Kapitola II.

Váš mozek v kádi

„Myslíš, že to, co tu dýcháš, je vzduch?“ ptá se Morpheus ve filmu Matrix. Nacházíme se uprostřed akční scény, v níž se Morpheus a Neo utkávají v přátelském, ale velmi působivém souboji. Scéna se odehrává ve velkolepém japonském dódžó a oba muži se mezi údery krátce zastaví, aby popadli dech, a v tu chvíli právě Morpheus říká: „Myslíš, že to, co tu dýcháš, je vzduch?“ Snaží se tím Neovi vysvětlit, že není v dódžó, nemá na sobě kimono a nemá plíce, ruce ani žádnou z částí těla, o kterých si tak samozřejmě myslí, že je má. Ve skutečnosti je Neo připoutaný na chirurgickém lehátku na průzkumné lodi, kde je k jeho mozku připojen jakýsi velký USB kabel, který mu dodává elektrické podněty, tak aby si myslel, že je v dódžó a že dělá salta a neuvěřitelné kung-fu manévry.

Je to obzvláště realistický druh virtuální reality – kdybyste tam byli s nimi, budete si opravdu připadat, jako byste tam byli. Je to tak věrohodné, že jakmile se ponoříte do této virtuální reality, nejste vůbec schopni rozeznat rozdíl od „skutečné“ reality. A to je zápletka celého filmu, neboť se ukáže, že všechny postavy, které si myslí, že žijí obyčejné životy, že chodí do práce a doma si pak vaří večeři, ve skutečnosti leží v nějakých kádích naplněných slizkou tekutinou a jsou napojeny velkým kabelem vycházejícím ze zadní části jejich hlavy na počítač, díky němuž věří, že žijí ve světě… no, v našem světě. Tento jejich „svět“ je jen vysoce sofistikovanou počítačovou simulací světa, ve kterém my žijeme. Tím pádem je v Matrixu vlastně teoreticky všechno naprogramovatelné a možné.

A samozřejmě se tu hned nabízí myšlenka, že v takové situaci se možná nacházíme i my, teď a tady. Možná teď ležím na nějakém zařízení a jsem napojen na superpočítač, který mě nutí věřit tomu všemu a myslet si, že okolo mě existuje celý svět 21. století na planetě Zemi se všemi svými součástmi a lidmi. Mám určitou svobodu ve svých rozhodnutích, mohu například napsat „napsat“ místo „napzat“, ale nemohu se z této simulace dostat ven nebo odpojit kabel připojený k mému mozku. (Ve filmu Matrix se Neo a jeho přátelé dokážou odpojit, což dává vzniknout zápletce celého filmu.) Vy i já jsme napojeni stejným způsobem, takže můžeme komunikovat virtuálně a nemáme tušení, že naše reálná těla jsou ve skutečnosti úplně jinde.

Matrix byl uveden do kin v roce 1999 a režírovali ho bratři Wachowští (kteří od té doby změnili pohlaví a stali se sestrami Wachowskými). Nevím, jestli Wachowští četli amerického filozofa Hilaryho Putnama, ale vypadá to, že ano. Putnam byl až do svého odchodu do důchodu v roce 2000 profesorem matematické logiky a filozofie na Harvardu. Ale klidně mohl být i filmovým scenáristou. Jedna kapitola jeho knihy Reason, Truth and History, vydané v roce 1981, se zabývá právě myšlenkou, že jste, jak Putnam říká, „mozek v kádi“. Ano, Putnam jde ještě dál než scénář Matrixu a představuje si situaci, kdy nejenže je vše, co v danou chvíli vnímáte, virtuální realita, ale dokonce nikde neleží ani vaše tělo. Jste jen mozek bez těla, který se v laboratoři koupe v nějakém výživném roztoku, a tento (váš) mozek je přímo napojen na superpočítač, který vám posílá chemicko-elektrické impulsy, díky nimž věříte, že čtete tuto knihu (nebo díky nimž já věřím, že ji píšu).

Proč si vůbec takové příběhy vymýšlet? V případě Wachowských je to pochopitelné: je to skvělý scénář pro dobrý film. Ale co harvardský filozof? Jsou filozofové placeni, aby si vymýšleli takovéto historky? Tady právě můžeme ocenit užitečnost myšlenkových experimentů. Putnam, stejně jako Descartes v minulé kapitole, nenavrhuje, abychom věřili, že je tento scénář pravdivý, ale klade otázku, jak je možné zjistit, zda jsem mozek v kádi, nebo ne. Jde o testování naší schopnosti poznání a přemýšlení o tom, co znamená vědět například to, že sedím u stolu. Jak takové poznání získám? Pokud řeknu, že je to proto, že vidím stůl a vidím své ruce a slyším klapot kláves na klávesnici, když píšu větu, kterou právě píšu… pak mi myšlenkový experiment s mozkem v kádi řekne: „Ne, ne, takhle to nemůžeš vědět – jsi mozek v kádi, kterému to vnucuje superpočítač, a nemáš žádnou možnost, jak rozlišit mezi touto virtuální realitou a opravdovým světem.“

