Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Mí přátelé ke mně někdy mluví marně....

V knize Týden na řekách Concord a Merrimack se Theoreau věnuje úvahám o nejrůznějších věcech: o roli náboženství v tehdejším světě, o historii krajiny před osídlením osadníky z Evropy či významu poezie pro americkou kulturu. Zároveň tu však Thoreau vystupuje jako amatérský geograf a přírodovědec, jenž pro Američany objevuje a popisuje místa nacházející se v doposud jen málo prozkoumané krajině a jejich faunu a flóru.

Jedinou hrozbou Přátelství je to, že skončí. Je to sice původní, ale křehká rostlina. Pokazí ho i nejmenší nečestnost, i když my sami si ji neuvědomujeme. Nechť Přítel ví, že chyby, které na svém Příteli pozoruje, přilákají jeho vlastní chyby. Žádné pravidlo se nevyplní s takovou jistotou jako ono, že za naše podezření platíme tím, že najdeme to, z čeho jsme podezřívali. S malicherností a předsudky říkáme: „Můj Příteli, vezmu si z tebe tohle a tolik, nic dalšího."

Možná, že pro skutečné a trvalé Přátelství neexistují žádní lidé dost shovívaví, nezaujatí, moudří, vznešení a stateční. Občas slyším, jak si mí Přátelé delikátně stěžují, že neoceňuji jejich delikátnost. Neřeknu jim, jestli ano, či ne. Jako by očekávali vyjádření díků za každou delikátní věc, kterou vysloví či učiní. Kdo ale ví, jestli jsem ji delikátně neocenil? Možná, že z těch dvou možností je mlčení právě tou věcí nejdelikátnější. Jsou věci, o nichž člověk nikdy nemluví, o nichž je daleko delikátnější mlčet. K těm nejlepším rozhovorům propůjčujeme pouze náš mlčenlivý sluch. Nejenže se o našich nejdelikátnějších vztazích prostě jen mlčí, ony jsou pohřbené ve spolehlivé hlubině mlčení, aby se nikdy nedostaly na povrch. Možná že jsme se zatím vůbec neseznámili. Tragédie v lidském vztahu nezačíná tehdy, když špatně pochopíme slova, nýbrž když nepochopíme mlčení. Takže nikdy není třeba nic vysvětlovat. Co je platné, že tě druhý člověk miluje, když ti nerozumí? Taková láska je prokletím. Co je to za druhy, kteří si vždy myslí, že jejich mlčení je výmluvnější než to vaše? Jak pošetilé, neuvážené a nespravedlivé je chovat se, jako by strana, které se křivdí, jste byli vy! Což nemá váš Přítel stejné právo si stěžovat? Není pochyb o tom, že mí Přátelé ke mně někdy mluví marně, jenže oni nevědí, co slyším, když si neuvědomují, že promluvili. Vím, že jsem je často zklamal, když jsem jim nedal slova tehdy, když je očekávali, či taková, jaká očekávali. Kdykoli se setkám s Přítelem, mluvím s ním, ale ten netrpělivě čekající, ten člověk s ušima, ten jím není. Také si budou stěžovat, že jsem tvrdý. Ale no tak, to by se jádro kokosu objevilo nad skořápkou – až budu příště plakat, dám vám vědět. Dožadují se slov a činů, zatímco slovem a činem je vztah.

Když to nevědí sami, jak se to mohou dozvědět? Často se bráníme přiznat své pocity ne z pýchy, ale ze strachu, že bychom už nemohli milovat člověka, který by po nás takový důkaz naší náklonnosti žádal.

