Do městečka přibíhá vyděšený malý chlapec, který žije s rodiči na samotě na nedalekém kopci. Jeho otec se už delší dobu chová podivně a možná zabil jeho matku. Jenže dětská paměť je útržkovitá a nespolehlivá, okolnosti nejasné. Jen málokdo má jméno a vše se ode­hrává v neurčitém stavu mimo konkrétní dobu a místo. Tak začíná nová novela This Census­-Taker (Sčítání, 2016) od Chiny Mié­villea, legendy spekulativního žánru New Weird. A stejně jako v jeho ostatních knihách i z ní už na prvních stranách padne na čtenáře pocit, že ve vyprávěném příběhu je cosi jinak, než by podle očekávání mělo být. Pocit neutuchajícího znepokojení už nezmizí a ani konec nepřináší katarzi, ale jen další otázky.

Sci­-fi, surrealismus, brak a socialismus

Miéville má ve svých třiačtyřiceti letech za sebou devět románů, několik krátkých novel, komiksů a povídkových souborů, sbírku nejprestižnějších sci­fi a fantasy cen a kariéru, ke které se mnoho jiných autorů dostane až na sklonku života. I tak ale zůstává trochu záhadnou a kontroverzní postavou, jejíž zásluhy na rozvoji a transformaci fantastické literatury nejsou stále dostatečně doceněny. Možná je to způsobeno i tím, že main­­streamová fantastika se i půlstoletí po vydání Pána prstenů jen obtížně vymaňuje ze žánrových klišé, eskapismu a hluboce konzervativního náhledu na svět – současná popularita seriálu Hra o trůny a fantasy ság George R. R. Martina je toho ostatně smutným důkazem. To Miéville svůj vpád do světa fantasy už před lety avizoval konstatováním, že Tolkien je vředem na zadku žánru, a od té doby jeho reformátorský zápal jen nabírá na síle. Říká, že nejvýznamnější vliv na jeho tvorbu měl socialismus a sci­fi, a za nejlepší spisovatelskou tradici označuje průsečík surrealismu a brakových rodokapsů. Postupem času se však zcela vymanil ze sféry žánrových definic a jeho poslední romány neotřelou formou zkoumají, jak tenká může být hranice mezi žánrovou a „klasickou“ literaturou.

Miéville v románové prvotině Král krysa (1998, česky 2006) a následné trilogii z fikčního světa Bas­Lag, již tvoří Nádraží Perdi­­­do (2000, česky 2003), Jizva (2002, česky 2004) a Železná rada (2004, česky 2005), rozvinul svůj typický originální mix sci­fi, steampunku a fantasy, hypnotickou a makabrózní imaginaci i témata, která si bere za vlastní jakožto bývalý akademik a radikální levicový politik – dynamiku rasové diskriminace a xenofobie, třídní kořeny fašismu, toxický charakter kulturních stereotypů i možnost znovunalezení lepšího člověka prostřednictvím introspekce vlastního vědomí. Své subverzivní ideje však čtenáři nepodsouvá ve formě orwellovských bajek, nýbrž jako přísně logické a přirozené následky fungování jeho fikčních světů a jednání jejich obyvatel.

Reálnější než realita

Je zvláštní, jak rozporuplné reakce vyvolaly u čtenářů romány Město a Město (2009, česky 2009) a Ambasadov (2011, česky 2012). Možná je to tím, že jejich žánrové fasády noirové detektivky a tvrdé sci­fi za sebou ukrývají brilantní polemiku s tím, co lze vlastně označit za klasickou literaturu, a v neposlední řadě mohou fungovat i jako netradiční učebnice sociální antropologie a mezinárodního práva – oborů, které Miéville­akademik dokázal skvěle využít jako Miéville­spisovatel. V nejistě východoevropských reáliích Města a Města se zasmušilý detektiv snaží vyřešit vraždu, která nabourala odvěký řád dvou měst existujících v totožném geografickém prostoru. Jejich domy i obyvatelé stojí a žijí vedle sebe, ale pevně dbají na kafkovská pravidla své společnosti a za žádnou cenu nesmějí existenci svého protějšku připustit, nebo se s ním dokonce dostat do kontaktu. V Ambasadově se zase skupinka lidských kolonistů zapadlé planety snaží o soužití a komunikaci s mimozemšťany, kteří nechápou sémantický rozdíl mezi slovem a označovanou věcí, a nedokážou proto lhát. Paralely se sociálními rozdíly, kolonialismem a kulturními střety našeho světa jsou nabíledni, ale Miéville je dokáže do děje vplést tak, že je chápeme jako naprostou samozřejmost. Takzvaná klasická literatura (fiction) má stejné žánrové limity a klišé jako literatura „žánrová“, komentuje svůj konceptuální přístup, a s výsměchem se tak osvobozuje od jakýchkoli očekávání, která by čtenáři ve vztahu ke sci­fi a fantasy mohli mít. Jen skrze přiznání všech existujících stereotypů a mantinelů lze opětovně dosáhnout skutečného realismu a reflexe současného světa.

