Oaxaca

Už nemáme ani vindru. Ani jednu. Když nemáte ani vindru ve městě, najednou toho spoustu musíte. Musíte prodat jeden z objektivů. Musíte se s tím smířit. Musíte se zeptat, kde najdete frc. A v něm musíte pošaškovat s kapesním slovníkem, tužkou a papírem. A lidi z toho frcu musí na zítřek na desátou zajistit chlápka, co se vyzná v objektivech. S ním pak musíte dozadu na dvůr, aby nikdo nečuměl. Už chybí jenom vystrčit hlavu ze dveří, rozhlídnout se konspirativně prázdnou ulicí na obě strany a obrátit cedulku Přijdu hned nápisem z krámu ven.

Čtyřapůlkový trafo Sigma 18—24 D není žádný supersklo, musí podle výrazu ve tváři vědět ten chlápek. Odšroubuje UV filtr a podá mi ho. Zatváří se zklamaně, ukáže na škrábaneček, potěžkává celý ten hrozně nevýhodný, vlastně charitativní kšeft. Rozumí, že nemám peníze, chápe, že je potřebuju. Já se tvářím pevně jako skála, že jako vím, že žádný obchod s fototechnikou tady v Oaxace není, tak pozor jako. A že je mi jasný, že kdejaký místní úspěšný gynekolog rád fotí krajinky. A že zítra má být dobré světlo. A taky že můžu jít ještě dnes odpoledne klidně někam do práce, když na to přijde — mně je to jedno.

Malý Pepé, co s chlápkem přišel, kouká z chlápka na mě, ze mě na chlápka, z chlápka na mě, co já, co on, nic neříká, jen točí hlavou ze strany na stranu, je tu, možná se strejdou, na praxi. Chlápek práskne knírem. Já si zvednu ukazovákem kšilt, palcem podrbu nos. Dostanu v malých bankovkách a v mexických pesos zhruba o pětikilo míň, než kolik mě to trafo stálo ve frcu v Praze. Prostě normálka. Jakže to zpívají pan Svěrák s panem Uhlířem, když si spolu dají drobátko do trumpety a někdo důvěryhodný je ujistí, že v doslechu nejsou žádné děti? Nemít prachy? Vadí! Podáme si s chlápkem ruku, projedu Pepému čupřinu, zazvoní zvoneček a někdo obrátí cedulku Přijdu hned nápisem do krámu. Netrvalo to ani dvacet minut.

Mexico City

Kdy mu řekneme, že jsme úplně dutý? ptám se Čívra do zpětného zrcátka v taxíku na letiště. Jen ať ještě jede, aspoň čtvrt hodiny. Až bude kus za půlkou, ať už se mu nevyplatí vrátit se s prázdnou a my ať jsme co nejblíž, kdyby se nasral a vyhodil nás. Vida, co všechno vás může naučit Cicero. Připravuju si drobné předměty, kterými jsme se rozhodli uplatit maníka tak našeho věku, co kroutí volantem růženci, křížky a barevnými lebkami vyzdobeného zrezivělého forda. Kovovou kapesní placatku na kořalku. Originál zapalovač Zippo. A pěkné, solidní sluneční brýle s lahvově zelenými obroučkami.

Amigo, začnu po čtvrt hodině smířlivě. Praští oběma dlaněmi do volantu, až se všechny růžence, lebky a křížky zatřesou, a začne nadávat. Ale jede. Počkám, až se vyběsní. Podám mu placatku. Prohlídne ji a mrskne s ní do přihrádky. Vrtí hlavičkou, nenene, zuří, tiskne sanice. Ale jede. Vytáhnu ten zapík. Zkušeně škrtne, zapík blafne, zahoří, Amigo ho palcem hlučně zaklapne, zafuní a strčí ho do kapsy kožené bundičky. Rychle mu ukážu ty brýle. Nasadí si je, natočí si zpětné zrcátko, sešpulí do něj na sebe rty, vydechne nosem, povystrčí bradu, svraští obočí, natočí se zleva, zprava, olízne se, mlaskne, polkne. A nechá si je na očích. A jede. Sluší mu to. Vypadá výborně. Sám sobě se líbí. Ženský upadnou. Musím mu to říct. Taky si to myslí. Uf. Na letišti to ty tři hoďky o cigaretách, vodě a dialozích nějak s Ciceronem vydržíme. V letadle nás nakrmí a doma budem, jen to svistne.