Znám ženu, jež má neklidnou a inteligentní mysl, kulturní zájmy a s velkým zaujetím využívá všech daných předností, a já se s touto nestrojenou osobou, která mě nikdy nepopudí, setkávám s potěšením a myslím, že i já jsem pro ni inspirací. Přesto však naše známost očividně nedosahuje těch důvěrných a citových výšin, po nichž ženy, vlastně všechny ženy, prahnou. Rád jí pomáhám a jsem rád, že ona pomáhá mně; s jakousi výsadou cizího hosta jsem velmi potěšen, že se s ní znám, a na rozdíl od jiných Přátel váhám navštěvovat ji často. Sám přesně nevím proč, ale tady se moje nátura zarazila. Možná, že ta žena na mě neuplatňuje nejvyšší nároky, nároky zbožné svědomitosti. Někteří lidé, pro jejichž předsudky a typické předpojatosti nemám pochopení, mě přesto svou důvěrou inspirují a já věřím, že ve mě věří jako ve zbožného pohana – jako v dobře vychovaného starověkého Řeka. I já, stejně jako oni, mám zásady založené na dobrých základech. Kdyby si ta osoba dokázala představit, že nebudu tvrdohlavý a budu s ní souhlasit v míře, v níž se budou shodovat naše osudy a v níž to dovolí naši dobří duchové, a přitom si pořád si budu vysoce cenit těchto styků, byl by to pro mě vítaný pocit jistoty. Cítím, jako bych pro ni byl lehkomyslným, nevšímavým a bezzásadovým člověkem, který více neočekává, a přesto není spokojen s tím, co má. Kdyby věděla, že mám na sebe i na druhé nekonečné nároky, pochopila by, že tyto pravdivé, i když nedokonalé styky jsou nekonečně lepší než styky méně rezervované, leč založené na neupřímnosti a bez základu pro rozvíjení. Požaduji, aby mým druhem byl člověk, který na mě bude mít stejné nároky, jaké na mě mají mé schopnosti. Takový člověk bude vždy patřičně tolerantní. Radovat se z něčeho menšího je sebevraždou a kazí to dobré způsoby. Cením si lidí, kteří milují a chválí mé aspirace více než mé výkony, a těm také důvěřuji. Jestli se budete pořád dívat na mě, a ne tam, kam se dívám já, i dále, pak se můj duchovní rozvoj bez vás obejde.

Zobraziť diskusiu (0)

Týden na řekách Concord a Merrimack

Týden na řekách Concord a Merrimack

Henry David Thoreau

Esejista, filosof, básník a vášnivý abolicionista Henry David Thoreau se do dějin americké literatury a kultury zapsal především autorstvím popisu svého dvouletého pobytu v chatce na březích rybníku Walden a eseje Občanská neposlušnost. Týden na řekách Concord a Merrimack se Theoreau věnuje úvahám o nejrůznějších věcech: o roli náboženství v tehdejším světě, o historii krajiny před osídlením osadníky z Evropy či významu poezie pro americkou kulturu.

Kúpiť za 14,31 €

Podobný obsah

Betty a my

Betty a my

Jiří Trávníček

Kniha Vejce a já Betty McDonaldové byla v Československu před rokem 1989 pro mnoho čtenářek kultem. Poprvé vyšla v USA v roce 1945 – a stala se prodejním trhákem. Miliónu prodaných výtisků dosáhla kniha za necelý rok. Český překlad vyšel poprvé v roce 1947. Do dnešních dnů vyšlo odhadem 700 tisíc kusů. Vejce a já byla i po roce 2000 v českých čtenářských průzkumech jmenována jako nejoblíbenější kniha – a to před Švejkem, Babičkou i Biblí. O fenoménu Betty McDonaldová v českých (a slovenských) zemích napsal knihu čtenářolog Jiří Trávníček.

Kde lišky dávají dobrou noc  – I. Altschulova metoda

Kde lišky dávají dobrou noc – I. Altschulova metoda

Karol Sidon

Když v roce 2014 vyšel první díl rozsáhlé čtyřdílné ságy Kde lišky dávají dobrou noc od neznámého autora Chaima Cigana, netrvalo dlouho a vešlo ve známost, že autorem je český zemský rabín Karol Sidon. Když v roce 2017 vyšel poslední díl, bylo jasné, že českou literaturu navštívil neuvěřitelný žánrový crossover, psaný s láskou jak k filozofii a lidskému poznávání vůbec, tak ke sci-fi a fantasy. To všechno psané trochu vážně, hodně s nadsázkou. A s ironií a humorem. U rabínů není nic ojedinělého, když něco napíšou, ale Sidonovy Lišky jsou určitě rabínský unikát. Takovou divočinu česká literatura zažívá jen výjimečně. Karolu Sidonovi je 9. srpna osmdesát.

Euforie – román o Sylvii Plathové

Euforie – román o Sylvii Plathové

Ellin Cullhedová

Euforie je fiktivním záznamem posledního roku života Sylvie Plathové, končící dva měsíce před její smrtí. V první osobě vypráví o střetu intelektuálních potřeb s mateřskými povinnostmi, o lásce k dětem a životní potřebě psaní i o závislosti na manželovi, básníku Tedu Hughesovi, která ji ubíjí.