Kibandi se nemilosrdně zbavuje každého, kdo se mu znelíbí, prostřednictvím svého zvířecího dvojníka – dikobraza. Neustále filozofující, chvílemi fanfarónský tvoreček, vyzbrojený nesmiřitelnými bodlinami se poslušně podvoluje děsivým rozkazům svého pána. Zabijácké dvojici neunikne žádná oběť, dokud se cílem útoku nemá stát dítě… dikobraz dosud bezpodmínečně plnící své osudové poslání, začíná o svých činech pochybovat...

Alain Mabanckou v bajce, vycházející z prastaré africké pověsti o zvířecích dvojnících lidí, s posláním, že nikdy není pozdě vzepřít se zlému osudu, zůstává věrný svému ironickému stylu prodchnutému poezií a humorem, imaginací a radostí z vyprávění.

Ukázka:

O TOM, JAK JSEM NOUZOVĚ PŘISTÁL U TVÉHO KMENE

jsem jenom zvíře, bezvýznamný tvor, lidi by řekli divoké zvíře, jako by se mezi nimi nenašla

divočejší a zvířečtější stvoření, než jsme my, pro ně jsem pouhý dikobraz, a protože se spoléhají jenom na to, co vidí, usoudili by, že na mně není nic jedinečného, že patřím k řádu savců vyzbrojených dlouhými ostny, k tomu by dodali, že v běhu bych nestačil loveckému psu a že pro samou lenost se zdržuju jen tam, kde nacházím obživu

po pravdě řečeno, lidem nemám co závidět, k smíchu mi je ta jejich domnělá inteligence, protože sám jsem byl dlouho dvojníkem člověka, říkali mu Kibandi a předevčírem zemřel, většinu času jsem trávil v doupěti nedaleko vesnice a za ním chodil až pozdě v noci, kvůli plnění přesně zadaných úkolů, které mi svěřoval, je mi jasné, co by proti mně býval podnikl, kdyby ještě živý slyšel to, s čím se tu teď bez okolků svěřuju, bral by to jako nevděk, protože celý život považoval za samozřejmé, že mám k němu povinnosti, že jsem jenom loutka, že si může s mým osudem nakládat, jak se mu zlíbí, jenomže já, aniž bych si chtěl nějak přihřívat vlastní polívčičku, můžu o něm říct to samé, protože beze mě by to byl jenom ubohý trouba, jehož lidská existence by nestála ani za tři kapičky čůránek starého dikobraza, který se o nás staral, když jsem ještě patřil k zvířecímu světu

dnes je mi čtyřicet dva let, cítím se ještě velmi mladě, kdybych byl stejný dikobraz jako ti,

kteří se potloukají po polích patřících k téhle vesnici, nežil bych tak dlouho, jelikož u nás, dikobrazů z téhle oblasti, trvá březost devadesát tři až devadesát čtyři dnů a dožíváme se přinejlepším jedenadvaceti let, a to v zajetí, ale komu by se chtělo prožít život za mřížemi jako otrok, komu by se chtělo představovat si svobodu za ostnatým drátem, no řekni, vím, že některá zlenivělá zvířata by si v tom libovala tak dalece, až by zapomněla, že slaďoučký med bolest z včelího žihadla neutiší, to já dávám přednost nástrahám života v buši před klecemi, kam zavřeli hodně mých bratří, kteří dřív nebo později skončí v lidském hrnci jako masové kuličky, je pravda, že mezi svými mi bylo dáno překonat rekord v dlouhověkosti, dožil jsem se stejného věku jako můj pán, rozhodně netvrdím, že být jeho dvojníkem byla bůhvíjaká prebenda, byla to práce jako každá jiná, ovládal mé smysly, bezvýhradně jsem ho poslouchal, i když v poslední době jsem začínal být trochu ostražitý, něco mi napovídalo, že si kopeme vlastní hrob, přesto jsem se musel podvolovat, brát na sebe úkoly a vléct to břímě tak, jako se želva vláčí s krunýřem, byl jsem třetím okem, třetí nozdrou, třetím uchem svého pána, to znamenalo předávat mu skrze sny co neviděl, necítil a neslyšel, a když mi neodpovídal na vzkazy, došel jsem za ním, když muži a ženy ze Séképembé byli na poli

nebyl jsem u Kibandiho narození, tak jako bývají mírumilovní dvojníci, ti se rodí ve stejný

den jako jejich pán, vidí pak dítě růst, neukazují se mu, zasahují jen v přesně vymezených případech, například když jim zasvěcený člověk onemocní nebo se stane obětí nějakého lotra,

