Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Po 100 stranách Knausgaarda…

Pořídil jsem si první díl šestidílného Mého boje norského spisovatele Karla Ove Knausgaarda a právě jsem kolem sté strany tohoto spisovatelského „projektu“. Je to rozhodně nezvyklá kniha, tak proč o ní nenapsat na několikrát. A nebo třeba jen teď ..a pak už nikdy. A pěkně osobně. Hlavně nic objektivního.


„Srdce má snadný život: tluče, dokud může. Potom se zastaví.“ První věta knihy. U mě dobrý. Ale kvůli první větě jsem si tentokrát knihu nekoupil, i když se mi to občas stane. Tentokrát to mělo na svědomí moje povědomí o tom, že takový autor takovou knihu napsal a že se potkala s bouřlivým, pochvalným i pohrdavým přijetím. Pamatuju si, jak mi česká překladatelská extratřída z norštiny do češtiny Jarka Vrbová říkala, že ji Knausgaard připadá jako takový literární hochštapler, takový iluzionista a že je to kolem jeho obr knihy mnoho povyku pro nic. Myslel jsem, že se do takového nakladatelsky náročného projektu nakonec stejně nikdo nepustí. A vida – najednou je kniha na česko-slovenských pultech. Odeon dokonce dal knize „neediční“ obálku. Knausgaardova fotka připomíná namaskovaného Karla Rodena. Ale je v ní něco správně uhrančivého. Provokuje směsí chlapáckosti a jisté vyžilosti. Tak cos hochu vybojoval, cos vyžil?

„Srdce má snadný život: tluče, dokud může. Potom se zastaví.“ Hned prvních pár stránek z kraje o smrti, o společenském odstraňování mrtvých těl, o nechuti k bezduchým lidským schránkám. A pak už otec. Učitel, zahradník, starý zhruba tak, jako dnes autor, když na něj vzpomíná. Tedy čtyřicátník. Tady krásné a pravdivé pasáže o rozličném generačním vnímání světa. Pro mladého je svět plný bolesti, plný mimořádných okamžiků, čím míň o něm ví, tím se mu zdá větší. Střední věk automaticky zvětšil svůj přehled o světě, znecitlivěl vůči jeho pichlavosti, ale čím dál víc si klade otázku po smyslu toho všeho. Odtud taky ta nepochopení a neshody. Nemožnost průniku, obtížnost dorozumění. Pak se nám spisovatel představí. A mluví o sobě otevřeně. Těžko říct, co zamlčuje a co si dovymýšlí, ale čte se to jako upřímnost, šmrncnutá občas peep show. Byl jsem varován před přílišnou ukecaností, ale zatím mi to na straně 100 nejen že nevadí, ale spíš imponuje a životní postřehy hodnotím buď jako přesné, nebo dokonce jako objevně zformulované. Vůbec mě Knausgaardovo vyprávění o životě nenudí, je dobrý pozorovatel a byznys-přirovnání k Proustovi je jen velmi přibližné vábení. I když – sám Knausgaard o vlastním čtení Hledání ztraceného času píše. A taky o prvních holkách, první ožíračce, o prvních erekcích a polucích… a text postupně teče dál a dál a já jsem zatím naplno s ním. Možná ale už za 50 stránek mi něco přeletí přes nos a řeknu si dost! Nebo naopak budu společensky nepoužitelný, dokud celých 400 stran prvního dílu neschroustám. Ale stejně – pocit, že to s rozsahem šesti takových knih autor opravdu přehnal, je asi nevyvratitelný. Tolik zatím reportáž z rozečteného.


Zobraziť diskusiu (0)

Můj boj 1.

Můj boj 1.

