Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Péter Esterházy (1950 - 2016)

Úmrtí 14. července 2016 oznámila tisková agentura MTI s odvoláním na informace literátovy rodiny a nakladatele, podle nichž Esterházy podlehl odpoledne rakovině slinivky břišní.Onemocnění rakovinou spisovatel oznámil veřejnosti loni v říjnu. Letos v červnu otevřel knižní veletrh v Budapešti, kde představil své poslední dílo Deník slinivky břišní, věnované jeho boji se zákeřnou chorobou. Ukázka z knihy Harmonia Caelestis.


141.

Mí rodiče si na fyzickou práci zvykli brzo. Ukázalo se, že jsou schopni ji zastávat, a dokonce že to dělat chtějí. To u lidí z Pešti nebylo obvyklé. Zpravidla se kvůli tomu cítili dotčeni a na fyzickou práci koukali svrchu. Můj otec, jak jsem už řekl, nekoukal svrchu na nic. Už druhý den bylo možné přihlásit se za pomocného dělníka na stavbě kostela. Je zajímavé, že stavění bylo tehdy povoleno. Pan farář už na otce čekal, přijal ho zvlášť, pohostil ho likérem a pokoušel se mu rozmluvit ono dalo by se říci podřadné míchání malty. Otec mu ale lišácky, s hravostí, kterou měl tak rád, položil onu patetickou řečnickou otázku, zdali snad velebný pán spatřuje nějaký rozdíl mezi prací a prací, slouží-li tato ke chvále Hospodina, a zdalipak není povinností jeho jakožto člena rodu Esterházyů pokračovat v tom, co činili jeho předkové po staletí: pomáhat církvi; pokud jako palatinus, dobrá, když jako pomocný dělník, taky dobrá. Pan farář shledal tuto myšlenku vskutku ušlechtilou a případnou, a tak si dali ještě do druhé nohy. Pak si rodiče propachtovali za půlku úrody pozemek na Andrisově vršku a v Kellerově dvorci. Okopávání brambor. („Jste ženská k světu. Na tu vaší zadnici by se vešly dvě řádky erteplí.“) Domů se vraceli k smrti utahaní, vrávorajíce jako opilci. Dlaně měli rozbité, kůži sedřenou místy do masa – ale to byly alespoň viditelné rány, takové zranění, které lze obsáhnout rozumem. Jenže co je to za pocit, jenž je něčím víc než únavou a vyčerpáním, co je to za pocit té totální porážky v těle, a vůbec, co je to za stav, když neexistuje nic než tělo, když člověk doslova splyne s tímto tělem, s bolestí a bezvýchodností? – Práce – bručela teta Rozi do plotny, jak bylo jejím zvykem. Otec si teatrálně ohmatával kříž jako nějaká stařena.

– Jajajaj, je se mnou ámen – a pokoušel se o žert.

Teta Rozi se oni neotočila, věčně měla na plotně co na práci, protože na plotně je vždycky co dělat.

– Jakýpak ámen – odtušila lhostejně.

– Co říkáte, Rozinko? – přitočil se k ní otec, který neměl rád konflikty a snažil se je vždycky obejít nebo urovnat.

– Jenom to, že na okopávání erteplí pan hrabě neumře.

– Pšššt – zasyčel na ni s chlapskou zbabělostí strejda Pišta.

– Co tady syčíte, nesyčte mi tady! – měl jsem tetu Rozi za starou ženu, mohlo jíbýt takových padesát, byla to udělaná selka v mnoha sukních, s drdůlkem. Tváře jí plály hněvem. Oči jí zářily vždycky, což jí činilo hezčí a každopádně ji to odlišovalo od ostatních.

– Když je to jednou hrabě, tak je hrabě a basta. Co naděláte?! Pořád samý pane doktore sem, pane doktore tam, koho tím chcete ošálit? Sám sebe? Jeho? Nebo bezpečáky?

Mluvila palóckým nářečím, které se stalo i mou mateřštinou, protahovala samohlásky, že to znělo tak trochu jako kvílení.

– Hrabě – pokývala hlavou a pohlédla na otce, jako by se ujišťovala, jestli je to pravda. – Podle mýho hrabě nemá co okopávat. – Anebo se obrátil až teď? – Okopávat erteple, to přece není práce pro panstvo.

Rozhostilo se ticho. Bylo to, jako kdyby řekla, že tu mí rodiče nemají co pohledávat. Otec rozpačitě přešlapoval, nebylo s kým se hádat, nebylo co dodat.

– Ale Rozi, – pokusil se o něco strejda Pišta –, přece pan doktor a paní doktorová ne... oni ne... – Zmlknul.

– Co ne?! – uhodila na něho žena, jako by tam mí rodiče ani nebyli. Matka s pláčem vběhla do pokoje, který byl plný lidí (nás), pak vyběhla ven, ven na dvůr a dozadu do sadu. Strejda Pišta polekaně přešlapoval, jako kdyby nacvičoval taneční kroky (úvodní kurs – začátečníci), teta Rozi bez hnutí pozorovala, jak mladou ženu popadl amok.

