Úvod

Po vyhnání (úryvek)

Navštěvuji kamaráda, který před půlrokem přišel o manželku. Je sice zesláblý, ale neobyčejně vnímavý. Židle, na níž sedávala, je pořád na svém místě naproti té jeho. Pokoj zůstal takový, jak ho zařídila. Z kavárny, kam spolu chodívali, když se o ni ucházel, jsem mu přinesl dort. Hltavě kousek spořádá. Když se ho ptám, jak se mu daří, podívá se z okna a tiše řekne: „Kdybych tak mohl věřit, že ji ještě někdy uvidím.“ Nemám, co bych dodal, a tak sedíme mlčky. Přišel jsem ho utěšit nebo alespoň potěšit, ale ani jedno se mi nedaří. Abychom útěše porozuměli, je třeba začít od okamžiků, kdy je vyloučena. Utěšovat. Toto slovo pochází z latinského consolor — společně nalézat úlevu. Útěcha je to, co činíme nebo oč se snažíme, když sdílíme svá utrpení nebo se snažíme nést to své. Tím, co hledáme, je odpověď na otázku, jak vytrvat, jak pokračovat v cestě, jak obnovit víru v to, že život má smysl. Ale právě v této společné chvíli se starým přítelem si uvědomuji, jak je to obtížné. Je opravdu k neutěšení. Odmítá uvěřit, že by bez své ženy mohl žít. Snaha utěšit jej nás oba přivádí k nejzazším mezím řeči, a tak se slova ztrácejí v mlčení. Jeho žal vyjadřuje hlubokou samotu, kterou nelze nikomu přiblížit. V jejích hlubinách není místo pro naději. Tento okamžik také odhaluje, jaké to je žít v této době po zániku ráje.

Po tisíciletí lidé věřili, že se se svými nejbližšími opět shledají v posmrtném životě. Živě si toto krásné místo představovali a velcí umělci je zobrazovali: oblaka, andělé, nebeské harfy, nekonečná hojnost, osvobození od dřiny a nemocí, ale především shledání, tentokrát už napořád, s milovaným člověkem. Ráj na sebe po tisíce let bral podobu naděje, ale Shakespearova slova o smrti platí i o ráji: je to země, odkud se žádný poutník nevrací. V 16. století začali Evropané tušit, že žádná taková země nikdy neexistovala. V 21. století ovládá nevíra srdce i mysl mnohých, i když zdaleka ne všech lidí, co znám. Kromě mnoha jiných sil spustil vlnu nevíry také ideál pravdy. Kdyby můj starý přítel podlehl vlastní potřebě uvěřit, vyvolalo by to v něm pocit, že zradil sám sebe. Zde se dnes nacházíme, neboť jsme dědici tradic útěchy i celých staletí vzpoury proti nim. V jaké druhy útěchy můžeme ještě věřit? Dnes toto slovo postrádá význam, který kdysi vyplýval z náboženských tradic. V dnešní době je cena útěchy něco, co nechcete vyhrát. Kultura, která se žene za úspěchem, nevěnuje příliš pozornosti neúspěchu, prohře ani smrti. Útěcha je určena poraženým. Útěcha bývala předmětem filozofie, protože filozofie se chápala jako disciplína, která nás učí, jak žít a zemřít. Ve stoické tradici antického světa bylo consolatio samostatným literárním žánrem. Cicero byl mistrem tohoto umění. Seneca napsal tři slavné listy, jimiž chtěl utěšit truchlící vdovy. Římský císař Marcus Aurelius psal Hovory k sobě v podstatě proto, aby utěšil sám sebe. Římský senátor Boethius sepisoval Filosofii utěšitelku, když čekal na vykonání rozsudku smrti, který nad ním v roce 524 n. l. vynesl barbarský král. Tyto texty se dodnes objevují v přednáškových kurzech humanitních věd pro vysokoškolské studenty, ale profesionální filozofie je ponechala stranou. Útěcha rovněž ztratila své institucionální zázemí. Kostely, synagogy a mešity, v nichž jsme se kdysi vzájemně utěšovali při kolektivních rituálech smutku a truchlení, se vyprazdňují. Hledáme-li pomoc ve chvílích trápení, hledáme ji sami, u sebe navzájem a u odborných terapeutů. Ti naše utrpení považují za nemoc, z níž se musíme vyléčit. Když se však utrpení začne pokládat za nemoc, kterou lze vyléčit, cosi se ztratí. Náboženské tradice útěchy dokázaly zasadit individuální utrpení do širšího rámce a nabídnout zarmoucenému člověku vysvětlení, jak jeho individuální život zapadá do božského nebo kosmického plánu.

