...............

„Chtěli jsme žít prostě,“ vykládá Cornelius už zklidněnému a ztichlému hloučku. „Ale to víte, na Prvním kanále i na Rossiji 24 jsme pokecali se Seagalem i s božskou Ornellou nebo s Rourkem. Ohromnej úspěch, to si pište! Tihle nafrněnci museli uznat, že jako výtvarní umělci jsme rozhodně větší celebrity než herečtí paňácové. Po večeři s Vladimirem Vladimirovičem jsme se chtěli stáhnout z hvězdnýho nebe a jít mezi lid, bylo nám vyhověno a dostali jsme k užívání galerii, panečku! Detonace v Doněcku ve Sluníčkové ulici, východní Ukrajina, určitě jste o ní slyšeli, pokud nejste úplně blbí. Jak to ale bylo s ostatními? Nafrněnci od Vladimira Vladimiroviče odpadali. Už poté, kdy energicky zasáhl na Krymu.

Nejdřív sbalila kufry Ornella Muti, časem zradil Mickey, vypařil se i Floyd Waters. Zakrátko kolem Vladimira Vladimiroviče nezůstal žádný světový umělec! Jediný herec ani jedna jediná básnířka! Ale víte co? Všichni z týmu Vladimira Vladimiroviče na to srali, tak se umění propadlo do bezvýznamnosti. Jen my s bráchou Kaskičem jsme zůstali. Měli jsem sakra proč! Dřeli jsme na naší galerii. Po tom kolotoči hitparád a nicotností to byl ten pravý život. Něco na tom bylo vstát v šest ráno a popadnout do ruky zednickou lžíci… sousedi nás zvali na kotle boršče, ani my pěkné masité pohoštění nezůstávali dlužni. Místní vatniky jsme při zápasech a vodkových bitkách, chlapském povyražení, často přátelsky zmlátili na jednu hromadu. Na nějaký ten vyražený zub nebo zlomenou hnátu se nekoukalo, takový tam jsou chlapáci. A věřte, že i když ty prostí lidé stojej všichni za hovno a vědí to, muži tam jsou pořád muži, ženy pořád ženy a děti pořád děti, prostě bomba!

Takhle papiroska a stakan po ránu s těmi mužnými typy či s kozatými děvuchami, za neutuchajícího dětského smíchu, řevu a křepčení, to bylo naše. A ani jsme akcičky nemuseli vrhat na fejsbuk a na sítě a s neurózou vnímat lajky. Prostě život, ne hejna příživníků a pseudoumělců za neutuchajícího lajkobití. Není divu, že jsme na výstavbu galerie mrskli úspory za roky, kdy jsme se z těch našich podfuků napakovali. A takhle jsme z bývalý továrny v průmyslový zóně za pomoci nadšenců z celýho světa vybudovali parádní výstavní síň. A rozhodně jsme neplánovali vystavovat sračky, hlavně ne ty svoje. Žádný grantový kokotiny a vyfantazírovaný strašáky, kdepak. Dokonce jsme uvažovali i o štědrých spisovatelských stipendiích, proč taky ne?

Je ale fakt, že naše konta vysychala a ani pomoc ze zahraničí netrvala dlouho. Najednou bum a prásk, styk s cizinou byl vlivem sankcí zakázán. A z galerie se rozhodnutím ruských správních orgánů stala věznice. Byl to šok, ale cožpak jsme mohli právě vybudovaný prostor opustit? Zalézt nebo zdrhnout jako ostatní zbabělý krysy? Fakt, že z galerie vzniklo detenční centrum, kam orgány Doněcké republiky lifrovaly uvězněné s černými pytli na hlavách, jsme vzali jako daň zběsilé, vymknuté době a rozhodli se čekat, až se situace uklidní. V prostorách kdysi zaplněných obrazy, sochami a instalacemi se teď tísnili defraudanti, násilníci a zrádci Ruska. Na celách jich nejprve byly desítky, pak jich tam při strašné stravě skomíraly stovky, žráni myriádami vší, štěnicemi, ničeni úplavicí a stále bití.

