Ukázka z knihy:

VOLÁNÍ KMENE

Tato kniha by nikdy nevznikla, kdybych před více než dvaceti lety nečetl To the Finland Station od Edmunda Wilsona. Jde o fascinující esej sledující vývoj myšlenky socialismu od okamžiku, kdy se francouzský historik Jules Michelet, zaujat jistým citátem, začíná učit italsky, s cílem přečíst si Giambattistu Vica, až do 3. dubna 1917, kdy Lenin přijíždí na petrohradské Finské nádraží, aby se postavil do čela ruské revoluce. Tehdy jsem dostal nápad na knihu, která by pro liberalismus udělala to, co severoamerický kritik udělal pro socialismus: esej začínající v malé skotské vesničce Kirkcaldy narozením Adama Smithe v roce 1723, která by vysvětlovala vývoj liberálních myšlenek na hlavních představitelích a společenských a historických událostech, díky nimž se rozšířily po celém světě. Ačkoliv se svému modelu značně vzdálila, zde leží prapůvod knihy Volání kmene.

Nezdá se to, ale jedná se o knihu autobiografickou. Popisuje můj vlastní intelektuální a politický příběh, cestu vedoucí od marxismem a sartrovským existencialismem načichlého mládí až k liberalismu ve zralém věku přes přehodnocení demokracie, k němuž mi pomohly knihy spisovatelů jako Albert Camus, George Orwell nebo Arthur Koestler. K pozdějšímu liberalismu mě posunuly jisté politické zkušenosti, ale především myšlenky sedmi autorů, kterým jsou věnovány tyto stránky: Adam Smith, José Ortega y Gasset, Friedrich von Hayek, Karl Popper, Isaiah Berlin, Raymond Aron a Jean-François Revel.

Politiku jsem objevil ve svých dvanácti letech, když byl v říjnu 1948 v Peru vojenským pučem generála Manuela Apolinario Odríy svržen prezident José Luis Bustamante y Rivero, můj příbuzný z matčiny strany. Myslím, že během odríovského osmiletého období se ve mně zrodila nenávist k diktátorům všeho druhu, jedna z mála neměnných konstant mého politického působení. Nicméně sociální problémy, tedy to, že Peru bylo zemí plnou křivd, ve které privilegovaná menšina vykořisťovala převážnou většinu, jsem si uvědomil až teprve v roce 1952, kdy jsem si v posledním školním ročníku přečetl deník Jana Valtina Out of the Night. Pod vlivem této knihy jsem se vzepřel rodině, která mě chtěla poslat na katolickou univerzitu, kam tehdy chodily peruánské děti z lepších rodin, a prosadil jsem si lidovou a vojenské diktatuře vzpouzející se státní Univerzitu sv. Marka, kde jsem si byl jistý, že se budu moci stát členem komunistické strany. V roce 1953, kdy jsem do Sv. Marka nastoupil a začal studovat práva a literaturu, se ji odríovské represi téměř podařilo rozmetat. Věznila, zabila nebo poslala do exilu její vedoucí činitele. A komunistická strana se snažila o obnovu za pomoci politické skupiny Cahuide, které jsem byl v té době již rok členem.

V tamních tajných studijních kruzích jsme četli José Carlose Mariáteguiho, Georgese Politzera, Marxe, Engelse, Lenina a vedli ohnivé diskuze o socialistickém realismu a levičáctví, „dětské nemoci komunismu“, a já právě tam dostával první lekce z marxismu. Můj velký obdiv k Sartrovi, jehož jsem byl náruživým čtenářem, mě chránil před dogmaty (my, tehdejší peruánští komunisté, jsme byli, řečeno slovy Salvadora Garmendii, „vzácní, zato velcí sektáři“) a ve své buňce jsem zastával sartrovskou tezi víry v historický materialismus a třídní boj. Nikoliv však v dialektický materialismus, což na jedné z našich diskuzí vedlo k tomu, že mě soudruh Félix Arias Schreiber označil za „podčlověka“.

Koncem roku 1954 jsem se skupině Cahuide vzdálil, ačkoliv jsem i nadále zůstával socialistou, myslím, že přinejmenším svou četbou, a to se později znovu výrazně oživilo bojem Fidela Castra a jeho vousáčů v pohoří Sierra Maestra a vítězstvím kubánské revoluce v posledních dnech roku 1958. To, co proběhlo na Kubě, představovalo pro mou generaci, a nejen Latinské Ameriky, něco zásadního, naprostý ideologický přelom. Mnozí stejně jako já spatřovali v Castrově tažení nejen velkorysé hrdinné dobrodružství idealistických bojovníků, kteří chtějí skoncovat se zkorumpovanou diktaturou, jako byla ta Batistova, nýbrž také nesektářský socialismus, který dovolí kritiku, diverzitu, a dokonce disidentství. Mnozí jsme v to věřili, a i proto kubánská revoluce získala v prvních letech tak obrovskou podporu v celém světě.