V tomto širším rámci velké jazyky útěchy nabízely naději. Tyto rámce jsou nám dostupné dokonce i dnes: židovský Bůh, který vyžaduje poslušnost, ale jehož smlouva mezi ním a jeho lidem je příslibem, že nás ochrání; křesťanský Bůh, který tak moc miloval svět, že obětoval vlastního syna a nabídl nám naději na věčný život; stoikové antického Říma, kteří slibovali, že život bude zraňovat míň, naučíme-li se zříkat marnivých lidských přání. Dnes má větší vliv tradice utvořená v dílech Montaigne a Humea, kteří pochybovali o tom, že bychom vůbec mohli ve svém utrpení rozpoznat nějaký hlubší smysl. Tito myslitelé také propůjčili hlas vášnivému přesvědčení, že náboženská víra přehlédla ten vůbec nejdůležitější zdroj útěchy. Smysl života totiž nelze hledat v příslibu ráje ani v ovládnutí tužeb, nýbrž v naplno prožívaném každodenním životě. Nacházet útěchu zkrátka znamenalo udržet si lásku k životu takovému, jaký je tady a teď.

Starověcí i moderní lidé měli tentýž smysl pro tragično. Jedni i druzí uznávali, že některé ztráty jsou nenahraditelné, z některých prožitků se nelze plně vzpamatovat a některé jizvy se sice zhojí, ale nezmizí. Výzvou útěchy v dnešní době je umět přenést se i přes tragédii, byť v ní nenacházíme smysl, a nepřestávat žít v naději. Žít v naději může v dnešní době vyžadovat zdravou skepsi vůči náporu katastrofických příběhů, které na nás dotírají ze všech mediálních kanálů. V roce 1783, kdy Británie teprve nedávno ztratila americké kolonie a veřejné záležitosti provázely turbulence, se James Boswell zeptal Samuela Johnsona, zda ho „otřesy“ veřejného života „poněkud nezneklidnily“. Johnson reagoval nanejvýš velkohubým a přezíravým způsobem. „To jsou jen jalové řeči, pane. Veřejné záležitosti nikoho nezneklidňují. Nezačal jsem spát kvůli tomu ani o hodinu méně a nepřestal jsem jíst ani o unci méně masa.“ Mohli bychom to dnes brát jako výzvu zachovat si jistou dávku skeptického sebeovládání tváří v tvář narativům, které se vrhají na naše vnímání světa a formují dobu, v níž žijeme. Jestliže v roce 1783 bylo trestuhodné nespat kvůli ztrátě Ameriky, v dnešní době by bylo trestuhodné nechat se zkrušit vlnou veřejných komentářů předpovídajících ekologický armagedon, zhroucení demokracie nebo budoucnost zničenou novodobými epidemiemi. Jakkoli jsou tyto obtíže skličující, překonání žádné z nich nám nijak neusnadní přesvědčení, že nemají historickou obdobu.

V této knize se setkáme s muži a ženami, kteří přežili mor, zánik republikánských svobod, cílené masové vyhlazování, nepřátelskou okupaci a katastrofální vojenskou porážku. Jejich životní osudy zasazují naši dobu do kontextu a umožňují nám čerpat inspiraci z jejich srozumitelného odkazu. Spatřit sami sebe ve světle dějin znamená obnovit spojení s útěchou našich předků a objevit naši spřízněnost s jejich zkušeností. Až se tak stane, budeme žasnout. Mohli bychom se domnívat, že náboženské texty — Jób, žalmy, Pavlovy epištoly, Dantův Ráj — jsou našemu srdci nepřístupné, pokud zrovna nevyznáváme tutéž víru, která je inspirovala. Proč bychom však měli nejprve podstoupit zkoušku víry, abychom směli čerpat útěchu z náboženských textů? Náboženský příslib spásy a vykoupení nám může být zapovězený, ale nikoli útěcha z poznání, jež nám náboženské texty nabízejí ve chvílích zoufalství. Žalmy patří bez ohledu na jazyk k nejvýmluvnějším písemným dokladům o tom, jaké to je cítit se zasažený ztrátou, osamělý a ztracený. Obsahují nezapomenutelná vylíčení zoufalství i povznášející vize naděje. Na jejich příslib naděje přitom reagujeme i dnes, protože žalmy jasně ukazují, k čemu je nám naděje zapotřebí. To je důvod, proč i v tuto hodinu kdosi neznámý v hotelovém pokoji bere do ruky erární bibli a čte žalmy, a proč, když se hudba a slova spojí, jak jsem zjistil na festivalu pěveckých sborů v Utrechtu, kde tento projekt započal, přinášejí příslib naděje, který může za to, že naše nevíra je tak nějak nepodstatná. Útěcha je projevem solidarity v prostoru — doprovází pozůstalé, pomáhá příteli v těžké chvíli, ale je také projevem solidarity v čase — vztahuje se k zemřelým a čerpá smysl ze slov, která po sobě zanechali.

…………………………

překlad Jaroslav Hronek