ČÁST 1.

Vesnická svatba 1.

Kdyby ovšem býval tušil, že toho večera na kopci, kde se pořádají vesnické svatby, uprostřed těžké vůně fíkovníku, který se naklání nad jejich stůl jako prastarý svatebčan, do něj znovu vší silou udeří důvěrně známý strach ze selhání a zmaru, nejspíš by zareagoval pohotověji a neustoupil by naléhání Samáhir, ctižádostivé studentky magisterského programu, která ho vždycky trochu rozčilovala – jako by nestačilo, že rozeslala celé katedře svatební oznámení poštou a své pozvání zopakovala i ústně, navíc svým učitelům pro všechny případy zajistila i odvoz a přesvědčila nového šéfa katedry, aby získal na její stranu kolegy a vysvětlil jim, že by se slušelo pozvání na její svatbu přijmout. Vždyť nejde jen o ni, jejich účast bude symbolickou poctou všem arabským studentům, protože nebýt jich – jak poněkud troufale prohlásila –, jejich obor by se na fakultě ani zdaleka netěšil takové prestiži. Pravda, jeho manželka Chagit, která moc dobře věděla, jak skličující účinek má na něj v posledních letech svatební veselí, se mu to snažila vymluvit. Máš to zapotřebí? Budeš se tam leda zbytečně trápit. Ale vždyť jsou to jenom Arabové, odvětil mírně, s bezelstnou upřímností člověka, který zasvětil celý svůj život studiu jejich nejvlastnější podstaty. Co tím chceš říct? Že Arabové nejsou lidi jako my? Ale to vůbec ne… Naopak… bránil se honem, aniž ovšem vysvětlil, v čem jsou Arabové naopak víc lidmi než druzí. Zkrátka jim tolik nezávidí, to je celé.

Jenomže had závisti, který se mu už několik let zákeřně plazil v patách, mu nedopřál pokoj ani tentokrát a následoval ho až sem, hluboko do galilejských hor k samým hranicím s Libanonem, do vesničky Mansúra, kde se nejprve vpletl do voňavého dýmu z křehkého jehněčího opékaného na rožni a do ozdobných kudrlinek orientální hudby, která se sice hebce rozplývá v tklivých nápěvech, ve skutečnosti však touží vrhnout se po hlavě do divokého roztančeného víru muziky vyhrávané na svatbách židovských, až se nakonec připlazil blíž a už je tady, aby ho uštkl právě ve chvíli, kdy mu jeho studentka, nyní ovšem nevěsta, namísto pozdního odevzdání loňské seminární práce představuje svého nastávajícího.

Bezpočet rukou se pokoušel Samáhir zkrášlit a výsledek je zajisté působivý, Rivlin v první chvíli málem ani nepozná v nevěstě onu studentku, která za posledních pět let nevynechala žádnou jeho přednášku ani seminář. Lodičky na vysokém podpatku a vlasy vyčesané do drdolu opticky zvyšují její postavu a namísto těkavého pohledu činorodé členky výboru arabských studentů, v němž se chvíli zračí úzkostlivé intrikářství, chvíli zase uražená hrdost oběti soustavné rasové diskriminace, se její oči teď klidně usmívají, brýle jsou pryč a víčka zdobí modré stíny neobvyklého tónování, které si nevěsta nejspíš nechala přivézt až z Libanonu. Pupínky akné, které se jí pravidelně stěhovaly z tváře k dekoltu a zpět, zmizely pod silným nánosem líčidel a dlouhé svatební šaty dodávají alespoň na jeden večer této mladé ženě, která ne vždy jevila cit pro barevné sladění jednotlivých kousků svého šatníku, dojem harmonie.

Září pýchou, že se jí podařilo přesvědčit dokonce i jeho, nejváženějšího z profesorů akademického sboru, aby svou přítomností poctil nejen ji samotnou, ale také aby vzdal hold veškeré arabské kulturní zkušenosti. Když nevěsta vítá jeho manželku, útlá napřažená dlaň se jí rozrušením trochu chvěje. – Tak tohle je ten tvůj profesor, co se na tebe pořád zlobí? zasměje se ženich a stiskne mu ruku, není však jasné, zda se za jeho slovy skrývá souhlasná výtka na adresu nezodpovědné nátury jeho nastávající, či spíše varování, že dnešním dnem počínaje každý, kdo by si na jeho drahou polovičku dovoloval, bude mít co do činění s ním. Rivlin teď v ženichovi překvapeně pozná mladíka, který loni v zimě navečer sedával na chodbě před posluchárnou a on ho považoval za uklízeče, který čeká, až seminář skončí, aby se mohl pustit do zametání a vytírání, a vůbec mu nepřišlo na mysl, že tu možná vyhlíží svou dívku, aby ji doprovodil domů.

Stud za ten trapný omyl, byť se odehrál jen v myšlenkách, ho přiměje se vzpřímit a ženichovi srdečně poblahopřát. V tu chvíli si znovu vzpomene na syna, odvrženého ženicha, a probodne ho osten zahanbení. Vzápětí ho zaplaví vlna hořkosti a závisti tak mohutná, že se otočí a pátrá očima po manželce, až ji po chvíli spatří opodál, jak se obklopená společností něčemu směje. Správně by měla sdílet jeho hořkost, ale závist je jí bytostně cizí. A tak když Rivlin konečně zachytí její pohled, nespatří v něm účast, nýbrž jen úsměv, který ho má povzbudit a současně varovat, aby neupadal do zachmuřené nálady zrovna tady, v přítomnosti arabských hostitelů, kteří dělají první poslední, aby se tu židovští svatebčané cítili jako doma.

A zatímco se váhavě snáší vlahý letní večer, svatební veselí zvolna spřádá svou jemnou síť uprostřed uvolněné, příjemné pohody, která vyzařuje z mladých Arabů a Arabek, studentů od nich z katedry i z jiných oborů na fakultě, z Haifské univerzity, z Technionu a z dalších vysokých škol, mladých mužů a žen, kteří se tu shromáždili a utvářejí jakousi vlastní malou autonomii, jejíž neviditelné hranice vyrůstají na hřebenech okolních galilejských kopců, zbarvených v podvečerním slunci do nachova. Aby židovští svatebčané neměli pocit, že snad o něco důležitého přišli, a nejspíš také aby hostitelé ukázali, jak málo jim záleží na formalitách, přivolala teď nevěsta kádího v šedé říze, aby před shromážděnými svatebčany znovu vykonal svatební obřad, byť ve zkrácené formě – k překvapení nic netušících židovských hostů byl totiž sňatek uzavřen už před několika dny v užším kruhu rodiny. A to už je vítaná záminka pokynout hudebníkům, aby ustali ve vyluzování teskných tónů, celé prostranství na kopci se ponoří do hlubokého ticha a narudlá ozvěna granátů vystřelovaných za libanonskou hranicí zní jako slavnostní salva, doprovázející zpěvavý přednes svatebních formulí.

překlad Magdaléna Jehličková