Předmluva

Zašlo to daleko. Třicet let po rozpadu federace se Slovenská republika vůbec nenachází v dobré vnitropolitické kondici. Za tu dobu od vyhlášení samostatnosti toho přitom hodně dokázala. Překonala nejrůznější krize. Nejdřív, v devadesátých letech, se vypořádala s mečiarismem. Už se skoro zdálo, že se jí to nepovede, a země se stane „černou dírou“, jak o tom mluvila americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová: vydá se po běloruské cestě, s diktátorem v čele a s proruskou písní na rtech.

Ve volbách v roce 1998 však země zmobilizovala vnitřní síly a na cestu mezi civilizované státy, do euroatlantických struktur, se vrátila. O pár let později, když už bylo Slovensko ukotvené v EU i v NATO, se ukázalo, že ani strany, které tam zem dostaly, se neubránily všudypřítomné korupci, jež od roku 1992 stát rozežírala. Že klientelismus prorostl do všech struktur, bylo tak zřejmé, až tehdy mnozí začali mluvit o mafiánském státě. Ve střední Evropě! Nová strana, založená v té době charismatickým levicovým vůdcem, však slíbila, že se s oligarchy zasahujícími do řízení státu vypořádá. Proto jí velká část lidí v nové naději zas uvěřila a zvolila si jejího šéfa do čela.

V roce 2018 se však ukázalo, že ani on s korupcí v žádném případě neskoncoval, naopak, učinil z ní, stejně jako Mečiar kdysi, princip svého vládnutí. Všechno změnila vražda mladého novináře a jeho snoubenky, která veřejnosti znovu otevřela oči: systém je tak prohnilý, že v něm lze spáchat dokonce i vraždu s nadějí, že organizátorům jejich zločin projde. Že se jim nic nestane. Společnost znovu vyšla do ulic, aby si vynutila opak. Slovensko prokázalo schopnost své podivuhodné rezistence a v nových volbách opět vybralo do čela lidi, kteří slibovali, že starý a shnilý systém už nebude možné vrátit k životu. Během dvou dalších let se ale něco stalo. Něco se zkazilo. Naděje už poněkolikáté vložená do nových tváří zklamala, tentokrát fatálně. Kolik velkých zklamání člověk unese za život? A kolik společnost za třicet let?

Uprostřed roku 2022 Slovensko působí dojmem, že lidé už všechnu důvěru v politiku, kterou měli, vyčerpali. Politici vynesení euforií let 2018–2020 neobstáli. Ti předchozí, odstavení, hrozí, že se vrátí v ještě strašnější podobě, než v jaké byli vyhnáni. O žádném novém nadějném a silném politickém jméně v létě 2022, kdy do voleb zbývají papírově dva roky (padne-li vláda, mohou být i mnohem dřív), není slyšet. Nejdřív jsem nevěřil svým uším. Moje květnová „čtecí“ cesta po Slovensku byla právě v polovině, načínal jsem její třetí týden. Už jsem byl zvyklý na to, že skoro každý, s kým se setkávám k rozhovoru, mi vypráví o tom, že slovenská společnost je fatálně rozdělená – a že skoro každý to rozdělení popisuje jinak. Ale nečekal jsem to, co mi na mou základní, schválně banální otázku „Jak se vynacházíte v téhle době“ odpoví krásná dvacetiletá dívka, vysokoškolačka z Nitry.

„Jsme generace smutných lidí. Ztratili jsme naději. Náš stát nemá budoucnost a my v něm už vůbec ne. Jaký život nám tahle společnost nabízí? Abychom chodili do práce, vydělávali peníze a nakupovali věci. Ale proč? Neznám okolo sebe skoro nikoho, kdo by žil ve vážném vztahu, plánoval založit rodinu. I ten, kdo se pokouší zabít čas zábavou, zjistí nakonec, že se pohybuje v kruhu.“ Vyrazilo mi to dech, slyšel jsem to tehdy poprvé. Později ještě párkrát, nejsilnější byl ale ten první dojem. Přišlo mi to u těch plus minus dvacetiletých lidí nepochopitelné. Vždycky jsem si myslel, že je to věk, kdy vnitřní síla v člověku přemáhá cokoli okolo. Že na realitě, ať je jakákoli, vlastně tolik nezáleží, protože to vnitřní „tady jsem a chci žít“ všechno přebije. Snažil jsem se tedy aspoň nespadnout do trapné role člověka, který dodává chuť do života někomu, kdo je o dvě generace mladší. Tak jsem se postupně dozvídal i důvody těch pocitů. Slovensko mně bylo popisované jako země, která není schopná zajistit svým dětem kvalitní vzdělání. Odcházejí proto na studia jinam, nejčastěji „do Čech“. To jsem znal; všichni, kdo u nás žijeme ve městech, kde jsou vysoké školy, víme, kolik Slováků a Slovenek na nich studuje. Zdá se však, že pro mnoho z nich Slovensko není ani zemí, do které by se po skončení studia chtěli vrátit. Že nevidí smysl v příští práci pro svou zemi. Vyděsilo mě to. Mladá generace je nadějí každé společnosti. Jinou nemá. Společnost se neobejde bez elit, které většinou vznikají na bázi „něco za něco“: pospolitost umožní mladému člověku vyrůst, poskytne mu vzdělání v nejširším smyslu toho slova. A tím získá právo očekávat, aby jí člověk byl svým životem a prací užitečný. Kde takový mechanismus nefunguje (tj. kde společnost nemá mladým moc co nabídnout, jako to bylo v komunismu, nebo kde mladí nezískají ten pocit, že je zač se revanšovat), tam je něco špatně. Přestává být vidět naděje. Protože nechci, aby naděje na Slovensku nebyla vidět, píšu tuhle knížku. My Češi, kteří jsme Slovákům pořád nejblíž, jim můžeme i nejvíc pomoci, kdyby to potřebovali.