................

K čertu s těmi mými brýlemi! Jenže bez nich to nejde. Bez brýlí se okolní svět ztratí v husté mlze. Všechno je rozmazané a tajemné. Z města se stává les. Z lidí na ulici zvířata. Vlastně je někdy docela příjemné nechat realitu zmizet, zažít něco nečekaného a trochu se v té mlze schovat. Ale to jsem se naučil až mnohem později. Pro kluka, který chce být strojvůdcem, ale oční vada znamená čáru přes rozpočet. Aspoň tak tomu bylo v polovině osmdesátých let. Československé státní dráhy (ČSD) bohužel nestály o nikoho, kdo nepozná, jaké je v dálce návěstidlo. O nikoho, kdo by si mohl splést koncová světla rychlíku s hvězdami na obloze. O nikoho se zamlženýma očima. O nikoho, kdo sice není slepý, ale svým způsobem přece jenom je. O nikoho, jako jsem byl já. Přitom všechno vypadalo tak dobře! Pro práci u dráhy jsem měl veškeré předpoklady, které si člověk dovede představit.

Železnici jsem miloval a díky své rodině jsem byl dokonale připravený. Dodneška jsem pevně přesvědčený, že by ze mě byl dobrý a loajální železničář, který by celý život hrdě nosil modrou uniformu. Strojvedoucí jako můj bratranec Ivan. Výpravčí a přednosta stanice jako strýc Miroslav. Nebo výhybkář a topič jako dědeček, melancholický Alois — ano, ten Alois, Alois Nebel, který uměl nazpaměť staré jízdní řády. Hlavně strýc Miroslav a dědeček Alois byli na své povolání hrdí. V železničářské uniformě se ženili a v železničářské uniformě byli také pohřbeni. Ale i to mi brýle upřely, hezkou nádražáckou svatbu a hezký nádražácký pohřeb, při kterém se někdy pro útěchu recitují jízdní řády, jak mi vyprávěl strýc. Zatracené brýle! Pro ČSD byl člověk slepý, a ještě ke všemu aby si lámal hlavu s tím, co si obleče na svůj pohřeb, protože mu ve skříni nevisí ta krásná uniforma: kalhoty, sako, kabát a placatá čepice. Všechno v sytě tmavě modré barvě.

Strýc v uniformě vypadal jako námořník. S čepicí a nárameníky skoro jako kapitán. Nebo major. Střih uniformy dodnes působí trochu vojensky. Proto se také železničářům někdy říká modrá armáda. Je to ale ještě lepší: modrá je v křesťanství barva nebe a Marie, Matky boží. Kdepak kapitán nebo major. Železničáři jsou duchovní, světci a mučedníci, jejichž svatým písmem je jízdní řád. A okřídlené kolo, které mnozí železničáři hrdě nosí na čepici, vypadá jako malý anděl s křídly. Tento prastarý mezinárodní symbol železnice má v sobě také něco božského. Ne nadarmo se o velkých nádražích mluví jako o dopravních katedrálách. Menší budovy, jako ta v Lomnici nad Popelkou, kde jsem vyrůstal, jsou kostely. A zastávky jsou kaple.

Byl bych dobrý železničář. Dobrý námořník anebo duchovní anebo voják modré armády, jejímiž bitevními plány jsou naštěstí jen jízdní řády. A zbraněmi jim nejsou tanky, ale lokomotivy, které ovšem můžou být zrovna tak těžké a obrovské a člověk se je nejdřív musí naučit řídit a obsluhovat. Čtyři roky bych musel chodit na železniční průmyslovku v České Třebové. Čtyři roky. A samozřejmě bych to udělal, to je jasné jako facka. Byl jsem připravený na všechno. Jenomže ty zatracené brýle, které musím nosit dodnes, mi udělaly čáru přes rozpočet.

Už si přesně nepamatuju, jak moje láska k železnici začala. Ale jsem si docela jistý, že souvisí s historií mojí rodiny. Dneska znám spoustu opravdových železničářů, ale samozřejmě i plno amatérských nadšenců, kteří to měli podobně a do železnice se zamilovali už v dětství. Jejich táta dělal na dráze, máma dělala na dráze, a později tedy i syn a dcera. Být u dráhy se koneckonců vyplatí. Kromě uniformy dostanete báječný černý strojvůdcovský batoh, kam se vejde všechno, co potřebujete na cestu, anebo dokonce kufr na kolečkách, kam se toho vejde ještě víc, pokud jste na cestách déle. A také režijku, někdy dokonce pro celou rodinu. V minulosti jste od drah dostali i byt na nádraží a hromadu uhlí na dlouhou zimu, to všechno za hubičku. A také slušný důchod. Podobně to jistě chodilo i u Rakouských spolkových drah (ÖBB), Německé spolkové dráhy (DB), Německé říšské dráhy (DR) či u Švýcarských spolkových 12 13 drah (SBB).

