K A P I T O L A Š E S TÁ - N O R M A L I Z ÁT O R ( 1 9 6 8 – 1 9 7 7)

ZA FASÁDOU JEDNOTY

Prezident Ludvík Svoboda se však dostával od léta 1969 do stále větší izolace. Plně respektoval spojenectví se Sovětským svazem, avšak nejednou se neztotožnil s vnitropolitickým vývojem. Stížnosti „zdravých sil“ do Moskvy mířily též proti prezidentskému poradnímu sboru (zvláště Svobodově dceři Zoe Klusákové-Svobodové), jehož členové byli spojováni s reformisty a údajně měli na Svobodu značný vliv. Moskva a Gustáv Husák proto na prezidenta působili ve sporných momentech. 1837

Husák se začal Svobody stále více stranit a jejich vztahy ochládaly. Navenek sice demonstroval ke Svobodovi úctu, pod fasádou oficialit se však skrýval i jistý despekt, přičemž se nezdržel pejorativních narážek v souvislosti se Svobodovým vysokým věkem. Existuje svědectví, že Husák hovořil o Svobodovi netaktně již krátce po jeho zvolení prezidentem, když nabádal bývalého velvyslance v Jugoslávii Ladislava Šimoviče, aby přijal místo prezidentova kancléře:

Čo ma pritom nemilo prekvapilo, bola Husákova čudná argumentácia: z pozície kancelára by som vraj mohol kontrolovať a aj vopred usmerňovať – čo obzvlášť zdôraznil – niekedy ‚dosť slabomyseľné‘ počínanie ‚senilného dedka‘ a včas informovať o tom vedúce orgány,

vzpomíná Šimovič. 1838 K tomu je ovšem nutné poznamenat, že jadrnější a pichlavá vyjádření patřila do běžného repertoáru Husákovy mluvy.

Husákovi se jednalo o vymezení politického terénu i otázku prestiže. Jako stranický vůdce sice zaujímal nejvyšší mocenskou funkci, autorita jeho úřadu však byla podkopána předcházející nejednotností komunistické strany a kritickými sovětskými postoji vůči jeho předchůdci Alexandru Dubčekovi. S tímto faktem kontrastovala pozice prezidenta Svobody, který požíval značný respekt. Gustáv Husák, ale například i Vasil Biľak, proto vyvíjeli snahu, aby úřad prvního tajemníka Ústředního výboru KSČ znovu nabyl ztracenou prestiž, což se projevovalo zvláště v symbolické rovině. 1839

Dokumentují to i následné kroky vůči Svobodovi, které Husák sice neinicioval, ale akceptoval. V druhé polovině roku 1969 byl pod sovětským tlakem rozpuštěn sbor prezidentových poradců, sovětské velvyslanectví totiž předtím konstatovalo, že na Svobodu má negativní vliv jeho blízké okolí.

Bylo by velmi důležité nalézt způsob, jak od něj pravicově nacionalistické a liberalistické živly odtrhnout. K tomu je nutno vyčistit okolí prezidenta republiky, aparát prezidentské kanceláře. 1840

Na jaře 1972 pak bylo zastaveno vydávání Svobodových pamětí Cestami života, které straničtí ideologové a sovětská ambasáda hodnotili jako protistranické a zneužitelné nepřátelskou propagandou, jelikož se jim dostalo chvály v západních i československých exilových médiích. 1841

Prezidenta uvedený přístup přirozeně velmi rozhněval, přičemž údajně padla i slova: „Syčáci! Ani s posledním kočím by si nedovolili jednat tak jako se mnou, ale já si zjednám pořádek!“ Dal si hned zavolat Gustáva Husáka, jenž na rozhorlené výtky rozpačitě reagoval vysvětlením, že se tak stalo z rozhodnutí stranického předsednictva. Obětními beránky se stali historici Miloslav Moulis, Oldřich Janeček a Karel Richter, kteří Svobodovi s prací pomáhali. 1842 „Pro nás všechny je situace kolem prvního dílu Tvých vzpomínek nepříjemná. Podle mého pevného názoru zavinili ji vzpomenutí tři spolupracovníci. Musíme nyní hledat východisko s nevyhnutelnou zásadovostí z hlediska linie strany a s velkým taktem k Tvé osobě a k Tvým stranickým a státním funkcím,“ napsal poté Husák Svobodovi. „Prosím, abys tak pochopil i tento můj dopis s tím, že na mé úctě k Tvé osobě i na našich starých přátelských vztazích tato episoda nemůže nic změnit.“ 1843