– Co se děje, teto Rozi? – zatrylkoval otec.

– Nic – otočila se Rozi zpátky k plotně, nic se neděje, pane hrabě.

Zase nebylo co dodat. Krom pozdravu na sebe nepromluvili dobrý týden. (Ani strejda Pišta!) Rodiče odešli za úsvitu na brambořiště, se západem slunce dovrávorali domů, ruce si zabalili do hadrů jako nemocní stižení leprou, matka se vláčela s těhotným břichem a venku, v letní kuchyni na dvorku, vařila samé příšerné záležitosti, ještě nevěděla, jak se vaří z ničeho (a jde to!), ráno pozdrav, večer pozdrav, o pomoc nežádali a žádné se jim taky nedostalo. Dlouho to takhle jít nemohlo, ale rodiče byli v té době mladí a v jistém smyslu rozmazlení, domnívali se, že jejich síly jsou nevyčerpatelné. A pak jednou večer, když otec hovořil o něčem v kuchyni, povídá teta Rozi plotně:

– Okopáváte moc rychle, pane doktore

.– Měl bych to, myslíte, dělat pomaleji?

– Ne pomalejc, ale na jeden zátah. Podle toho, jak vám tluče srdce – zrudla Rozi.

Od té chvíle jim radila ve všem, jak se má držet motyčka, jak se vážou onuce, co je opravdu třeba okopávat a co stačí jen kypřit, jak zjistit, jestli je husa už dost vykrmená (když se jí udělá pod křídlem, v „podpáždí“ takový hrb, jedině pak!), jak se dělá kukuřičná mouka. A lángoše. A pampušky.

– Ze všeho se dá vykouzlit něco na zub, Lili. Všechno umí chutnat, to mi teda věřte. Všechno! – říkala zahořkle a oči jí zářily jak hvězdy.

A co teprve makovec! Po tom jsem se údajně mohl utlouct. Makovec mě držel při životě či co.

– Víte vy co, zapjagám děckám makovec, Lili.

Lili poděkovala, nevěděla, co je to zapjagat. Otec to věděl, ale byl zticha.

– Rozi, ukázala byste mi, prosím vás, co je to zapjagat?

– No zapjagat je zapjagat, na tom není co ukazovat.

Ale pak to matce přece jen předvedla. Z ničeho nic vystrčila jazyk široký jako lopata na chleba, vypadalo to, jako by na matku vyplázla, ale chtěla jí jenom ukázat, jak je s tím daleko.

– Základ je, Lili, pořádná slina, ta to udělá pěkně nadejchaný, jemný, jako hedbáví, koukněte.

Po těchto slovech se moje matka jednoduše sebrala a sekla sebou jako nějaká rodilá hraběnka, ačkoli hraběnkou nebyla. Co!, že by měl její mazlíček pozřít tenhle odporný, tmavý šlem (prý mák!)... Otec vzal matku do náruče a jako nějaký socialistický Gregory Peck ji s úsměvem (no, buďme upřímní: s řehotem) vynesl ven na vzduch. Později se i maminka vypracovala a její zapjaganý makovec byl vyhlášený široko daleko.

(...)

146.

Byl jsem z celé třídy jediný, kdo chodil na náboženství. Problém nebyl v tom, že jsem tam chodil, ani v tom, že jsem byl ovlivňován církví a že tím docházelo k podkopávání pozic materialismu, ale v tom, že jsem se tam přihlásil. Podat přihlášku totiž znamenalo kazit statistiku. Protože byla svoboda vyznání, tedy tak se tomu alespoň říkalo, existoval takzvaný školní katechismus, hodiny náboženské výuky, které byly na rozvrhu. Neiniciovali je ovšem věřící rodiče, ti v souladu s duchem doby v onom (velmi) zásadovém kroku lidové demokracie směrem ku svobodě nešťourali, nýbrž nahnali děti prahnoucí po božím slově bez jakéhokoli zapisování na hodiny katechismu pořádané na faře. Holt, pánu bohu dávejte, co je boží, a císaři, taky co je boží. Všechno je totiž císařovo.Jenomže moje matka se v tom z nějakého důvodu šťourala. Určitě ne z hrdinství obávám se, že revolučnost všedního dne jí byla cizí –, a nebyla v tom ani ukázněná, ušlechtilá nebo morální touha jít příkladem, spíš jí šlo o princip zvaný „to je fuk“, respektive naopak: zkrátka když už se jednou řeklo, že zápis na hodiny náboženství je v pondělí mezi jednou a čtvrt na dvě (přeloženo na poslední chvíli z úterka, jen ať ta informace prosákne ven – nebo raději ať se někam beze stopy vsákne?), když už se to tedy jednou řeklo, tak to budeme brát vážně, ne ve snaze provokovat, ani ne zlomyslně, spíš jen poněkud znaveně, se zmoženou důsledností, ale hlavně bez těch vylekaných kradmých pohledů, dokonce bez povinné opatrnosti: úplně jako bychom byli normální lidé. Být za diktatury normálním člověkem je životu nebezpečné. Je to šílenství. Je to drobnost; skutečně to bylo přesně tak, jak se říkává: mí rodiče si drobností nevšímali a proti těm velkým nic nezmohli. Nebyl jsem ani jiskra, ani pionýr (a na střední škole, kam jsem chodil, zase buňka svazu mládeže neexistovala, piaristi ji opomněli založit, tomuhle moc nefandili); spolu se mnou ještě Jenda Oláh, cikánský kluk, a taky Stern, kterého nikdy nikdo neoslovil křestním jménem (jmenoval se Péťa) a který byl údajně žid, spolužák Husar to věděl od svého bratra, neměli jsme ponětí, co to znamená, a souviselo to s jeho nosem, ale není jisté, že to byl důvod nebýt jiskrou. Tohle všechno představovalo reálný cejch, přesto se ukázalo, že skutečnost to neovlivnilo, o nic jsem nepřišel, jen o pionýrské schůzky, kvůli čemuž sžírala všechny mé spolužáky žlutá závist; špatné známky neměl nikdo sílu mi napařit (ani o to nikdo příliš nestál), z třídního mančaftu mě vynechat nemohli, a další možnosti už tady nebyly.