My chtěli na divokém východě vybudovat exkluzivní výstavní prostor a stipendijní dům, místo toho nám před očima zcela spontánně a přirozeně vznikal koncentrační tábor. Protestovali jsme. Bezvýsledně. Podobná centra se totiž objevovala i jinde, doslova jako houby po dešti. Už jsme se vážně necítili jako světoví umělci, spíše jako bosáci od Tolstého nebo Gorkého, kteří se až po uši octli v horké kaši, vřelé lávě života. V jednom jsme měli pořád štígro: jsme vazby. I ty největší gorily mezi dozorci proti nám vypadaly jako pápěrky. Jako umělečtí ředitelé jsme také měli pořádná železná žezla, k bití jsme je ale nepoužívali, to obstarali dozorci, nejčastěji se však mučilo elektrickým proudem.“

„Bože, co ty seš za svini!“ chtěl zase zařvat, ale co to, sotva se slyší. Ač je zaléván nápojem, rty má rozpukané a suché. Lištička je u něj a hadýrkem mu utírá zpocené čelo.

„Pak to pro nás s Kaskičem začalo vypadat špatně. Cizozemští umělci, kteří z Ruska utekli, jsou logicky zrádci. Ti, kteří zůstali, špioni. Tak to kdysi určil soudruh Stalin a s tím se nedá nic dělat. Věznice se plnila škůdci Ruska, viděli jsme pytle na jejich hlavách, dráty trčící z těl, polámaná žebra, rozbité hlavy, viděli jsme lidi ubité k smrti, lidi, kterým hnily ruce a nohy. Už jsme nebyli tak naivní, abychom si stěžovali. Došlo nám, že ve vězeňském světě jsme se neoctli nějakým zvláštním záškubem dějin. Bylo to naopak. To veselé budování galerie bylo anomálií. Běžný život se vrátil. A to, co se ve věznici děje, se bude dít napořád.

Proč? Není žádné proč. Děje se to, protože se to dít může. Musí se to dít. Rusko už je takové. Začali jsme si potajmu balit. A vtom nás zatkli a šoupli do cely. Trestanci nás znali jako ředitele s žezly, chtěli nás hned roztrhat, zničit, ubít. Rozházeli jsme ty gopniky po cele jako kuželky. Byli jsme obři, na nás nikdo neměl. Ale právě to se stalo kamenem úrazu. Dozorci, kteří dříve obdivovali naše atletické postavy, se teď s chechotem pouštěli do mučení. „Schválně co vydržíš, ty prase,“ povykovali, když mě vedli do komnaty bolesti, sklepní místnosti, kde je sedák zapuštěný do země. Ze sedáku vedou kabely k ovládacímu pultu, který dozorcům slouží i jako bar. Patří k němu pouta na ruce a nohy, taky smyčky k upoutání hlavy, svorky. Je pobitý měděnými proužky, které usnadňují vodivost elektřiny.

Holili mi hlavu i koule, uvazovali pouta a vtipkovali, že na moje hňápy potřebují dvojitá a že doufají, že jim sedák nevyrvu ze země. Zajímalo je, jaké mám při své výšce a váze péro. Namíchlo je to, hned mi na čuráka připnuli elektrody. Při prvním úderu bolesti, kdy mi orkán rval kosti z těla a v hlavě pukaly ohnivé bubliny, jsem se pokadil, pochcal a pozvracel. Došlo mi, proč se kolem dozorců line aroma laciných voňavek. Rozstřikovali Krasotu tajgy či Sibirskij vetěr, ne že bych ty svinstva rozeznával. Omdlel jsem, probrali mě kopanci a kýbly vody. Dost mě obdivovali, snášel jsem prý výboje, po kterých hasli i daleko mladší.

„V NATO jste všichni takový siláci, jo?“ šklebí se ten Váňa nebo Voloďa, když mi ohmatává svaly. Bili mě tyčemi, obušky, pěstmi. Chtěli vědět, kdo nám, zrádcům Ruska, českým špiónům a mutantním zrůdám pomáhal k útěku a komu jsme dodávali zprávy. Výslechy fungují docela obyčejně: zpočátku nechcete říct nic, po pár dávkách bolesti chcete říct všechno, ale je to už nezajímá. „Hele, víš co? Nech si to pro sebe! Tohle je za trest,“ šklebí se Míťa, Váňa, Voloďa nebo Fedorek a zesiluje voltáž. Trest za co? ptáte se pokousaným, krvavým jazykem, oteklým tak, že se vám nevejde do pusy. Krčí rameny. Probral jsem se v nějaké cele, bolela mě každá kost, v zadku jsem cítil bolest, jako by mi tam vrazili pilník. Ležel jsem v louži, ze které jsem se alespoň mohl napít. Sténal tam ještě kdosi další. Byl to Kaskič plný ran a podlitin. A to byl teprve začátek.“