V ten den, kdy mi Někdo McNěkdo zabořil pistoli do prsou a řek, že jsem kočka prašivá, a vyhrožoval, že mě zastřelí, v ten samý den zabili mlíkaře. Zastřelilo ho policejní komando a mně bylo fuk, že ho zastřelili. Některým lidem to ale fuk nebylo, mimo jiné těm, kteří mě, jak se říká, „znali akorát vod vidění“, a tak jsem se dostala do řečí, protože o mně začali šířit drby, nebo teda spíš můj první švagr s tím začal, že prý mám s tímhletím mlíkařem poměr, a že mi je osmnáct a jemu jednačtyřicet. Věděla jsem, kolik mu je, ne proto, že ho zastřelili a říkali to pak v televizi, ale proto, že už se o tom šuškalo dlouho, že místní drbny už pár měsíců před tím, než ho zastřelili, roznášely, že jednačtyřicet a osmnáct je nechutný, že rozdíl třiadvacet let je nechutnej, že je ženatej a že mi na lep neskočí, protože je tu spousta tichých, nenápadných lidí, co to všechno bedlivě sledujou. Navíc se zdálo, že celý tenhle poměr s mlíkařem je moje chyba.

Jenže já s mlíkařem žádný poměr neměla. Mlíkaře jsem neměla ráda a to, jak mě pronásledoval a snažil se něco si se mnou začít, mě děsilo a vyvádělo z míry. Ani prvního švagra jsem neměla ráda. Byl posedlý fantazírováním o sexuálním životě druhých. O mým sexuálním životě. Když jsem byla mladší, když mi bylo dvanáct, když naskočil jako náhradník, aby se nejstarší ségra vzpamatovala z dlouhodobýho vztahu s přítelem, co mu musela dát kopačky, protože ji podváděl, tak tehdy tenhle novej chlap tuhle ségru zbouchnul a hned potom se vzali. Od první chvíle, kdy mě uviděl, měl na mě oplzlý poznámky – o mý laskonce, o mý oháňce, o mým doupátku, o mý číče, o mý komůrce, o mý rozšklebenosti, o mý hrmě – a používal slova, sexuálně zabarvený slova, kterým jsem nerozuměla. Věděl, že jim nerozumím, ale že toho vím dost, aby mi došlo, že jde o sex. Přesně to ho na tom uspokojovalo.

Bylo mu pětatřicet. Dvanáct a pětatřicet. Taky třiadvacet let rozdíl. Takže dělal tyhlety poznámky a měl pocit, že má na tyhlety poznámky právo, a já neříkala nic, protože jsem nevěděla, jak na toho člověka reagovat. Když byla v místnosti ségra, nechával si svý komentáře pro sebe. Ale jakmile z místnosti odešla, jako kdyby v něm někdo otočil knoflíkem. Pozitivní bylo, že fyzicky jsem se ho nebála. Tehdy tam u nás bylo násilí hlavním měřítkem, kterým všichni posuzovali všechny ostatní, a já okamžitě vycítila, že on to v sobě nemá, že odtud vítr nevane. I přesto mě ale svou predátorskou povahou vždycky úplně paralyzoval. Takže on byl prostě šmejd a ona chudák nechtěně těhotná a pořád zamilovaná do svýho dlouhodobýho chlapa, a pořád nemohla uvěřit, co jí dlouhodobej chlap udělal, a že mu nechybí, což mu opravdu nechyběla. Byl už jinde a s jinou. Toho chlapa, co byl teď  s ní, vlastně nevnímala, staršího chlapa, co si ho vzala, ale byla ještě moc mladá a moc nešťastná a moc zamilovaná – jen teda ne do něj – než aby jim to mohlo klapat.

Přestala jsem ji navštěvovat, přestože byla tak smutná, protože už jsem ty jeho výrazy a výmluvný grimasy nedokázala snášet. Šest let nato, zatímco se soustavně snažil prošmátrat se ke mně i k mým zbývajícím starším ségrám a my ho všechny tři – přímo, nepřímo, zdvořile i hrubě – posílaly do hajzlu, se zničehonic na scéně objevil mlíkař, rovněž nezvaný, ale mnohem děsivější a mnohem nebezpečnější. Čí mlíkař to je, to jsem nevěděla. Náš mlíkař to nebyl. Myslím, že nebyl ničí. Nepřijímal objednávky. Nikdy s sebou neměl mlíko. Nikdy nikomu mlíko nedovez. A taky neřídil mlíkařskou dodávku. Namísto toho jezdil autem, různými auty, nablýskanými bouráky, i když on sám tedy nablýskaný rozhodně nebyl. Přesto jsem si mlíkaře i těch aut všimla, teprve až když se v nich začal cpát přímo do mýho zornýho pole. Pak měl taky dodávku – malou, bílou, nevýraznou, pokaždý tak nějak jinou. Čas od času ho bylo vidět i za volantem týhle dodávky.

