Text vydalo Studio Hrdinů i tiskem, takže hru si můžete v bratislavském Artforu koupit a přečíst. Stejně, jak jsem to udělal já dřív, než se začátkem února dostanu do divadla.

Přináším tedy zápis ze setkání s textem. Předznamenání: Důvod, proč je v knize jako první uvedena povídka lucemburského spisovatele Rogera Manderschieda Čtení v Praze je tento – v povídce Petry Hůlové hraje iniciační roli. To bylo tak: velvyslankyně Lucemburského vévodství v Praze paní Michèle Pranchère-Tomassini si přečetla německý překlad Hůlové Umělohmotného třípokoje. Kontaktovala autorku s nabídkou, aby na motivy krátké Manderschiedovy povídky napsala divadelní hru. Povídku autora dalo velvyslanectví přeložit do češtiny, Hůlové hru zase do němčiny. Hru dala autorka k zinscenování pražskému Studiu Hrdinů, protože je to momentálně česká scéna, připravená na takový typ textů, jako byl Zábranského Herec a truhlář Majer, tedy na hru spisovatelskou. Na takový typ textu je třeba mít vycvičené jak herce, tak režiséra, tak publikum. Chce to prostě hrdiny své doby.

Česká spisovatelka v Buňce číslo provokuje vlastně něčím zcela banálním – říká, co si myslí. To, co zní, zvlášť u spisovatele, tak samozřejmě a logicky a bylo a je vždycky na intelektuálech to nejzajímavější a nejcennější, je zároveň nesamozřejmé a nedostatkové. Znamená to totiž, se docela často postavit proti něčemu, čemu se dá říkat „intelektuální mainstream“. Tedy proti svým kolegům, proti postojům, které se považují za všeobecně „ v partě“ sdílené, ze kterých se stal stejnokroj, podle kterého se pozná, jestli jsi takový nebo makový, čili náš nebo kontráš.

Hůlová říká, co si myslí o české a potažmo evropské současnosti z těch snad všech myslitelných stran. Ve vlastně dlouhém monologu, který je snad jen z milosrdenství nad případným divadelním údělem jedné osoby, rozseknut do tří ženských postav. A tyto tři chrličky, slité do jednoho proudu, bez oddechu lamentují z centra své společensko-psychoanalytické „podzemní“ buňky, na stav světa. Nad ufňukanými Čechy, nad namachrovanými Zápaďany, kteří se nám smějí, jak jsme materialističtí, sami už tím vším přežraní za mnohá léta k prasknutí. Nad připitomělým prostým lidem, který je na svoji natvrdlost čím dál víc pyšný, nad pozérskými intelektuály, kteří trousí moudra na potkání, lidu se štítí, přestože si z reálných věcí života umí akorát objednat dvojité presso. Ale zase ne všichni, protože mnozí jsou velmi normální a umí se o sebe postarat, stejně tak jako lid mívá dokonce tu a tam zdravé instinkty.

Hůlové se v Buńce číslo daří vyvolat větný vír, kde bujarou myšlenku střídá aliterační hra a vážně myšlené promluvy satira a ironie. To vše se odehrává ve světě, kde lidé nevědí, jestli a v čem mají být ještě nějak národní a v čem už nadnárodní, jestli mají mluvit do veřejných věcí nebo jen moudře mlčet, ve světě, kde se každá alternativa nakonec stane více či méně parodií sama sebe, ale nedělat nic je stejně trapné jako vždycky. A do té naší současnosti, plné všemožných strachů, od obezity až k migrantům, se odkudsi pořád ozývá místní minulost, na kterou jsme trochu hrdí a trochu se za ní stydíme, to jak kdo se k čemu vztahuje. Ale hlavně, skoro nikdo o ní nic pořádného neví, všechno jsou to jen takové pseudovlastenecké štěky bez větších znalostí a souvislostí. Karel IV., Golem, Němci, Němcová, Kafka, komouši, Havel…Haf haf haf…..Kudy z nudy?....Třískat se ode zdi ke zdi?...Mít se dobře, ale špatně to snášet?…

A ještě splnit zpravodajskou povinnost k inscenaci. Hrají: Ivana Uhlířová, Magdaléna Sidonová a BioMasha, režie: Jan Horák, Michal Pěchouček.

Zobraziť diskusiu (0)