Ukázka z knihy:

UTOPIE UNAVENÉHO MUŽE

Nové fascinovalo Evropu od renesance po avantgardu. Amerika byla pro Evropany jediný zcela nový svět na naší planetě. Po staletích se nám reflexe evropské utopie ze zámoří vrací: málokde ji mohl někdo uvidět tak ostře jako v Americe a vyjádřit tak koncizně jako právě Jorge Luis Borges. Soustředil se na „čistou utopii“ racionálních projektů, jak ji vymezoval Ortega y Gasset.9

Parodie

V povídce „Tlön, Uqbar, Orbis Tertius“ (1940) Borges jemně paroduje utopickou literaturu i lidskou snahu podřídit skutečnost utopickým projektům. Tato povídka má přitom v jeho díle výsadní postavení – argentinský spisovatel ji umístil do čela své první povídkové sbírky jako text, který v náznaku shrnuje poetiku a ústřední témata jeho tvorby.10

Podle pravidel žánru začíná povídka v „reálném“ světě, z něhož se vyprávění přesouvá do utopického prostoru. Borges vynalézavě znásobuje hru reálných a fantastických světů. Ve výchozí „autentické“ situaci se (stejně jako v Morově Utopii) autor setkává se svým přítelem. Pátrají spolu po encyklopedickém hesle Uqbar, které se záhadně vyskytuje pouze v některých výtiscích The Anglo-American Cyclopaedia. Již Uqbar je neexistujícím místem, ale teprve v uqbarské literatuře, ve fikci fikce se nalézá vlastní utopické místo, planeta Tlön. V ní se pak hra fikce ještě dále násobí: idealismus tlönské filosofie ovlivňuje týnskou skutečnost tím, že z představ začnou vznikat druhotné předměty zvané hröny. Za každou ztracenou tužku se tak naleznou dvě tužky; z hrönů se pak odvozují hröny druhého, třetího, čtvrtého stupně atd., jako obrazy ve dvou zrcadlech, která se odrážejí jedno v druhém.

Planeta Tlön má všechny utopické atributy: je to „ostrovní“ místo, izolované od jiných míst, uzavřené a soběstačné; existuje mimo historický čas; jeho svět je promyšleně organizován podle lidských představ, má šachisticky přesný řád; k představě dokonalosti tohoto světa patří umělý jazyk.

Již motiv umělého jazyka ukazuje, že utopický svět má univerzální charakter. Jeho univerzalismus podtrhne Borges v pozdější povídce „Utopie unaveného muže“ (1974), kde se hovoří latinsky: „Různost jazyků vedla k rozrůznění národů, ba i k válkám; svět se proto vrátil k latině.“11

V „Tlönu...“ se více zdůrazňuje alternativnost utopického světa i jeho jazyka, který má zvláštní vlastní systém, v němž neexistují podstatná jména. Celá duchovní kultura planety Tlön (popis jejíž psychologie, geometrie, filosofie, literatury tvoří vlastní utopickou část povídky) se zakládá na idealistické filosofii. Ve výkladu doktrín, jež zastávají tlönští učenci, Borges rozehrává vlastní invenci a zároveň paroduje vynalézavost metafyzických systémů, které se považují za všeplatné a jsou pak jen epizodami v dějinách filosofie. Nejde přitom pouze o parodii metafyziky. Utopický je celý Tlön, každý lidmi vykonstruovaný řád.

Principy utopie

Borges výslovně formuluje dva hlavní principy společenské utopie: vymyšlenost „nových světů“ a jejich tragické uskutečňování v realitě, tj. snahu podřídit svět, jaký je, světu, jaký by měl být. Tuto reflexi přináší v povídce „Tlön, Uqbar, Orbis Tertius“ závěrečná „Douška z r. 1947“, napsaná jako celý text v roce 1940. V ní se dočítáme, že Tlön vytvořila „tajná a blahovolná společnost […], která si vytkla za cíl vymyslet novou zemi“.12 Jeden z členů bratrstva, asketický americký milionář Buckley se vysmál skrovným rozměrům projektu, navrhl vymyslet celou novou planetu a napsat metodicky její encyklopedii: „Buckley nevěřil v Boha, ale chtěl neexistujícímu Bohu dokázat, že smrtelní lidé dovedou vymyslet svět.“13 Zde jsme u pramene novodobých utopií. Počínaje evropským renesančním myšlením byl člověk postaven mimo zákony vesmíru platné pro ostatní tvory a pojímán jako tvůrce svého života; tvůrčí ambice ho dostávají do konfliktu s vesmírným řádem, s Bohem. Moderní člověk konstruuje vlastní racionální řád, kterému se má chaotický život přizpůsobit. Ve stejném duchu, jako mluví Ortega o „geometrickém rozumu“, hovoří v této povídce Borges o šachistickém řádu.