A tak se jednoho dne objevil v jednom ze svých aut, právě když jsem si za chůze četla Ivanhoea. Často jsem si za chůze četla. Nic špatnýho jsem na tom neviděla, ale stal se z toho další důkaz na seznamu důkazů proti mně. „Čtení za chůze“ rozhodně na seznam patřilo. „Ty seš jedna z těch holek od tamtoho, že jo? Tvůj táta byl ten a ten, ne? Tví bráchové, tendle, tendle, tendle a tendle, hráli hurling, že jo? Naskoč si. Svezu tě.“ Znělo to nenuceně a dvířka u spolujezdce už se otvírala. Vytrhlo mě to ze čtení. Neslyšela jsem to auto přijíždět. A ani jsem ho, toho muže za volantem, nikdy předtím neviděla. Nakláněl se přes sedadlo spolujezdce a díval se na mě, s úsměvem a přátelsky, tak jakože laskavě. Ale tehdy, v osmnácti, už ve mně „s úsměvem, přátelsky a laskavě“ probouzelo zvýšenou ostražitost. Nešlo o to svezení. Lidi, co tady u nás měli auta, často zastavovali a nabízeli svezení těm, co mířili ze čtvrti nebo se do ní zase vraceli. Aut bylo tehdy málo a veřejnou dopravu kvůli obavám z bombových útoků a únosů periodicky pozastavovali. Nešlo ani o strach ze sexuální autoturistiky, nabírání šlapek rovnou z chodníku možná byla běžně uznávaná praktika, ale tady u nás to běžná praktika teda určitě nebyla. Já se s ní rozhodně nikdy předtím nesetkala.

Svézt jsem ale každopádně nechtěla. Jakože obecně, nikdy. Chodila jsem ráda – chodila a četla, chodila a přemýšlela. A taky jakože konkrétně, v tomhle případě, jsem svézt nechtěla, protože jsem nechtěla nastoupit do auta s tímhle chlapem. Nevěděla jsem ale, jak to říct, jelikož se choval zdvořile a znal mou rodinu a uvedl správně veškerý data a znal všechny mužský členy mý rodiny a já se nemohla chovat nezdvořile, když on se choval zdvořile. Takže jsem na chvilku zaváhala, nebo spíš ztuhla, což nezdvořilý bylo. „Jdu pěšky,“ řekla jsem. „Čtu si,“ a zdvihla jsem knihu, jako kdyby Ivanhoe to chození, tu nutnost chodit vysvětloval. „Můžeš si číst v autě,“ řekl, a jak jsem zareagovala na tohle, už si nepamatuju. Nakonec se zasmál a řekl: „Klídek. Nelam si s tim hlavu. Hezky si počti,“ a zabouchl dvířka a odjel. Poprvý se stalo jenom tohle, nic víc – ale na drbárnu to stačilo i tak. Přišla mě navštívit nejstarší ségra, protože ji manžel, můj nyní jednačtyřicetiletý švagr, poslal, aby mě navštívila. Měla mě uvědomit a varovat. Řekla mi, že mě viděli, jak se bavím s tadytím chlapem. „Jdi do hajzlu,“ řekla jsem. „Co to jako znamená, že mě viděli? Kdo mě jako viděl? Tvůj manžel?“ „Měla bys mě poslechnout,“ řekla. Ale já poslouchat nechtěla – kvůli němu a jeho dvojímu metru a kvůli tomu, že ona jeho i ten dvojí metr toleruje. Nevěděla jsem, že jí to dávám za vinu, že jí celou tu dobu dávám dlouhodobý poznámky jejího manžela za vinu. Taky jsem nevěděla, že jí dávám za vinu, že si ho vzala, když ho nemiluje, a když si ho může jen těžko vážit, protože musí vědět, protože jak by mohla nevědět, o všech těch jeho záletnických pokusech.

(Přeložila Ester Žantovská.)

______________

Mlíkař je třetím románem Anny Burnsové, dnes 58leté rodačky z Belfastu. Příběh je vyprávěn z pohledu mladé ženy, kterou v dospívání sexuálně obtěžoval starší muž. Využíval k tomu rodinných vazeb, sociálního tlaku a politické loajality. Román byl v roce 2018 oceněný Man Booker Prize. Letos na jaře vydalo slovensky v překladu Barbary Sigmundové nakladatelství Lindeni.