Tak to zkusme. Předpokládejme, že chceme dokázat, že v tuto chvíli nejsme mozky v kádích. Může nám s tím Hilary Putnam pomoct? Putnam nabídl argument, že tato teorie o mozku v kádi je nesprávná, protože by „sama sebe vyvracela“. (Tedy něco jako externismus Járy Cimrmana.) To je takový filozofický žargon, ale myšlenka je tu docela jednoduchá. Vezměme si výrok „Tato věta je nepravdivá“, který odkazuje sám na sebe. Pokud je věta pravdivá, tak je nepravdivá. Ale pokud je nepravdivá, tak je pravdivá. Ale pokud je pravdivá… no, myslím, že vidíte, kam to vede. Je-li tato věta pravdivá, potvrzuje svou vlastní nepravdivost. Je to paradoxní věta.

Hilary Putnam navrhuje, že totéž platí i pro scénář „mozek v kádi“. Vezměme větu „Jsem mozek v kádi“ a vezměme dvě osoby, z nichž jedna (říkejme jí Monika) není mozkem v kádi, zatímco druhá (říkejme jí Hanka) je. Pokud Monika vidí na zahradě třešeň, je to proto, že před ní stojí třešeň. Pokud Hanka vidí na své zahradě třešeň, nemá to nic společného s žádnou třešní, je to prostě proto, že jí superpočítač dodává řadu chemických a elektrických impulsů, které stimulují určité oblasti jejího mozku a nutí ji věřit, že má vizuální představu třešně. Tyto chemické a elektrické signály odpovídají signálům, které mozek normálně přijímá prostřednictvím očí a zrakového nervu, jak by tomu bylo, kdyby Hanka nebyla mozkem v kádi. Pokud tedy Monika použije slovo „třešeň“, nemá na mysli totéž, jako když slovo „třešeň“ použije Hanka. Když Monika řekne „třešeň“, má na mysli třešeň. V ústech Hanky ale stejné slovo odkazuje na soubor chemických a elektrických impulsů, které jí posílá superpočítač. To pro ni znamená „vidět“ třešeň.

Putnam tvrdí, že tu tak můžeme použít stejnou techniku jako u věty „Tato věta je nepravdivá“, abychom vyřešili náš problém s mozkem v kádi. Moničin případ je snadný: pokud říká, že je mozek v kádi, není to prostě pravda, protože není mozek v kádi. Případ Hanky je trošku komplikovanější: její výrok „Jsem mozek v kádi“ je nepravdivý, protože její slova se nevztahují ke skutečným objektům, jako jsou kádě, ale k souborům chemicko-elektrických impulsů. Slovo „káď“, které Hanka vyslovila, neodkazuje na káď, ale na impulsy vyslané superpočítačem. Jestliže Hanka říká: „Jsem mozek v kádi,“ říká tedy něco jako (zadržte dech!): „Jsem soubor chemických a elektrických impulsů, které představují mozek, v souboru chemických a elektrických impulsů, které představují káď.“ (Uf!)

A zde nám Putnam říká, že tato věta je zjevně nepravdivá, protože podle hypotézy není Hanka souborem chemických a elektrických impulsů v jiném souboru chemických a elektrických impulsů, ale… mozkem v kádi. Takže i kdyby Hanka taková opravdu byla, její výrok „Jsem mozek v kádi“ je nepravdivý. Nevíme tedy, ve kterém z obou případů se my nacházíme – v případě Hanky, nebo Moniky –, ale v obou případech je věta „Jsem mozek v kádi“ nepravdivá.

Nevím jak vy, ale já osobně nejsem argumentací Hilaryho Putnama příliš uklidněn. Pokud jsem mozek v kádi jako Hanka, pak je jen malou útěchou, že věta „Jsem mozek v kádi“ se stává paradoxní stejně jako věta „Tato věta je nepravdivá“. To, co chci já vědět, je, zdali jsem kus mozku plovoucí v nějaké kapalině v laboratoři, nebo jestli mám ruce a nohy. Jak jsme již viděli v předchozí kapitole, ani Tom Cruise a René Descartes nám s tímto příliš nepomohli. No tak, žádný stres. Zhluboka dýchejme. Anebo si alespoň představujme, že to, co dýcháme, je vzduch.

.............