To léto se nevyznačovalo výjimečným počasím, k moci se vrátil generál de Gaulle, frank výrazně posílil, vznikla nová, pátá republika, Pelé zvítězil na fotbalovém mistrovství světa, Charly Gaul na Tour de France a hrála se písnička od Dalidy „Můj příběh je příběhem lásky“. Bylo to báječné léto, jako všechna léta do pětadvacátých narozenin, po nichž přicházejí už jen čím dál kratší a rychlejší léta, jejich pořadí se v paměti stírá a udrží se v ní jen díky výjimečným suchům či horkům.

Léto 1958. Stejně jako předchozí léta se malá část mladých, ta nejzámožnější, vydala s rodiči za sluncem na Azurové pobřeží, další část, stejně bohatá, avšak studující na lyceu nebo pobočkách sítě církevních škol svatého Jeana-Baptista de La Salle, nastoupila v Dieppe na loď a odplula si — po šesti letech memorování z učebnic bez konverzace — zdokonalit lámanou angličtinu. A ještě další část, mající dlouhé prázdniny a málo peněz, tvořená studenty a profesory lyceí, se odjela starat o děti na prázdninových táborech zřízených ve velkých šlechtických sídlech, někdy dokonce i v zámcích po celé Francii. Dívky, ať už jely kamkoli, si do kufru přibalily jednorázové hygienické vložky a bázlivě i roztouženě přemítaly o tom, jestli se tohoto léta poprvé vyspí s klukem.

To léto měly odjet i tisíce vojáků do Alžírska, aby tam znovu nastolili pořádek, mnozí z nich se tak daleko od domova vydávali poprvé. Posílali spousty dopisů, v nichž psali o horku, vyprahlých horách, domorodých vesnicích a negramotných Arabech, kteří se ani po stu letech okupace nenaučili francouzsky. Posílali fotky, na nichž se v krátkých kalhotách smáli do objektivu s kamarády v suché, kamenité krajině. Vypadali jako skauti na výpravě, člověk by řekl, že si užívají prázdnin. Dívky se jich na nic neptaly, jako by se „potyčky“ a „přepadení“ ze zpráv v novinách a rádiu týkaly někoho jiného než jich. Považovaly za přirozené, že ti chlapci konají svou povinnost a že, podle toho, co se říkalo, jim k uspokojení tělesných potřeb stačí koza přivázaná ke kůlu.

Přijeli na dovolenku, přivezli berberské náhrdelníky, Fátiminy ruce, měděný podnos a zase jeli zpátky. Zpívali Den, kdy přijde kvér na nápěv Bécaudovy písničky „Den, kdy přijde déšť“. Když se konečně natrvalo vrátili domů, museli si v různých koutech Francie najít nové kamarády mezi těmi, kteří nikdy nebyli v bledu a nebavili se spolu ani o fellazích, ani o arabáčích, mezi nepolíbenými válkou. Najednou se ocitli mimo, oněměli. Najednou nevěděli, jestli to, co dělali, je dobré, nebo špatné, jestli mají být hrdí, nebo se mají stydět.

Nedochovala se žádná její fotografie z roku 1958. Ani z jejích narozenin, osmnáctých, které oslavila na prázdninovém táboře — jako nejmladší ze všech vedoucích —, připadly na den jejího volna, měla tedy čas odpoledne zajít do města pro pár lahví perlivého vína, sušenky a piškoty Chamonix plněné pomerančovou marmeládou, ale vypít si skleničku a něčeho si zobnout za ní do pokoje přišlo jen pár kolegů a kolegyň, co nejdříve zase zmizeli — snad se s ní nechtěli stýkat nebo prostě nebyla dost zajímavá, na tábor nepřivezla žádné desky ani přenosný gramofon.

Kdo z těch, kteří se tenkrát v létě roku 1958 na táboře v S. v departementu Orne setkali s tou dívkou, kdo z nich si na ni vzpomene? Určitě nikdo. Zapomněli na ni, stejně jako zapomněli na sebe navzájem poté, co se koncem září rozprchli a vrátili na své lyceum, učitelskou, zdravotní školu, fakultu tělovýchovy a sportu anebo se museli znovu připojit ke kontingentu v Alžírsku. Většina z nich odjížděla s uspokojením, že prázdniny strávila jak z finančního, tak z morálního hlediska přínosně, péčí o děti. Na ni však bezpochyby zapomněli dříve než na ostatní, jako na anomálii, na cosi odporujícího zdravému rozumu, narušujícího řád — jako na cosi bezvýznamného, čím by bylo zbytečné si zahlcovat paměť.

Zmizela z jejich vzpomínek na léto roku 1958, z nichž už dnes možná zbyly jen rozmazané siluety v zamlžených prostorech, Allaisův obraz Noční souboj černochů ve sklepě, spolu s Picabiovým baletem Odloženo nejoblíbenější předmět jejich legrácek. Zmizela tedy z vědomí všech ostatních, ze všech vědomí, která se vzájemně prolnula jednoho konkrétního léta na jednom konkrétním místě v departementu Orne, zmizela z vědomí ostatních, kteří posuzovali skutky, chování, přitažlivost těl, jejího těla. Kteří ji soudili a zavrhovali, krčili rameny nebo protáčeli oči v sloup při vyslovení jejího jména, na něž jeden z nich vymyslel slovní hříčku a byl na ni patřičně hrdý: Tvoje tělo ani kordy… (Annie Cordy, ha, ha, ha!). Definitivně zapomenutá ostatními, rozplynuvšími se ve francouzské společnosti či jinde ve světě, sezdanými, rozvedenými, osamělými, prarodiči, důchodci s šedivými nebo obarvenými vlasy. Vzájemně nerozeznatelnými.

překlad Tomáš Havel