Podle historika Jana Tesaře za celou kauzou původně stál historik Václav Král, jenž iniciativně podal negativní expertízu pamětí, aby si upevnil vlastní posta vení v oficiální československé historiografii a také si vyřídil osobní účty se zainteresovanými historiky, kteří se snažili do prezidentových memoárů účelově zakomponovat úctu k státní idei a další myšlenky. 1844 Svobodovy paměti vyšly až za dvacet let. Aféra oslabila prezidentův vliv, ale také vedla k dalšímu ochlazení vztahu s Husákem a pravděpodobně se podepsala i na prezidentově zdraví. Hra různých konstelací a představ o prezidentovi se vázala právě na Svobodův zdravotní stav, který se postupem času zhoršoval a také byl bedlivě sledován. Různé spekulace, přiživované západní propagandou a šířené šuškandou, ohledně změn ve vedení státu byly dávány do souvislosti s prezidentovým zdravím a údajnými mocenskými ambicemi federálního premiéra Lubomíra Štrougala a dají se zaznamenat od léta 1969. Gustáv Husák se snažil i s dávkou ironie vyvracet tyto „fámy“ ve svých projevech: „Tak mu [Štrougalovi] říkám: tak už mi řekni, kdy to bude, vždyť už bych si chtěl odpočinout. Vymýšlejí všelijaké legendy, hází to mezi lidi, že Svoboda půjde do penze, že Husák přijde na jeho místo, Štrougal na místo Husáka a potom, já nevím, jak všelijak to kombinují.“ 1845 „Jsme šťastní, že tam soudruh Svoboda je, a ať mu dá pánbůh zdraví sto let!“ 1846 O šíření těchto zpráv mluvil Husák i na zasedáních předsednictva Ústředního výboru KSČ, kde tím prý uváděl přítomné do rozpaků. 1847

Nepodařilo se mi narazit na prameny potvrzující údajné aspirace Lubomíra Štrougala, jenž je též osobně nepřipouští. Naopak zprávy shromážděné Mezinárodním oddělením Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu vypovídají o úzké spolupráci a vazbách dotyčných, s tím, že Husák nejednou bránil Štrougala jako federálního premiéra proti námitkám Sovětů a „zdravých sil“, ba že si ho představoval a prosazoval jako svého nástupce. 1848 Na druhou stranu si udržoval i vůči Štrougalovi určitou obezřetnost a také často působil jako mediátor mezi ním a Biľakem, které se snažil udobřovat a nabádal je, aby se k sobě chovali „soudružsky“ a spolupracovali. Daný stav Husákovi patrně vyhovoval, neboť tak působil jako arbitr, což posilovalo jeho politické postavení i prestiž. Husák měl sice k Biľakovi jako reprezentantovi „druhé garnitury“, která je připravena ho kdykoliv nahradit, jasně daný vztah, ale snažil se i s ním, zvláště kvůli jeho silné pozici u Sovětů, vycházet.

Husák po nástupe na ÚV KSČ zistil, že sa nemôže bezo mňa len tak ľahko obísť. Mal som nejaké pozície v aparáte strany a mal som nejaké skúsenosti. A celé noci sme často diskutovali o mnohých otázkach a viedli spory atď. a podobne, ale nakoniec sme vždy nejako sa dopracovali k nejakému východisku,“ vzpomíná Biľak, který přitom hovoří o tom, že se snažil s Husákem konfliktní situace minimalizovat a fungovala mezi nimi „tichá dohoda. 1850

Začátkem 70. let se prezidentská otázka zaktualizovala. Během státní návštěvy indické premiérky Indiry Gándhíové v Československu dne 18. června 1972 totiž postihla Ludvíka Svobodu na recepci mozková příhoda, kterou následovaly další. Prezidentovi způsobily potíže v komunikaci a s pamětí, posléze se ještě přidaly poruchy krevního oběhu. 1851 Není proto divu, že se začaly objevovat úvahy na téma, kdo by mohl Ludvíka Svobodu v prezidentském úřadě nahradit. Záznamy o rozhovorech s předními československými komunistickými funkcionáři, které shromažďovalo sovětské velvyslanectví v Praze, nabízely Moskvě spektrum představ o možném řešení této otázky a zároveň vypovídají o zhoršení Husákovy pozice. Na jeho adresu zaznívala z úst příslušníků „zdravého jádra“ kritika, že si k nim nenašel cestu, vymezuje se, bez konzultace řeší kádrové otázky a nepodporuje „principiální politická řešení“. Proto bylo doporučováno, aby se stal prezidentem, případně aby byla pro něho ještě zřízena čestná funkce předsedy KSČ, čímž by se uvolnilo křeslo generálního tajemníka komunistické strany.

