II

Pierre Anthon přestal chodit do školy v den, kdy mu došlo, že nemá smysl něco dělat, protože stejně nic nemá význam. My ostatní jsme zůstali. A přestože učitelé po Pierru Anthonovi urputně uklízeli v naší třídě i v našich hlavách, kousek Pierra Anthona v nás dál vězel. Možná právě proto to dopadlo tak, jak to dopadlo. Byl druhý srpnový týden. Slunce pražilo a my z něj byli líní a podráždění, na podrážky tenisek se nám lepil asfalt a jablka a hrušky byly přesně tak zralé, že nám při hodu dokonale padly do dlaně. Nedívali jsme se napravo ani vlevo.

První školní den po prázdninách. Třída páchla čisticími prostředky a dlouhým obdobím prázdnoty, okna vrhala pronikavě jasné odlesky a na tabuli neulpělo ani smítko křídy. Lavice stály srovnané v řadách po dvou, jako na chodbách v nemocnici, tak, jak stojí vždy jen v tento jediný den v roce. 7. A. Posadili jsme se na svá místa, protože jsme hned první den nechtěli otřást zavedeným řádem. Dočkej času jako husa klasu, stejně jako se škola dočká nepořádku. Jen ne dnes! Eskildsen nás přivítal stejným vtipem jako každý rok. „Radujte se z dnešního dne, děti!“ zvolal. „Nebylo by nic jako prázdniny, kdyby nebylo něco jako škola.“ Zasmáli jsme se. Ne proto, že by byl vtipný, ale protože to bylo vtipné. No a vtom si stoupl Pierre Anthon. „Nic nemá význam,“ prohlásil. „To vím už dávno. Takže nemá smysl něco dělat. To mi došlo zrovna teď.“ Zcela v klidu se sklonil a sbalil si zpátky do batohu věci, které si právě vyndal. S lhostejným výrazem nám kývl na rozloučenou a odešel z místnosti, aniž by za sebou zavřel dveře. Ty dveře se usmály.

Tehdy jsem je viděla usmát se poprvé. Pierre Anthon nechal dveře pootevřené jako rozšklebené rty, které by mě odsály ven, kdybych se nechala zlákat a šla za Pierrem Anthonem. Usmály se na koho? Na mě, na nás. Rozhlédla jsem se po třídě a nepříjemné ticho mi říkalo, že si toho všimli i ostatní. Něco z nás má být. Něco znamenalo někdo, a to se nahlas neříkalo. Neříkalo se to ani potichu. Jen to viselo ve vzduchu nebo v čase nebo v plaňkovém plotě kolem školní budovy nebo v našich polštářích nebo v domácích mazlíčcích, kteří jsou po skončení své služby nespravedlivě předurčeni k tomu, aby na ně na půdě nebo ve sklepě sedal prach. Nevěděla jsem to. Řekly mi to usměvavé dveře Pierra Anthona. Pořád ještě jsem to nevěděla hlavou, ale v tu chvíli mi to bylo jasné. Dostala jsem strach. Strach o Pierra Anthona. Strach, větší strach, největší strach.

Bydleli jsme v Tæringu, což je předměstí většího okresního města. Nebylo to tam hezké, ale skoro hezké. Často nám to připomínali, přestože nahlas se to neříkalo. Ani potichu. Všude kolem popraskané, žlutě omítnuté kostky cihel a červené rodinné domky, nové šedohnědé řadovky se zahrádkami před vstupem, a pak byty s těmi, se kterými jsme si nehráli. Stálo tam i pár starých hrázděných domů a usedlostí, které už nesloužily k zemědělství, ale byly rozparcelované na město, a několik málo bílých vil, kde bydleli ti, co byli honosnější než my ostatní. Škola v Tæringu stála na rohu dvou ulic. Všichni kromě Elisy bydleli v té jedné, v té, co se jmenovala Tæringská. Elise někdy chodila oklikou, aby mohla jít do školy s námi.

To bylo do té doby, než Pierre Anthon do školy chodit přestal. Pierre Anthon bydlel se svým tátou v komunitním domě na Tæringské 25, v bývalé zemědělské budově. Táta Pierra Anthona a celá ta jejich komuna byli staří hipíci, kteří v osmašedesátém nezvedli kotvy, a přestože jsme nechápali, co to znamená, říkali jsme to taky. Ve dvoře u cesty rostla švestka. Byl to starý a pokroucený strom a skláněl se přes plot a lákal nás na své uprášené červené plody Victoria, na které jsme nedosáhli. V předchozích letech jsme na švestky vyskakovali. S tím jsme teď skončili. Pierre Anthon se vykašlal na školu a raději seděl na slivoni a házel nezralými švestkami. Některé nás trefily. Ne proto, že by na nás Pierre Anthon mířil, protože, jak nás upozornil, nestálo by mu to za námahu. Tak tomu prostě chtěla náhoda. Taky po nás pokřikoval.

„Na ničem nezáleží,“ vykřikl jeden den. „Protože všechno začíná jen proto, aby to skončilo. V okamžiku, kdy jste se narodili, jste začali umírat. A tak je to se vším.“ „Zeměkoule je stará čtyři miliardy šest set milionů let, ale vy se dožijete maximálně stovky!“ křičel jindy. „Existovat vůbec nestojí za námahu.“ A pokračoval: „Celé je to jen jedna velká divadelní hra, jejímž cílem je dělat něco jen jako a být právě v tom nejlepší.“ Do té doby nic nenasvědčovalo tomu, že je Pierre Anthon z nás všech nejchytřejší, ale najednou jsme to všichni věděli. Protože měl jakousi pravdu. I přesto, že jsme si to neodvažovali přiznat. Ani našim rodičům, ani učitelům, ani mezi sebou navzájem. Dokonce ani sobě samotným.

Nechtěli jsme žít ve světě, o kterém nám říkal Pierre Anthon. Chtěli jsme být něčím, někým. Usmívající se dveře ven nás nelákaly. Vůbec. Ani náhodou! Proto jsme to vymysleli. Možná jsme to i trochu přehnali, protože nás de facto nasměroval právě Pierre Anthon. Bylo to ráno poté, co Sofii zasáhly do hlavy dvě tvrdé švestky, jedna hned po druhé, a ona se na Pierra Anthona hrozně naštvala, protože ten si jen vysedával nahoře na stromě a bral nám odvahu. „Ty si jen dřepíš na stromě a čučíš do prázdna. Je to snad lepší?!“ zakřičela. „Já nečučím do prázdna,“ odpověděl Pierre Anthon klidně. „Jen se dívám na nebe a cvičím se v nicnedělání.“ „No jasně, že jo, no jasně!“ ječela Sofie naštvaně a hodila do slivoně a po Pierru Anthonovi klacek, jenž ale přistál v plotě hluboko pod ním. Pierre Anthon se smál a křičel z plných plic, že to bylo slyšet až ke škole: „Jestli má cenu se kvůli něčemu zlobit, tak je i něco, z čeho se můžeme radovat. A jestli je něco, z čeho se můžeme radovat, tak je i něco, co něco znamená. A to není!“ Zvýšil ještě trochu hlas a zařval: „Za pár let budete všichni mrtví, nikdo po vás ani nevzdechne, nebudete nic, tak si to klidně můžete začít hned nacvičovat.“ V tu chvíli nám došlo, že Pierra Anthona musíme z té švestky dostat dolů.

překlad Markéta Kliková