Ale jenom kvůli tomu člověk tu namáhavou práci se spoustou nočních směn a bez volna o svátcích samozřejmě nedělá. Musí ji hlavně milovat. Moji rodiče sice na dráze nepracovali, ale moje láska k železnici určitě souvisí se strýcem Miroslavem. Několik let dělal výpravčího v Lomnici, později v Semilech, a já za ním chodil na nádraží často. Nebo je to tím, že se naši seznámili ve vlaku? Táta byl tehdy na vojně, máma se měla stát učitelkou v mateřské škole. Ve vlaku mezi Starou Pakou a Jaroměří ji rozbolelo břicho, tátovi to dělalo starosti a z nádraží ji odvezl rovnou do vojenské nemocnice v Josefově, předměstí Jaroměře, kde sloužil u protivzdušné obrany. Byl to zánět slepého střeva. Operace jí zachránila život a vyklubala se z toho velká láska, která trvá dodnes. A také brýle, nosí je oba a já to po nich zdědil. Může se v takovém případě člověk zlobit? Ne, nemůže.

Lomnice nad Popelkou je průmyslové městečko s pěti tisíci obyvateli. Když se dívám na železniční mapu Evropy z roku 1913, která mi v Berlíně visí nad psacím stolem, uvědomuju si, že leží přímo uprostřed Evropy. Kopcovitý kraj, odkud pocházím, se jmenuje Český ráj. Je malebný: několik hradů, barokních zámků, skály, jezera a také dobré pivo. Pro mě se v raném dětství stalo rájem naše malé nádraží s krátkými kolejemi a výhybkami, které se dodnes musí přehazovat ručně, s vynaložením značné síly. Klíče od výhybek, a tedy i od celého nádraží, visí i nadále v prosklené skříňce v místnosti výpravčího. Všechno je přesně tak jako v roce 1906, kdy se Lomnice připojila k nekonečné rakousko-uherské železniční síti, a tím i k celému světu. A tak už do roku 1918 vznikla většina tratí na území dnešního Česka. Ale nejen tam. Stavěly se i na Slovensku, v Maďarsku, Chorvatsku, Polsku a Německu. Nebo ve Švýcarsku.

Když 1. června 1906 přijel do Lomnice první vlak ze Staré Paky, byla to opravdová revoluce, která se dá srovnat snad jedině s otevřením místního pivovaru o několik století dříve. Mimochodem, říká se, že Valdštejn pil tohle pivo na bojištích třicetileté války. Připojení našeho města k železniční síti je asi stejně významné jako připojení k internetu zhruba o sto let později. Najednou bylo všechno na dosah ruky a město z toho profitovalo. Se světem se propojil nejen místní textilní, strojní a sušenkářský průmysl, ale i lidé. Mohli teď cestovat nejen do Hradce Králové nebo do Liberce, které byly po železnici dostupné už od roku 1859, ale i do Prahy nebo do Vídně. A kdybyste chtěli, mohli jste dojet až do Hamburku. V roce 1906, což byl rok pro Lomnici osudový, poprvé proudily novým hlavním nádražím v Hamburku davy cestujících, stejně jako dnes. Mohli jste se rozjet také do Villachu a dále do Aßlingu, dnešní Jesenice ve Slovinsku, které bylo tehdy stejně jako my součástí Rakouska-Uherska. V roce 1906 tudy Karavanským tunelem rachotil na jih první vlak Rosentalské dráhy, po důležité trase „nových alpských železnic“, jak se tomuto odvážnému inženýrskému projektu říkalo. Odtud bylo možné pokračovat do Terstu (dnes Itálie, tehdy rovněž Rakousko-Uhersko) po Bohinjské železnici. I ona zahájila provoz v roce 1906. Hamburk, Vídeň, Terst, jak krásně to zní!

Stačí si v duchu vybavit jednotlivá nádraží, a člověk má hned sto chutí nasednout do vlaku a vyrazit. Ale jako kluk za železnou oponou jsem o tom mohl jenom snít. Všechno mi to připadalo hrozně vzdálené a nedosažitelné. Nikdy by mě nenapadlo, že jednoho dne skutečně vystoupím z vlaku v Hamburku nebo v Terstu. Stejně jako spousta dalších jsem byl uvězněný v zemi, jejíž občané směli cestovat pouze do NDR anebo nočním vlakem přes Maďarsko do Rumunska a Bulharska. O moc víc možností nebylo. Ani do Sovětského svazu se člověk nedostal tak snadno, jak by si snad myslel, přestože mezi Prahou a Moskvou jezdil vlak každou noc. Komplikované to bylo i s Polskem, zejména po roce 1981, kdy tam bylo vyhlášeno stanné právo.

Přesto jsem byl hodně na cestách. Všechny trasy jsem absolvoval prstem po mapě. A v knížkách. A podle starých i nových jízdních řádů. V myšlenkách. Ve snech. Teprve s pádem komunismu se všechno změnilo a moje vlaky se doopravdy začaly rozjíždět všemi směry. A jezdí dodnes. Vídeň, Terst nebo Hamburk patří k místům, kam se vydávám velmi rád. Ale stejně rád jezdím do Gdaňsku, Budapešti, Lvova, Curychu nebo Antverp.

.........................

překlad Michaela Škultéty