Veškerá rozehraná invence smyšleného světa ztrácí kouzlo obrazotvornosti, jakmile se stane modelem pro skutečnost a začne ji vytlačovat. Lidské snahy uskutečnit utopii vidí Borges jako skrytý základ moderní epochy:

Takřka vzápětí se na mnoha úsecích realita dala na ústup. V posledních deseti letech postačí jakákoliv symetričnost budící zdání řádu – dialektický materialismus, antisemitismus, nacismus –, aby lidé byli jako u vytržení. Jak potom nepodlehnout Tlönu, té nepopiratelné, do všech podrobností a ve velkém rozsahu propracované existenci planety mající svůj řád? Je zbytečné namítat, že také realita má svůj řád. Snad ho má, ale je to řád, jenž je v souladu s božskými – přetlumočeno: nelidskými – zákony, kterým nikdy neporozumíme. Možná že Tlön je bludiště, ale je to bludiště vybudované lidmi a určené k tomu, aby je lidé rozluštili.

Náš svět navázal styk s Tlönem, uvykl mu a propadl rozkladu. Lidstvo okouzlené přísným řádem té planety znovu a znovu zapomíná, že je to přísný řád šachistů, nikoli andělů.14

Vypravěč se v závěru znaveně odvrací od pseudosvěta posedlého utopií a věnuje se neúčelné revizi tři sta let starého španělského překladu Browneovy knihy O pohřbívání v popelnicích.

Únava z utopičnosti se vrací také v dalších Borgesových povídkách, podobně jako téma člověka chyceného v labyrintu, který sám vytvořil.

V reflexi utopie Jorge Luis Borges rozvinul i jeden její podstatný rys, který bývá v dílech tohoto žánru přítomen pouze neuvědoměle: sklon k encyklopediím. Pro utopie je příznačný panoramatický přehled poznatků o utopické zemi. Borgesův Tlön má však přímo podobu encyklopedie, existuje právě jen jako čtyřicetisvazková anglicky psaná A First Encyclopaedia of Tlön. Encyklopedie je typickým výsledkem snah o vnější řád: její uspořádání se zakládá na výčtu jednotlivých poznatků. Téhož druhu je například v povídce „Alef“ všeobsáhlá básnická skladba s názvem Země, kterou sepisuje jeden zkarikovaný „moderní člověk“; nebo v povídce „Kongres“ utopický projekt Světového kongresu, s příznačným výčtem nesourodých svazků kongresové knihovny.

Osvícenská záliba v encyklopedických souhrnech všech znalostí, k níž patří také utopická idea všeobecného vzdělání, sužuje naši epochu a s rozvojem informatiky se závratně stupňuje. Ovlivňuje to i povahu dnešního vědění a vědy, jimž věnoval Jean-François Lyotard známou úvahu Postmoderní situace (1979). Předpokládá v ní, že vědění, které se přeměňuje v „informační zboží“, se bude nadále zaměřovat pouze k takovému výzkumu, jehož výsledky jsou přeložitelné do jazyka počítačů. Nikoli náhodou to připomíná umělé jazyky utopií.

Anna Housková (*1948) je profesorkou španělské a hispanoamerické literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, specializuje se na španělsky psanou literaturu Latinské Ameriky. Pohledům na hispanoamerickou kulturní identitu, jak se zračí v esejích a románech, věnovala dvě knihy a desítky článků.

Zobraziť diskusiu (0)