V listopadu 1962 jsem byl v Mexiku, kam mě jako svého novináře vyslal francouzský rozhlas a televize informovat o výstavě organizované Francií v chapultepeckém lese, když vypukla kubánská raketová krize. Poslali mě tuto událost pokrýt a já těsně před blokádou odletěl posledním letadlem kubánské letecké společnosti do Havany. Na Kubě probíhala všeobecná mobilizace v obavách z bezprostředního vylodění americké námořní pěchoty. Bylo to působivé představení. Na Malecónu stáli mladí lidé, téměř ještě děti, u malých protiletadlových děl zvaných bocachicas, a měli co dělat, aby nevystřelili na přízemní lety severoamerických Sabres, zatímco z rozhlasu a televize vycházely pokyny obyvatelstvu, jak se zachovat, až začne bombardování. Ve vzduchu bylo cítit něco, co mi připomínalo emoce a nadšení svobodného národa plného naděje, jak je popsal Orwell v Holdu Katalánsku, když na počátku španělské občanské války přišel jako dobrovolník do Barcelony. Pod vlivem hlubokého dojetí z toho, co jsem považoval za ztělesnění svobodného socialismu, jsem vystál dlouhou frontu na darování krve, a díky bývalému spolužákovi z madridské univerzity Ambrosiu Fornetovi a Peruánce Hildě Gadee, jež v Guatemale za prezidenta Jacoba Árbenze poznala Che Guevaru, v Mexiku se za něj vdala a měla s ním dceru, jsem byl s mnoha kubánskými spisovateli napojenými na Casa de las Américas a jeho předsedkyni Haydée Santamaríu, se kterou jsem se krátce sešel. Když jsem po několika týdnech odjížděl, mladí lidé v ulicích Havany zpívali „Nikita, mariquita, / lo que se da / no se quita“1 v reakci na to, že sovětský představitel přijal Kennedyho ultimátum a odstranil rakety z ostrova. Až teprve později jsme se dozvěděli, že v této tajné dohodě měl John Kennedy Chruščovovi na oplátku slíbit, že Spojené státy nevtrhnou na Kubu a stáhnou rakety Jupiter z Turecka.

S kubánskou revolucí jsem se identifikoval téměř po celá šedesátá léta, kdy jsem se na Kubu pětkrát vrátil jako člen Mezinárodní spisovatelské rady Casa de las Américas, a bránil ji v manifestech, článcích a na veřejných akcích jak ve Francii, kde jsem žil, tak v Latinské Americe, kam jsem často jezdil. V těchto letech jsem se vrátil k marxistické četbě, a to nejen v knihách jejích klasiků, ale také autorů, kteří se ztotožňovali s komunistickou stranou nebo k ní měli blízko, jako byli Georg Lukács, Antonio Gramsci, Lucien Goldmann, Frantz Fanon, Régis Debray, Che Guevara, a dokonce i ultraortodoxní Louis Althusser, profesor na École Normale, který se zbláznil a zavraždil svou manželku. Nicméně si vzpomínám, že během mých pařížských let jsem jednou týdně tajně kupoval levicí zavrhované noviny Le Figaro, abych si přečetl článek Raymonda Arona, jehož břitké analýzy aktuálního dění mě dráždily a zároveň přitahovaly.

Na konci šedesátých let mě od marxismu pomalu vzdálilo několik zkušeností: vytvoření UMAP2 na Kubě, eufemismu, za kterým se po vzniku vojenských jednotek na podporu výroby skrývaly koncentrační tábory, kde se mísili kontrarevolucionáři, homosexuálové a běžní zločinci. Po mojí cestě do Sovětského svazu v roce 1968, kam mě pozvali na připomínkovou akci Puškina, mi zůstala hořká pachuť v ústech. Tam jsem pochopil, že kdybych byl Rus, tak bych v této zemi byl disident (tím chci říct vyděděnec), nebo bych pomalu hnil v gulagu. Neměl jsem daleko k naprostému zoufalství. Sartre, Simone de Beauvoir, Merleau-Ponty a Les Temps Modernes mě přesvědčili, že SSSR přese všechno, co v něm nemuselo fungovat, představovala pokrok a budoucnost, vlast, kde slovy básně Paula Éluarda, již jsem uměl nazpaměť, „neexistují kurvy, zloději ani kněží.“ Existovala však chudoba, ožralové válející se po ulicích a všeobecná apatie. Naprosto všude bylo cítit kolektivní klaustrofobii z nedostatku informací o dění přímo v zemi, ale i v ostatním světě. Stačilo se kolem sebe porozhlédnout, a člověk pochopil, že i kdyby zmizelo třídní rozdělení podle majetku, v SSSR by existovala obrovská nerovnoprávnost fungující výhradně na základě moci. Zeptal jsem se jednoho hovorného Rusa: „Kdo se zde těší největším privilegiím?“ A on odpověděl: „Poslušní spisovatelé. Mají svou prázdninovou daču a mohou cestovat do zahraničí. To je staví vysoko nad obyčejné muže a ženy. Co víc si přát!“ Copak jsem mohl dál hájit tento společenský model, jak jsem až dosud činil, teď když se ukázalo, že pro mě by nebyl k žití? A také hrálo roli mé zklamání samotným Sartrem, když jsem si jednoho dne přečetl v Le Monde jeho rozhovor s Madeleine Chapsalovou, kde prohlásil, že chápe africké spisovatele, kteří se vzdávají literatury, aby nejdřív mohli uskutečnit revoluci a vybudovat zemi, v níž by byla možná. Také řekl před dítětem umírajícím hladem „La Nausée ne fait pas le poids“ (Nevolnost je k ničemu). Cítil jsem se, jako bych dostal ránu pod pás. Jak mohl říct něco takového někdo, komu jsme uvěřili, že psaní je formou boje, že slova jsou činy, že psaním lze ovlivnit historii? Teď se zdálo, že literatura je luxus a mohou si ho dovolit pouze země, jež dosáhly socialismu. V té době jsem znovu začal číst Camuse a dávat mu za pravdu. Pochopil jsem, že ve své známé polemice se Sartrem o koncentračních táborech v SSSR to byl on, kdo se trefil do černého. Vyjádřil myšlenku, že jakmile se morálka vzdaluje politice, nastupují vraždy a teror – a to sedělo jak vyšité. Celý tenhle vývoj jsem později zachytil v malé knížce, kde jsou sebrány mé články z šedesátých let o obou myslitelích pod názvem Entre Sartre y Camus3 (Mezi Sartrem a Camusem).

