„Srdce má snadný život: tluče, dokud může. Potom se zastaví.“ První věta knihy. U mě dobrý. Ale kvůli první větě jsem si tentokrát knihu nekoupil, i když se mi to občas stane. Tentokrát to mělo na svědomí moje povědomí o tom, že takový autor takovou knihu napsal a že se potkala s bouřlivým, pochvalným i pohrdavým přijetím. Pamatuju si, jak mi česká překladatelská extratřída z norštiny do češtiny Jarka Vrbová říkala, že ji Knausgaard připadá jako takový literární hochštapler, takový iluzionista a že je to kolem jeho obr knihy mnoho povyku pro nic. Myslel jsem, že se do takového nakladatelsky náročného projektu nakonec stejně nikdo nepustí. A vida – najednou je kniha na česko-slovenských pultech. Odeon dokonce dal knize „neediční“ obálku. Knausgaardova fotka připomíná namaskovaného Karla Rodena. Ale je v ní něco správně uhrančivého. Provokuje směsí chlapáckosti a jisté vyžilosti. Tak cos hochu vybojoval, cos vyžil?

„Srdce má snadný život: tluče, dokud může. Potom se zastaví.“ Hned prvních pár stránek z kraje o smrti, o společenském odstraňování mrtvých těl, o nechuti k bezduchým lidským schránkám. A pak už otec. Učitel, zahradník, starý zhruba tak, jako dnes autor, když na něj vzpomíná. Tedy čtyřicátník. Tady krásné a pravdivé pasáže o rozličném generačním vnímání světa. Pro mladého je svět plný bolesti, plný mimořádných okamžiků, čím míň o něm ví, tím se mu zdá větší. Střední věk automaticky zvětšil svůj přehled o světě, znecitlivěl vůči jeho pichlavosti, ale čím dál víc si klade otázku po smyslu toho všeho. Odtud taky ta nepochopení a neshody. Nemožnost průniku, obtížnost dorozumění. Pak se nám spisovatel představí. A mluví o sobě otevřeně. Těžko říct, co zamlčuje a co si dovymýšlí, ale čte se to jako upřímnost, šmrncnutá občas peep show. Byl jsem varován před přílišnou ukecaností, ale zatím mi to na straně 100 nejen že nevadí, ale spíš imponuje a životní postřehy hodnotím buď jako přesné, nebo dokonce jako objevně zformulované. Vůbec mě Knausgaardovo vyprávění o životě nenudí, je dobrý pozorovatel a byznys-přirovnání k Proustovi je jen velmi přibližné vábení. I když – sám Knausgaard o vlastním čtení Hledání ztraceného času píše. A taky o prvních holkách, první ožíračce, o prvních erekcích a polucích… a text postupně teče dál a dál a já jsem zatím naplno s ním. Možná ale už za 50 stránek mi něco přeletí přes nos a řeknu si dost! Nebo naopak budu společensky nepoužitelný, dokud celých 400 stran prvního dílu neschroustám. Ale stejně – pocit, že to s rozsahem šesti takových knih autor opravdu přehnal, je asi nevyvratitelný. Tolik zatím reportáž z rozečteného.

Zobraziť diskusiu (0)