Na tomto názoru se „zdravé jádro“ dokázalo shodnout, ovšem řešení naráželo na problém výběru osoby, která by ho měla nahradit. Očividné aspirace Vasila Biľaka, kterého například podporoval Miloš Jakeš, narážely na nevoli většiny členů předsednictva Ústředního výboru KSČ. Klíčovou roli sehrávaly osobní vztahy a nacionální otázka. Patrná byla nechuť i obava, že Češi by těžko strávili na vrcholu státní i stranické hierarchie dva Slováky. A sám Gustáv Husák se rozhodně nehodlal vzdát funkce generálního tajemníka. Autoritářské chování Vasila Biľaka, v němž se promítalo jeho rostoucí sebevědomí i pocit nedocenění, od něj přitom postupně odradilo přívržence z řad „zdravého jádra“ a zahánělo ho do politické izolace (silně narušeny byly jeho vztahy s Aloisem Indrou, Karlem Hoffmannem či ministrem zahraničních věcí Bohuslavem Chňoupkem). Indra totiž skončil v prosinci 1971 ve funkci člena sekretariátu a tajemníka ÚV KSČ (nahradil ho František Ondřich). Ačkoliv se nově stal předsedou Federálního shromáždění, tato změna znamenala pro něho v tehdejším systému hierarchie moci upozadění a osobní ponížení. To přivodilo zhoršení jeho vztahů s Biľakem, jenž se ho nezastal. 1852 Do sporů s Chňoupkem se Biľak jako tajemník ÚV KSČ pro mezinárodní otázky dostával v kompetenčních záležitostech a kvůli rozdílnosti názorů na řešení zahraničněpolitických otázek. 1853 V případě Hoffmanna pak údajně hrála roli čistě osobní animozita. 1854

Naproti tomu rostla autorita centristy Husáka, který hledal k Biľakovi cestu a svou dřívější nevraživost vůči němu otupil. To platilo i v opačném směru, což rovněž oddalovalo od Biľaka jeho dřívější spojence. Za sbližováním Husáka a Biľaka stál tlak Moskvy, která spatřovala stabilitu československého politického vedení v jejich úzké spolupráci. Biľak proto nakonec obrátil, přijal postavení stranické „dvojky“ a stal se také v této otázce předním Husákovým podporovatelem. 1855 V sovětských zprávách také narážíme na informaci, že zástupce vedoucího Mezinárodního oddělení ÚV KSČ Miroslav Müller lobboval za Husákův odchod na Hrad, s případným výhledem na zvolení Miloše Jakeše do čela strany. 1856 Jozef Lenárt pro změnu prosazoval s úzkým kruhem předsednictva prezidentskou kandidaturu upozaďovaného Aloise Indry, návrh však rovněž nenašel širší podporu. 1857 Husák pak prý měl s Lenártem kvůli tomu napjaté vztahy, které se údajně snažil napravit změnou svého negativního stanoviska k rozvoji automobilového průmyslu v Bratislavě. 1858

Mezinárodní oddělení ÚV KSSS charakterizovalo v této době Husáka jako „předního a realistického politického činitele, který převyšuje o hlavu ostatní“ a který si vydobyl všeobecný respekt, jelikož je velmi chytrý a vzdělaný, rovněž chladnokrevný, tvrdý, energický a s kladným vztahem k Sovětskému svazu. Za jeho nedostatky považovalo „sklony k demagogickým a nacionalisticky podbarveným vystoupením (zvláště k otázce maďarské menšiny na Slovensku)“ a i „sklony ke kariérismu, zbytečná ambicióznost a ctižádost“. V souvislosti s jeho životními zkušenostmi, několikaletým vězněním se u něho vytvořil podle Sovětů „komplex strachu, nedůvěry a podezřívavosti,“ proto prý bedlivě sledoval personální politiku, kterou provádí Biľak jako sovětský oblíbenec. 1859 Mos- kva své sympatie k Husákovi demonstrovala v únoru 1973, kdy mu prezídium Nejvyššího sovětu SSSR udělilo za rozvoj československo-sovětského přátelství a spolupráce i úspěchy v procesu normalizace Československa Řád V. I. Lenina, který přijel osobně Husákovi odevzdat Leonid Iljič Brežněv. Charakteristické ovšem bylo, že sovětského lídra doprovázel během jeho cesty vlakem ze slovenského východu do Prahy z československých představitelů pouze Vasil Biľak, 1860

komunistický prezident (v ukážke neuvádzame rozsiahly poznámkový aparát autora)

Michal Macháček

Gustáv Husák

Vyšehrad 2017

Zobraziť diskusiu (0)