Neviditelná města napsal italský spisovatel, kritik a překladatel Italo Calvino už v roce 1972. Poprvé v českém překladu vyšla v roce 1986; nyní ji nakladatelství Dokořán vydalo znovu, jako úvodní svazek nové ediční řady nazvané Borgesova knihovna. Můžeme tiše předpokládat, že tematický obraz města jako ustáleného prostoru každodenních šarvátek a hrátek v myslích zástupů lidí, které se jím s železnou pravidelností přelévají ze strany na stranu, se příliš nezměnil. Respektive že vždy od okamžiku, kdy se lidé s tím kterým městem seznámí, jeho obraz bledne a bledne, až splyne s ostatními prvky tvořícími pozadí naší každodennosti. Procházejíce ulicemi většinou příliš nevnímáme jejich detaily — a mnohdy nepomíjíme jen je. Nebo se vám skutečně nikdy nestalo, že jste se ocitli před domem, kolem kterého už spoustu let chodíte do práce, a náhle udiveně přemýšleli, jestli tam ty nestvůrně se šklebící chrliče byly vždycky?
Obracet se k městu jako k nesamozřejmému prostoru uličnických her, poztrácených mašliček a zrůžovělých poupat není úplně obvyklé. Italo Calvino jde ve svém fantazijním vyprávění právě touto cestou. Město v Calvinově perspektivě není jen prostým souhrnem domů a křižovatek; chápe je spíše jako spletenec nejrůznějších vztahů, jež se v jeho rámci realizují. Svého vypravěče — benátského cestovatele Marka Pola — proto Calvino obdařuje touto zvláštní perspektivou a uměním dívat se. Marco Polo tak například při rozprávění o městě Zaiře vysvětluje Kublaj chánovi, že nemá smysl popisovat jen oblouky sloupořadí či zinkové destičky střech, neboť město „tvoří vztahy mezi mírami jeho prostoru a událostmi jeho minulosti: vzdálenost od chodníku k pohupujícím se nohám dobyvatele, oběšeného na lucerně; drát natažený od lucerny k protějšímu zábradlí a girlandy, které zdobí cestu královnina svatebního průvodu“ (s. 10).
Samotný text se rozvíjí ve dvou rovinách, tematicky propojených, avšak graficky odlišených. První z nich je rovinou rozhovorů Marka Pola s Kublaj chánem, vladařem rozlehlé tatarské říše. Tyto pasáže tvoří rámec vyprávění, ukotvují jednotlivé příběhy měst, o nichž se vypráví, a posléze je i komentují; v podstatě fungují jako indicie určené čtenáři na cestě za hledáním poselství textu. Ale těžiště Calvinovy prózy spočívá spíše v druhé rovině, o čemž vypovídá i fakt, že kapitolky zachycující rozhovory Marka a Velkého chána na rozdíl od kapitol o městech ani nejsou pojmenovány.

Druhá rovina vyprávění se skládá z příběhů o cizokrajných městech; zde se teprve otevírá prakticky nekonečný prostor pro fantazijní úniky za text. Calvino své drobnokresby dále strukturuje, podle předem stanoveného důmyslného vzorce. Rozděluje je celkem do devíti oddílů; v každé části pak zaostřuje na trochu jiné aspekty města. Informace napovídající čtenáři, který z prvků města se zrovna ocitá v hledáčku spisovatelova zájmu, je zakomponována do názvů kapitolek (například „Města a touha“, „Města a znaky“, „Města a jméno“, „Štíhlá města“…). Každý z prvků se několikrát opakuje, opět podle přesně stanovených pravidel. Zvolená metoda práce dokládá Calvinův zájem o možné sbližování literatury a matematiky; Calvino byl také členem francouzské skupiny Oulipo (Dílny potenciální literatury), která se pokoušela nalézat nové metody psaní pomocí různých omezení.
Je tedy stanoveno přesné schéma, podle nějž se vyprávění rozvíjí. V samotných pohlednicích měst se však hranice a omezení rozplývají, autor zde pracuje s prvky magického realismu. Reálný svět se prolíná, doplňuje a ovlivňuje se sny a fantaziemi obyvatel města; proud času není jednoznačně segmentován, minulost, přítomnost a budoucnost se vzájemně předbíhají, pošťuchují a kroutí se jedna do druhé. Z textu jasně vystupují i známky nedůvěry k jazyku, který podle Calvina nedokáže vystihnout skutečnou podstatu věcí. Marco Polo na jednom místě knihy říká: „Není jazyka, který by neklamal“ (s. 33) a odkazuje tím k asociacím a implicitnímu hodnocení, které jazykové znaky vždy ukrývají.
I přes dosud napsané by mohl mít čtenář stále dojem, že Neviditelná města jsou relativně statickou knihou, kompendiem samostatných příběhů. To by byla mylná představa; vyprávění jsou spolu pevně propojena, čímž je umožněna přítomnost dynamizující linie textu a tendence ke gradaci, a to v obou zmíněných rovinách. Markova první vyprávění o městech jsou lehounká, něžná a nepolapitelná, koketně si pohrávají s imaginací čtenáře. Postupem času se začínají zakalovat, procházejí jimi přízraky a kromě fantazie k sobě zvou čtenářovu ostražitost. A ke konci se potýkáme s popisy ropuších zlých měst, měst bez konce, bez středu, bez smyslu… I vztah Marka a Kublaj chána prochází vývojem, vypovídajícím mnohé především o pociťované nedokonalosti jazyka.
Již v úvodu jsem napsala, že v Markově pojímání popisů měst je zakódována Calvinova výzva čtenářům pozorně se dívat na svět kolem sebe. Její naléhavost se v textu stupňuje; v závěru knihy je odkryta docela. Na chánovy stesky, ne nepodobné staromilským nářkům, které kolem sebe můžeme občas zaslechnout, totiž že se civilizace řítí do záhuby, Marco odpovídá:

Peklo živých není něco, co bude; je-li nějaké, je už tady, je to peklo, ve kterém každý den přebýváme, které vytváříme tím, že žijeme pohromadě. Jsou dva způsoby, jak jím netrpět. První je pro mnohé snadný: přijmeš to peklo a staneš se jeho součástí do té míry, že je přestaneš vidět. Druhý způsob je riskantní a vyžaduje neustálou pozornost a snahu: hledat a umět rozpoznávat, kdo a co uvnitř pekla není peklo, a tomu pak zajistit trvání a dát prostor(s. 113).

To je srozumitelný a inspirativní vzkaz, který z Calvinovy knihy dělá nadčasovou záležitost.

Kateřina Kirkosová, psáno pro Host 5/2008

Ostatné vydanie Neviditeľných miest s ilustráciami Daniely Olejníkovej:

Zobraziť diskusiu (0)