Krátký rozsah nejnovější novely This Census-Taker Miévilleovi umožňuje ještě zjednodušit a zpřehlednit principy nastíněné v předchozích románech. Příběh chlapce sbírajícího síly k útěku od záhadného a postupně stále pomatenějšího otce lze číst přímočaře jako melancholickou fantasy povídku, ale i jako metaforu obtížného dospívání či zamyšlení nad výrazovými možnostmi dětského jazyka a mysli. Fantastické prvky jsou v ní už zastoupeny jen symbolicky a některé pasáže se spíše blíží syrovým westernům Cormaka McCarthyho. Miéville ani na okamžik neopouští nastavenou logiku, a čtenář tak nikdy nedospěje k prozření a jistotě o tom, co vlastně zachycené události znamenaly, jak důvěryhodná je titulní postava a s jakým záměrem mu svůj příběh vypráví. Naprostá absence dobového, kulturního či geografického pozadí vytváří hluboce znepokojivý dojem a dává vyniknout práci s jazykem, který v některých pasážích zcela překračuje svou literární formu a spojuje myšlenky čtenáře i postav v napjatý celek.

Knihomol, geek a agitátor

Při pohledu na Miévilleovu tvorbu za posledních osmnáct let před námi postupně vynikne šířka jeho talentu a spisovatelského záběru. Jen těžko lze autora zařadit do nějaké předem dané žánrové či tematické kategorie. Po trilogii ze světa Bas­Lag už do značné míry opustil hranice tzv. New Weird či ­Weird Fiction s jejím důrazem na barokní podivno, fyzický horor a hru s brakovými formami, ale ani nálepka seriózního spisovatele a politického agitátora se na něm dlouho neudrží. Jeho tvorba se rozbíhá do nekonečného množství směrů, od knih pro děti (Un Lun Dun, 2007) přes poťouchlé komediální báchorky (Kraken, 2010) až po fanouškovské žánrové pastiše a formální hříčky (Kolejmoří, 2012). Jako přiznaný knihomol a geek v rozhovorech cituje nepřeberné množství literárních inspirací a vzorů, mezi které zdaleka nepatří jen klasici fantastiky jako Ursula Le Guinová či M. John Harrison, ale i Iain Sinclair, J. G. Ballard či zimbabwský buřič Dambudzo Marechera. Ukazuje, že samotný koncept žánru v současnosti ztrácí smysl a odvádí pozornost od podstaty literárního díla, kterým by měla být jeho společensky transgresivní role a podnětný dialog se čtenářem.

Na začátku srpna Miéville vydá další novelu pod názvem The Last Days of New Paris (Poslední dny nové Paříže), která by měla být zasazena do prostředí nacisty okupované francouzské metropole, stržené do víru surrealistického povstání a nočních můr. Zdá se, že jeho hledání unikátního autorského hlasu stále pokračuje a může vést k ještě pozoruhodnějším výsledkům, než jaké čtenáři dosud viděli. Spokojené stání na jednom místě není vhodná taktika umělecké tvorby ani života obecně a Miéville ukazuje, jakou sílu může dát fantastické literatuře nadšená a bouřlivá permanentní revoluce.

Matouš Hrdina, autor je doktorand na FSV UK.

A2 je nezávislý kritický čtrnáctideník, který reflektuje kulturu v co nejširším pojetí, tedy včetně společenského dění a politiky. Vychází každou druhou středu a má 32 stran novinového formátu. Svým obsahem i přístupem se A2 snaží vytvářet alternativu k hlavnímu proudu, jehož specifika zároveň kriticky reflektuje. Publikované texty mají akademické zázemí, ale zároveň punkový přístup – pro A2 píší nejen respektovaní publicisté, literáti, výtvarníci, hudebníci a akademičtí pracovníci, ale také aktivisté, začínající autoři, studenti nebo výrazné osobnosti společenského a kulturního dění.

Zobraziť diskusiu (0)