč ne? Nechtěla jsem se přiznat k hodnotám, které patří spíš generaci tvé mámy, k životní zkušenosti o dvacet let delší, než je ta tvoje. Jenže teď začínám chápat, že právě v ní je moje identita, klíč k mé pevnosti a zralosti. A tebe má slova překvapují a těší, protože už kolem mě nebudeš muset chodit po špičkách v obavě, že mi ublížíš. Můžeme se střetávat jako dva dospělí, obrušovat se jako dva kameny, vybrušovat se jako diamanty. A až budou plošky těch diamantů krásně hladké, zahlédneme v nich s úctou a láskou toho druhého i sami sebe.