Fotka č.1 – Tabook 2018, sál vystavovatelů v KD Střelnice, Tábor

Na 7. ročníku knižního festivalu Tabook v Táboře je dobře. Nejen proto, že svítí skoro vždycky slunce. Lidé od dobrých knih tady mají dostaveníčko. Na pár dnů, na několik hodin vznikne pospolitost, takový knižní úl, ovšemže plný individualistů a osobností, ale taky nadšenců a idealistů. Tváříme se sice někdy tak jakoby světácky, sarkasticky, zvlášť my, starší matadoři, takoví jako velcí, co už to tak nežerou jako kdysi – ve skutečnosti je ale jasné, že máme v krvi nějakou posedlost, která je vážnou součástí našich existencí. I přes pokročilý věk, i přes ta desetiletí uprostřed knih. Ještě nám stojí za to čekat na čtenáře, který se zajímá, ještě jsme ochotni se pohádat o smysl knihkupectví ve 21. století, ještě se někteří od fochu máme v úctě a rádi. Ještě nás knihy překvapují, ještě si dokážeme jejich příběhy vyprávět u piva do tří do rána. Asi bude pravda, že marketing umí divy a dobrá propagace je nutná.V knižní bublině na Tabooku se ale ještě pořád vyznává spíš srdce, smysl, osobní nasazení, úcta k náročnému čtenáři…Tohle je náš svět, i se všemi prohrami a občasnými kompromisy. Díky organizátorům za každoroční terapii!

Fotka č.2 – Chloe Benjamin

Tak tedy Chloe. Je ze San Francisca, vystudovala kreativní psaní a její druhý román Nesmrtelní na sebe upoutal pozornost světa literatury. Kniha o tom, jaký život se dá žít, když znáte datum smrti. Slovensky právě vydalo Artforum. To ale z fotky vidět není. Na fotce je vidět sympatická holka. Usmívá se, ví, že ji fotí. Američané jsou na takové věci dobře nacvičení. Na obrazovce notebooku obálka její knihy. Je třeba připomínat, že notebooky jsou psací stroje dnešních spisovatelů? Na jejich hard-discích existují jejich rukopisy, jejich rozepsané pokusy, jejich umělecké potraty, určitě i to, co se kdysi vydávalo jako Korespondence, co se dalo dohledat někde po domácnostech nebo archivech. Jak to bude s emaily a esemeskami? Při pohledu mě napadne i to machistické, že když je holka hezká, je to vždycky lepší. A pak tu máme pozadí, kulisy kavárny. Na obrazech poznávám copy písničkáře Willieho Nelsona. A jinak dnešní kavárenská klasika – po jednom u stolu s noťasem, k tomu hrnek čaje nebo kafe. Interiér je trendy, lidé v něm civilizovaní. I Chloe je z takového světa...Jaké knihy píše takový svět?

Fotka č.3 – Weisse vyfotil Weiss

Jo, tohle je krapet osobní, ale svůj literární obsah to má. Zmožený z roboty na kulturním poli je Weiss zvyklý si tu a tam lehnout na zem a narovnat si záda. Chvíli předtím vedl se synem debatu na téma: Masaryk jako nacionalista uprostřed nadnárodního Rakouska-Uherska, protože kolem 100. výročí republiky se občas do takových debat dostanou. K narovnávání zad Weiss přidal i krátké zavření očí – a to se mu stalo osudným. Synek dostal nápad a neodolal. Z bezpečí mimo dům pak poslal svému otci zdravici, která tak nějak vypovídá a synově zájmu o témata, která se snaží otec frekventovat. Takhle skončí každý tatíček, který poleví v usilovné práci pro republiku!

Zobraziť diskusiu (0)