Čtenář čte třeba čtyři knihy souběžně. Taková situace se stane dejme tomu takhle: čtete knihu a najednou vyjde nějaká očekávaná nebo onaká od někoho konkrétního oblíbeného – a vy prostě musíte hned. Málo platné je autorovi, kterého právě naléhavě opouštíte, že důmyslně piloval stavbu díla, že na vás líčil všelijaká překvapení, která se dají odhalit jen pečlivým čtením. Vy prostě v půli knihy skočíte po hlavě do jiné, ať si cizelér líčil, co chtěl. Ale nechť autor první knihy nezoufá a na autora druhé knihy nežárlí. Čtenář neposeda totiž při nejbližší možnosti zahne s nějakou třetí kráskou, a když na to přijde, rozdělá si ještě čtvrtou. A žánrově to přitom může být každý pes jiná ves. Vlastně je to tak i lepší, protože se lépe udržuje základní přehled. Číst třeba čtyři detektivky najednou by přece jen mohlo komplikovat situaci nad rámec zvladatelnosti.

Kdo nebo co vlastně za tuhle čtenářskou polygamii může? Viníky jistě najedeme. Tak předně je to nezodpovědný knižní trh, který si vydává tolik knih, kolik chce, až jich je nakonec moc. Pak tady máme autory. Ti mrtví toho napsali strašně a ti živí píšou taky hodně. Nesmíme zapomenout na svět, který při čtení neustále vyrušuje a přidělává v tom všem ještě další zmatky. Multi-četba je prostě realitou života chronického čtenáře. Vede bohužel často až ke hříchu nedočítání. Když k tomu připočítáme občasný přeskok několika stránek z nudy nebo různé formy rychločetby, vidíme, že není čtení jako čtení. Vydržet tlak několika rozečtených knih a umět nedočítat jsou techniky pouze pro pokročilé a otužilé. Číst jednu knihu od začátku do konce, větu za větou a pak zase další - to vážně ještě někoho baví? A umí to ještě vůbec někdo?

Zobraziť diskusiu (0)