Karl Ove Knausgaard

Přímočarý, upřímný a poctivý – ale také gigantický, kontroverzní a provokativní: těmito přívlastky (a ještě mnoha dalšími) je označován autobiografický román Můj boj (v originále Min kamp), který se kritika i média nebály prohlásit za literární událost 21. století a který ze svého autora, norského spisovatele Karla Ove Knausgarda, učinil globální hvězdu první velikosti. A přitom stačilo tak málo: do široka se rozepsat o sobě a o čemkoli, co se děje kolem, kdykoli odbočit z děje, vzpomínat, uvažovat. Na počátku této všeobjímající, necenzurované a místy až groteskní zpovědi stojí události spjaté s Knausgardovým problematickým vztahem k otci – právě ten a posléze jeho skon tvoří ústřední téma první části celkem šestisvazkového opusu, jímž si Knausgard dokázal znepřátelit půlku vlastní rodiny, zato však prodat jen v Norsku půl milionu výtisků a ve Spojených státech postavit stovky lidí do front na podpis.

Kúpiť za 15,18 €

Podobný obsah

Piranesi

Čo číta výkonný riaditeľ OZ Cesta von Pavel Hrica

Piranesi

Zvláštny chlapík menom Piranesi žije sám v alternatívnom svete – nekonečnom labyrinte siení, ktoré sú plné mramorových sôch. V dolných sieňach Dom hraničí s oceánom a hore s oblakmi. Piranesi sa živí rybami a morskými riasami. Vedecky skúma jednu sieň za druhou a robí si o všetkom systematické zápisky. V tomto Dome sa vyskytuje už len iný živý muž „the Other“, s ktorým sa Piranesi stretáva na chvíľu každý utorok. Títo dvaja a pozostatky niekoľkých mŕtvol tvoria celé ľudstvo. Alebo nie? Piranesimu sa začínajú diať divné veci. Mysteriózna fantázia sa mení na detektívne pátranie, v ktorom Piranesi objavuje inú svoju identitu. Clarkovej román si ma pripútaval každou ďalšou kapitolou. Nevedel som ho pustiť z rúk. Popri čítaní vo mne rástli otázky: kým vlastne naozaj sme? Čo vnímame reálne a čo je len skreslenie? Ako ovplyvňuje naše prostredie to, čo si myslíme o sebe a svete?

V tmavej komore

Čo číta grafický dizajnér Ondrej Jób

V tmavej komore

Napoly memoáre, napoly esej, previazané úvahami o identitách – národnej, etnickej aj rodovej. Hlavná postava, autorkin otec, maďarský Žid, prežil hrôzy druhej svetovej vojny v Budapešti a po vojne emigroval do USA, kde si založil rodinu a pôsobil ako úspešný retušér fotografií v New Yorku. Do Maďarska sa vrátil až pred osemdesiatkou ako Stefánia – po tom, ako absolvoval operáciu na zmenu pohlavia. Tento až neuveriteľný príbeh priam núti na zamýšľanie sa nad vlastnou identitou, nad tým, aké hranice majú národy, ako veľmi našu súčasnosť ovplyvňuje naša rodinná aj civilizačná história. Kniha je o to silnejšia, že sa týka nášho geografického regiónu a opisuje našu zdieľanú minulosť. Krátko po dočítaní knihy som mal možnosť bližšie spoznať Budapešť (niekoľkokrát som sa pri potulkách dokonca úplnou náhodou ocitol priamo pred domom, kde prežil detstvo malý István) a musím povedať, že mi otvorila nové perspektívy v nazeraní nielen na Maďarsko, ale aj v nazeraní na Slovensko, jeho miesto v Európe a moje miesto v ňom.

Ženy aj muži, zvieratá

Čo číta kníhkupkyňa Na korze Alexandra Harvanová

Ženy aj muži, zvieratá

Richard Pupala u mňa knihou Ženy aj muži, zvieratá trafil do čierneho. Ako empatická čitateľka som vnímala postavy jeho svojráznych poviedok živo a plasticky. V jednotlivých textoch som vedela odčítať ich minulosť, emocionálnu výbavu a vnútorné rozpoloženie. A to všetko aj napriek tomu, ako píše Mária Ferenčuhová v zdôvodnení, prečo sa táto kniha ocitla v desiatke nominovaných kníh na cenu Anasoft litera 2021, že mi Pupala poskytol iba jeden výrez, obraz, situáciu. Poviedky vystaval výborne situačne aj dialogicky. Z príbehov si tak vnímavý čitateľ môže odniesť naozaj silnú emóciu.