mírumilovní dvojníci vedou jednotvárný život, ani mi není jasné, jak můžou takový život snášet, všichni jsou změkčilí, pomalí, jen co zaslechnou nějaký hluk, hned utečou, kvůli těmhle hloupým vlastnostem se bojí dokonce i svého vlastního stínu, slyšel jsem o tom, že většina z nich jsou hluší, slepí, ale není možné je ničím zaskočit, protože mají naprosto spolehlivý čich, chrání lidské bytosti, doprovází je, vedou jejich kroky životem, stejně jako my umírají v den smrti svého pána, o přenos takových schopností se stará dědeček, hned po porodu si stařec po domluvě s rodiči čerstvě narozené děťátko vezme, zmizí s ním za chýši, mluví na něj, plive na něj, olizuje ho, třese s ním, lechtá ho, vyhazuje do vzduchu a zase chytá, dokud duch mírumilovného dvojníka nepřestoupí ze starého těla do těla malého človíčka, který je tím předurčen k činění dobra, bude vynikat bezbřehou velkorysostí, dávat peníze mrzákům, slepcům, žebrákům, bude mít v úctě své bližní, bude studovat rostliny, aby jimi uzdravoval nemocné a bude dbát na to, že své schopnosti předá následujícím generacím, hned jak mu na hlavě zešednou první vlasy, je to nudný, dokonce by se dalo říct i jednotvárný život, neměl bych ti dnes co vyprávět, kdybych byl jedním z těch mírumilovných dvojníků s tuctovou minulostí bez čehokoli výjimečného

já patřím spíš ke škodlivým dvojníkům, my jsme ti nejbouřlivější a nejobávanější dvojníci, také je nás nejmíň a můžeš si domyslet, že přenos takového dvojnictví je mnohem složitější, má svá omezení, probíhá v desátém roce chlapce, kterého je potřeba nechat polknout iniciační nápoj, jemuž se říká mayamvumbi, zasvěcený ho vypije přesně podle návodu, ucítí opilost, která mu umožní se rozdvojit, vypustit své druhé já, bulimického klona, který neustále běhá, lítá, přeskakuje řeky, zahrabává se do listí, pokud zrovna nechrápe v chýši zasvěceného, a já byl mezi těmahle dvěma, ne jako divák, ale protože beze mě by druhé já mého pána zašlo, nedokázalo by nasytit svou žravost, prozradím ti, že rodiče dítěte, kterému se předává mírumilovný dvojník, o tom vědí a podporují to, ale u přenosu škodlivého dvojníka tomu tak není, tady to probíhá nezávisle na vůli chlapce a bez vědomí matky, bratrů i sester, v takové lidské bytosti, kterou se my staneme zvířecím vtělením, už není místo pro city jako slitování, soucit, výčitky svědomí, milosrdenství, takové bytosti budou obcovat s nocí, a jakmile je přenos u konce, škodlivý dvojník musí opustit zvířecí svět, aby mohl žít nedaleko zasvěceného, bez odmlouvání bude plnit jeho úkoly, viděl snad kdy někdo škodlivého dvojníka jít proti příkazům člověka, díky kterému existuje, no řekni, to je nevídané v celé dikobrazí paměti, jo, a že spolehlivou paměť mají jenom sloni, to je další z pověr lidského druhu

dávno před tím, než si můj pán začal zahrávat s ohněm, užíval jsem si šťastně několikaměsíčního odpočinku, s úžasem sledoval život běžící kolem, čerstvý vzduch mi plnil plíce, pro samou radost jsem neměl nikde stání, jenom jsem běhal, zastavoval se na vrcholku kopečku, odkud jsem měl výhled na zvířecí hemžení, rád jsem pozoroval každodenní život, znovu jsem se vracel do světa buše, mohl jsem zmizet, nedávat o sobě pánovi vědět, sledoval jsem západ slunce a potom se zavřenýma očima poslouchal cvrčky, ráno mě budily svým povykem cikády, během těch období nicnedělání a klidu jsem se hodně krmil, čím víc jsem žral, tím větší jsem měl hlad, už si ani nepamatuju, kolik bramborových polí jsem k nemalé

radosti séképembských rolníků prosmejčil, nespravedlivě podezírali nestvůru napůl člověka

a napůl zvíře se žaludkem hlubokým jako studna jejich nevědomosti, hned za úsvitu jsem číhal na divoké kachny, cachtaly se v řece, strakatá křídla se jim zrcadlila na vlnách, bavilo mě sledovat, jak se naparují na hladině, aniž by se utopily, a když některá z nich odzvonila konec přestávky anebo když se do těch míst odvážil nějaký lovec, odlétly do jiných světů, konec dopoledne zahájilo defilé zeber, antilop a divokých prasat, potom se podél řeky procházeli v tlupě lvi, mláďata napřed, staří řvali jenom tak, pro nic za nic, zvířecí společenství si nekřížila cesty, čas tam byl jakoby přirozeně rozvržený, o dost později, když

slunce stálo v zenitu, se objevila armáda opic, mohl jsem sledovat rvačky mezi samci, bezpochyby o nadvládu nebo o samice, byla to zábava je pozorovat, jejich pohyby mi připadaly jako lidské, hlavně když si ti lidoopi z dlouhé chvíle dloubali holuby z nosu, když se drbali na genitáliích a pak si se znechuceným výrazem čichali k prstům, říkal jsem si, jestli někteří z nich nebudou škodliví dvojníci lidí, ale hned jsem si uvědomil, že nebudou, protože škodlivý dvojník musí své zvířecí společenství opustit

