Někdo píše do notebooku, někdo na blicí pytlíky
Další z knih australského hudebníka Nicka Cavea The Sick Bag Song vyšla v roce 2015, v roce, kdy pádem z útesu zahynul Caveův syn Arthur, jedno z dvojčat, kterému bylo patnáct. Takže nejde jen o to, že své zážitky, postřehy a pocity často autor zapisoval na pytlíky na zvratky v letadle, ale že člověku život může připravit situace, na které žádné pytlíky neexistují.
* * *
Chlapec si neuvědomuje, že vůbec není chlapcem, nýbrž jen vzpomínkou na něj.
Je vzpomínkou na jednoho chlapce v hlavě jednoho muže, a ten se nachází v apartmá hotelu Sheraton uprostřed Nashvillu v Tennessee a do stehna právě dostává steroidovou injekci, která z děsně utrmáceného a nachcípaného zpěváka udělá božstvo.
Tři hodiny nato se vyřítí z hotelu. Prožene se prázdným městem, překročí široké řeky a překoná pusté prérie, kolem monstrózních víceproudých dálnic, pod šeřící se oblohou, jako nějaký malý bůh, aby byl dnes večer s vámi.
Manchester
Tennessee
A na festivalu Bonnaroo v Manchesteru v Tennessee vylezu na jeviště a s obrovským zaujetím si mě neposlechne skoro nikdo. Omámený dav se bude přelévat po polích sem a tam a klesající slunce zalije krajinu oranžovými plameny. Po vystoupení se posadím na schody našeho karavanu a zapálím si.
Cestou zpátky do Nashvillu na dvě hodiny uvízneme na dálnici kousek od strašlivé nehody. Budeme sledovat, jak se sem z nájezdů řítí sanitky a policejní vozy. Nad hlavou nám přeletí helikoptéra, reflektorem prořízne noční tmu. Hodinu budeme sedět mlčky v dodávce, popíjet a kouřit. Nakonec se zvedne manažer a půjde zjistit, co se stalo. Vrátí se s tím, že kus před námi se srazila dvě auta a na silnici leží holka bez hlavy.
Usnu vzadu a probudím se, až se dodávka rozjede. V bočním okýnku se mi pomalu zjeví bezhlavé tělo ležící na silnici, zakryté ponuře se vzdouvajícím modrým igelitem.
Celou cestu do hotelu Sheraton v centru Nashvillu budu tahat za nitku, která mi trčí z rukávu saka. Chňap, chňap, chňap.
Anděl rozvine křídla a zašeptá mi do ucha:
První krok musíš udělat sám.
Zlehka do mě dloubne a já odpluju do neznáma.
A tím začíná má Píseň z pytlíku na zvratky.
Louisville
Kentucky
První krok musíš udělat sám.
Nejistě se přibližuji k okraji světa.
Severní Amerika se přede mnou rozprostírá jako roztrhnutý pytlík na zvratky.
Devět dcer-múz osvěží svůj povzbudivý dech.
A devět andělů roztáhne křídla, aby mne odnesli pryč.
Odnesou mě na svých bělostných perutích do Louisvillu v Kentucky,
kde přecházím Big Four Bridge pro pěší a cyklisty
a přímo nad mohutným tokem Ohia jím smažené kuře.
Prostě krása!
Jak se opírám o zábradlí a koukám dolů do vody,
zahlédnu černošku v maličké minisukni s hvězdami a pruhy.
Otevřu pytlík na zvratky a houknu: Tak skoč! To je mimochodem
přesně ta hláška, které později lituju.
Holka v minisukni s hvězdami a pruhy se předkloní.
Vzbudí soucit celého světa, když prozradí
svou dojemnou předvídavost – ladí jí kalhotky.
Hodím to do pytlíku na zvratky!
Být pod palbou kritiky mi nevadí!
Mám neprůstřelnou vestu s hvězdami a pruhy!
I když to vlastně není vesta, ale pytlík na zvratky,
a ten pytlík je dlouhá, zpomalená milostná píseň,
která souvisí s baladou „O řeznickém tovaryši“
končící veršem: „Tak se umírá pouze na lásku.“
Děvče položí jednu bosou nohu na zábradlí mostu.
A najednou stojí nahoře na jeho okraji.
Opatruj se, řeknu a ona se ke mně otočí a s úsměvem zasalutuje.
Moje žena se jednou při poslechu té balady nad tou krásou rozbulela.
Složila neprůstřelnou vestu, zavřela oči a v podstatě to zabalila.
Jsem bůžek z pálené hlíny a třesu se na piedestalu,
pohřben v malströmu zvuku.
Ale copak to našel hliněný bůžek, co je to za úhlednou hromádku?
Je to změť mladých černošských kostí,
jen mladická, napůl pozřená tanga je drží pokupě.
Někde jsem se dočetl, že to nejlepší už mám za sebou.
Ale kde to je? Když se ohlédnu, letící dívku nevidím.
* * *
Den nato stojím ve vestibulu hotelu 21c Museum v Louisvillu a žasnu nad dílem sochařky Judy Foxové, sochami nahých dětí z pálené hlíny, vystavenými v řadě za recepcí. Když se člověk jde odhlásit z hotelu, je to opravdová pastva pro oči. Tihle malí dětští hrdinové jsou jako malí ožehnutí bohové. Mladistvými tvářemi se tisknou na pomyslné sklo ikonické role, již jsou nuceny hrát. Koukejte, jak se vyjímají na těch rozviklaných podstavcích! A jak se se svými vypálenými a rozpadajícími se tělíčky tyčí nad propastí svých dětských osobností, připravené ke skoku! Jen se na ně koukněte!
* * *
O něco později nastoupíme všichni do autobusu, manažer si nás spočítá a my se přisajeme k papírovým kelímkům s kafem, a jak zahýbáme na Hlavní třídu, zničehonic se přižene letní přeháňka, někdo pustí „Kentucky Rain“ od Elvise Presleyho a za oknem přes jednu boční ulici vedoucí k řece Ohio na okamžik zahlédnu, jak pod mostem pro pěší a cyklisty skupina záchranářů v černých vestách a s brigadýrkami na hlavách něco vytahuje z řeky poďobané deštěm.