Můj rozchod s kubánským režimem, a do jisté míry též se socialismem, způsobil tehdy velmi slavný (dnes už si málokdo vzpomene) případ Padilla. V roce 1970 adresoval básník Herberto Padilla, aktivní účastník kubánské revoluce, který se stal náměstkem ministra pro vnější obchodní vztahy, několik kritik režimní kulturní politice. Nejdříve na něj prudce zaútočil oficiální tisk a následně skončil ve vězení s absurdním obviněním, že je agentem CIA. Nás pět přátel, kteří jsme ho znali (Juan a Luis Goytisolovi, Hans Magnus Enzensberger, José María Castellet a já), jsme tímto činem byli pobouřeni a napsali jsme v mém barcelonském bytě protestní dopis, k němuž se přidali mnozí další spisovatelé z celého světa jako Sartre, Simone de Beauvoir, Susan Sontag, Alberto Moravia a Carlos Fuentes, ve kterém jsme tento přešlap odsoudili. Odpověděl nám osobně Fidel Castro, obvinil nás z přisluhovačství imperialismu a zakázal vstup na Kubu „na dobu neurčitou a nekonečnou“ (tedy celou věčnost).

I přes potupnou kampaň, která se po sepsání manifestu proti mně rozpoutala, mi spadl kámen ze srdce. Už jsem nemusel předstírat sympatie k dění na Kubě, které jsem necítil. Nicméně mi trvalo dalších několik let, než jsem se definitivně rozešel se socialismem a přehodnotil demokracii. V tomhle období nejistoty a přemítání jsem pomalu docházel k závěru, že „formální svobody“ domnělé buržoazní demokracie nebyly pouhým zdáním, za které se schovávalo vykořisťování chudých bohatými, nýbrž že představovaly předěl mezi lidskými právy, svobodou projevu a politickou diverzitou a autoritativně-represivním systémem, kde ve jménu jediné pravdy, kterou představovala komunistická strana a její předáci, bylo možné umlčet všechny formy kritiky, vnutit dogmatická nařízení a disidenty pohřbít v koncentračních táborech, nebo je dokonce nechat úplně zmizet. Se všemi svými nedostatky, jichž bylo mnoho, demokracie přinejmenším nahrazovala svévolnost zákonem, umožňovala svobodné volby a politické strany a odbory nezávislé na moci.

(...)

1. Nikito, ty srabe, / co se dá, / už se z ruky nevydá.

2. Unidades Militares de Ayuda a la Producción (UMAP): Vojenské jednotky na podporu výroby.

3. Mario Vargas Llosa, Entre Sartre y Camus, řada La Nave y el Puerto, San Juan de Puerto Rico, Ediciones Huracán, 1981.

přeložila Iveta Gonzálezová

Mario Vargas Llosa (*1936) patří mezi nejvýznamnější a nejvýraznější současné autory píšící ve španělštině. V Peru vystudoval literaturu a právo, doktorát z filosofie a literatury získal v Madridu. Později žil v Paříži, Londýně a Barceloně, přispíval do nejrůznějších periodik a vyučoval literaturu. Ve známost vešel v roce 1963 románem La ciudad y los perros (česky jako Město a psi, vyd. 1966), za nějž získal několik cen a došel mezinárodního věhlasu. Stal se zároveň výrazným představitelem takzvaného boomu latinskoamerické literatury. Současně stále zastával politické funkce, což završil v roce 1990 kandidaturou na peruánského prezidenta. Jeho literární dílo je značně rozsáhlé, ovšem velmi ucelené a kompaktní, asi nejvíc ze všech autorů této generace. Charakterizuje je technické experimentování a inovace v oblasti stylistiky a narativních možností. Obdržel mnoho cen, z nichž mezi nejvýznamnější patří Premio Príncipe de Asturias z roku 1986, Premio Cervantes z roku 1994 a Nobelova cena za literaturu z roku 2010.

Zobraziť diskusiu (0)