ano, tou dobou jsem býval šťastný dikobraz, a když to říkám, tak ježím bodliny, to je jeden ze

způsobů naší přísahy, jinak taky můžeme zvednout pravou packu a třikrát s ní zatřást, vím, že

lidé do svých přísah zatahují hlavy předků nebo Boha, kterého nikdy neviděli a kterého slepě

vzývají, své životy zasvětili čtení Jeho promluv sebraných ve veliké knize, kterou k nám v dávných dobách dovezli lidé s bílou kůží, když si zdejší obyvatelé ještě svá směšná pohlaví zakrývali leopardí kůží nebo listem banánovníku a nevěděli, že za obzorem žijí jiné, odlišné národy, že svět se rozprostírá i za moři a oceány, že když tady padne noc, jinde vstane den, že když tady prší, jinde svítí slunce, můj pán Kibandi tuhle Boží knihu měl, je v ní spousta příběhů, kterým lidé musí věřit, když si chtějí zasloužit místo tam, čemu říkají Ráj, správně usuzuješ, že ze zvědavosti jsem do ní mrknul, uměl jsem plynule číst, jako můj pán, stávalo se mi, že když byl vyčerpaný, četl jsem místo něj, a tak jsem prošel tu Boží knihu, celé stránky, napínavé a patetické, bodlinami jsem podtrhával některé pasáže, většinu těch příběhů jsem vlastníma malýma ušima slyšel, jak je vyprávěli vážení lidé, lidé se šedivou bradkou, lidé, kteří v neděli chodili do vesnického kostela, vyprávěli ty události s takovou přesností a s takovou důvěrou, že by jeden řekl, že ty skutky viděli sami na vlastní oči, a řeknu ti, že dvounožci obdaření řečí nejvíc vyprávěli příběh o tajemném chlapíkovi, takovém charismatickém tulákovi, podle nich Božím synovi, který na svět přišel strašně složitě, v té knize se ani do podrobnosti nelíčí, jak se jeho rodiče spářili, a ten chlapík se procházel po vodě, taky měnil vodu na víno, rozmnožil chleby, aby nakrmil lid, taky se zastal prostitutek, na které dav házel kamení, taky vracel nohy zoufalým mrzákům, slepcům zrak a na zem přišel proto, aby zachránil celé lidstvo, včetně nás, zvířat, protože, a teď dobře poslouchej, už před hodně lety, kvůli tomu, aby se zachoval aspoň jeden exemplář od každého druhu žijícího na této zemi, pamatovali i na nás, shromáždili nás v kleci, která se jmenovala Archa Noemova, abychom přežili čtyřicet dnů a čtyřicet nocí trvající lijavec, Potopu, tak se to jmenovalo, jenomže o dost později se jediný syn, kterého Bůh seslal sem dolů, stal terčem bezvěrců, neznabohů, kteří ho bičovali, přibili na kříž a nechali tak na palčivém slunci a v den, když ho ti neznabozi soudili za to, že svými pozoruhodnými zázraky rušil veřejný klid, když si měli vybrat mezi ním a jiným obviněným, Barabášem, ubohým ničemou bez špetky svědomí, raději omilostnili tohohle silničního lupiče a chudáka Božího syna zabili, ale to se ví, že se z říše mrtvých vrátil jako někdo, kdo si jenom tak po obědě zdřímnul a zrovna se vzbudil, a jestli ti povídám o tom tajemném chlapíkovi, tak ne proto, abych odbíhal od své zpovědi, ale

proto, že jsem přesvědčený, že to nebyl ledaskdo, ten Boží syn, byl to zasvěcený člověk jako můj pán, měl tedy být chráněný mírumilovným dvojníkem, nikomu nikdy neuškodil, to ti ostatní na něm nenechali nitku suchou, Kibandi pak začal mít raději svět ezoterických knih, cítil, že kniha Boží odsuzuje jeho vlastní víru, kritizuje jeho praktiky, vzdaluje ho od ponaučení jeho předků, a tak tyhle příběhy přestal číst, čili v Boha vůbec nevěřil, protože Bůh odkládá splnění modliteb vždycky až na druhý den, zatímco můj pán chtěl hmatatelné výsledky okamžitě a hned, kašlal na zaslíbený ráj, proto občas, aby utnul rozpravy těch nejuvědomělejších věřících z vesnice, říkal „jestli chceš pobavit Boha, vypravuj mu o svých

plánech,“ a navíc, lidi si můžou přísahat na hlavy svých předků nebo na jméno svého Všemohoucího, jak chtějí, dělají to tak od nepaměti, svá slova však dřív nebo později zradí, protože vědí, že slovo neznamená vůbec nic, zavazuje jenom ty, kdo v něj věří

přeložil Tomáš Havel

Zobraziť diskusiu (0)