Cyklostyl

Na psacím stroji přepiš text tak, že do rozmnožovací blány vyrazíš písmena. Tu potom natáhneš na buben cyklostylu a skrz proražená písmena se na čistý papír protlačí černá barva.Tak rozmnožuj tiskoviny. Blíží se 17. listopad a od roku 1989 vždycky s ním také vzpomínka na konec komunismu. I v ten den jsme měli v baráku na okraji Prahy s kamarádem rozmnožovací místnost i s cyklostylem. Zatemněnou, na hromádkách už potištěné stránky, ze kterých se později tzv. snášela celá kniha. Tehdy od Claudea Tresmontanta. Dnes se musím usmívat, když si vzpomenu, že to bylo protistátní – a vidím Tresmontantovy knihy ve slevách. Jsem šťastný, když vidím nabitá knihkupectví, když vím, že je čtení na výběr. Možná už si nikdy nepřečtu knihu tak písmeno po písmenu, jako při přepisovačkách, ale nevadí. Radši budu číst trochu povrchněji ve svobodě. Ale někdy mě přece jen chytí pod krkem taková ledová pochybnost – tolik už je těch moudrých knih, ale na nás a kolem nás to zase až tolik vidět není. Že by přece jen: čím víc, tím hůř?

Magor

foto Martin Věchet, na snímku zleva Magor, Jana Bauerová, Františka Jirousová

9. listopadu 2011 umřel ve svém bytě na krvácení z jícnu Martin Jirous. Právě vychází kniha s názvem Mága (nízev vznikl z přezdívky Magor). Jde o deníkové zápisy jeho dcery Františky a její kamarádky Jany Bauerové z let 1997 – 2011. Tedy z období, kdy bydlel Jirous na statku v Prostředním Vydří. Byl uznávaným básníkem, ikonou svobodomyslnosti, které se nezalekla ani komunistických kriminálů, ale také nezřizeně rozpitým frajerem, který střídal kratší mírnější chvilky s dlouhými alkoholovými sebestřednostmi. Je velmi zajímavé, jak ho ve svých zápisech vnímají dvě holky, ročník 1980. Dcera Františka o tom píše hned v úvodu: táta to pro mě nebyla osoba, my spolu vlastně osobní vztah nikdy neměli, tátu jsme vnímala hlavně jako Energii. Nikde není psáno, že statečná osoba nemusí lézt na nervy. Na přelomu tisíciletí je pravda, že Jirous dokázal sebrat tam, kam přišel, lidem téměř okamžitě jejich prostor a muselo být po jeho. Střízlivý ne, ale opilý vždycky. To pak byli všichni dementi, kundy atd. Nedokázal se krotit, bolel i lidi, které měl rád. Jestli před ním někdy lidé přecházeli na druhou stranu silnice, aby je s ním neviděli bolševici, v devadesátých a nultých letech se mu lidé vyhýbali, aby z nich nezačal loudit peníze. A ještě z úvodu Františky Jirousové: Nejspíš podobně jako pro mě fungoval i pro mnohé další: vytvořil jim prostor svobody. Byl to zvláštní prostor, ve kterém často létaly vzduchem předměty, drsné nadávky nebo tvrdá tátova pěst. Často se v tom prostoru nedalo žít déle než pár dnů, občas ne déle než pár minut. Přesto tam všichni běsi duše měli možnost vystoupit a být poprvé svobodní, to jest neodsouzeni. Tím se utvářela možnost, aby se z nich staly síly pomáhající a konstruktivní. Bylo pak už na každém, jak toho využije. Neadoruju ho ovšem; měla jsem přístup k mnoha dokumentům i svědectvím a vím, kolika lidem ublížil a co všechno prováděl. Občas ho přemohli jeho vlastní běsi. Jeden člověk nemůže už z principu toho, jak jsou lidské tělo a psychika utvořeny, unést tolik protikladných sil. A tzv. postvězeňská psychóza, kterou táta zjevně trpěl po osmi letech věznění, musela sebeovládání značně ztěžovat. Jenže já jsem ho jiného neznala, žádné srovnání z doby „před“ jsem nikdy neměla. Ale ten základní proud a směr byl snad vždy tentýž: Šlo mu o spravedlnost a tvůrčí svobodu – především na místech, kde byli vydědění, nezapadající, vyhoštění a zavržení. Těm uměl dát sílu – jako oheň (který tak rád rozdělával), ke kterému se stahují všechny příšery z temnot, aby se mohly aspoň jednu noc beze strachu radovat. Jen to holt dělal vlastními prostředky.

Geniální přítelkyně

V pondělí 19. listopadu bude mít na HBO premiéru první díl seriálu Geniální přítelkyně podle díla Eleny Ferrante.Jedním z producentů je i Paolo Sorrentino.Bylo vůbec možné, že by se nefilmovalo? Ten, kdo se nechce nechat vidět, klidně svolí, aby dostaly jeho knižní hrdinky konkrétní tvář? Takhle jako na fotce jste si je představovaly, geniální přítelkyně? Kolikrát už jsme byli jako fanoušci nějaké četby zklamaní z filmové podoby? Jako by vám někdo rozšlapal bábovičky. Tohle, že je ta, se kterou jsem pobýval v intimitě? Takhle přece Bob nevypadal? Jejich byt byl jiný, atmosféra nebyla takhle barevná, tma byla modřejší….víte, co tím myslím. Knížky a film podle nich jsou tím riskantnější, čím víc čtenářů si knihu zvnitřnilo a nějak přisvojilo. A těch tedy bylo po světě zrovna u Ferranty skutečně hodně.

Zobraziť diskusiu (0)