přeložila Dana Gálová

Zobraziť diskusiu (0)

Harmonia Caelestis

Harmonia Caelestis

Péter Esterházy

Harmonia caelestis, to jsou dvě dějové linie: úvodní pestrá mozaika otců a tatínků a něco jako rodinná historie, jejíž hlavní postavou je rovněž otec. Péter Esterházy nijak zvlášť úzkostlivě nedbá na chronologii a o svých předcích či příbuzných se nevyjadřuje vždy nejuctivěji.

Kúpiť za 32,40 €

Podobný obsah

Piranesi

Čo číta výkonný riaditeľ OZ Cesta von Pavel Hrica

Piranesi

Zvláštny chlapík menom Piranesi žije sám v alternatívnom svete – nekonečnom labyrinte siení, ktoré sú plné mramorových sôch. V dolných sieňach Dom hraničí s oceánom a hore s oblakmi. Piranesi sa živí rybami a morskými riasami. Vedecky skúma jednu sieň za druhou a robí si o všetkom systematické zápisky. V tomto Dome sa vyskytuje už len iný živý muž „the Other“, s ktorým sa Piranesi stretáva na chvíľu každý utorok. Títo dvaja a pozostatky niekoľkých mŕtvol tvoria celé ľudstvo. Alebo nie? Piranesimu sa začínajú diať divné veci. Mysteriózna fantázia sa mení na detektívne pátranie, v ktorom Piranesi objavuje inú svoju identitu. Clarkovej román si ma pripútaval každou ďalšou kapitolou. Nevedel som ho pustiť z rúk. Popri čítaní vo mne rástli otázky: kým vlastne naozaj sme? Čo vnímame reálne a čo je len skreslenie? Ako ovplyvňuje naše prostredie to, čo si myslíme o sebe a svete?

V tmavej komore

Čo číta grafický dizajnér Ondrej Jób

V tmavej komore

Napoly memoáre, napoly esej, previazané úvahami o identitách – národnej, etnickej aj rodovej. Hlavná postava, autorkin otec, maďarský Žid, prežil hrôzy druhej svetovej vojny v Budapešti a po vojne emigroval do USA, kde si založil rodinu a pôsobil ako úspešný retušér fotografií v New Yorku. Do Maďarska sa vrátil až pred osemdesiatkou ako Stefánia – po tom, ako absolvoval operáciu na zmenu pohlavia. Tento až neuveriteľný príbeh priam núti na zamýšľanie sa nad vlastnou identitou, nad tým, aké hranice majú národy, ako veľmi našu súčasnosť ovplyvňuje naša rodinná aj civilizačná história. Kniha je o to silnejšia, že sa týka nášho geografického regiónu a opisuje našu zdieľanú minulosť. Krátko po dočítaní knihy som mal možnosť bližšie spoznať Budapešť (niekoľkokrát som sa pri potulkách dokonca úplnou náhodou ocitol priamo pred domom, kde prežil detstvo malý István) a musím povedať, že mi otvorila nové perspektívy v nazeraní nielen na Maďarsko, ale aj v nazeraní na Slovensko, jeho miesto v Európe a moje miesto v ňom.

Ženy aj muži, zvieratá

Čo číta kníhkupkyňa Na korze Alexandra Harvanová

Ženy aj muži, zvieratá

Richard Pupala u mňa knihou Ženy aj muži, zvieratá trafil do čierneho. Ako empatická čitateľka som vnímala postavy jeho svojráznych poviedok živo a plasticky. V jednotlivých textoch som vedela odčítať ich minulosť, emocionálnu výbavu a vnútorné rozpoloženie. A to všetko aj napriek tomu, ako píše Mária Ferenčuhová v zdôvodnení, prečo sa táto kniha ocitla v desiatke nominovaných kníh na cenu Anasoft litera 2021, že mi Pupala poskytol iba jeden výrez, obraz, situáciu. Poviedky vystaval výborne situačne aj dialogicky. Z príbehov si tak vnímavý čitateľ môže odniesť naozaj silnú emóciu.