Podcast Terezy Matějčkové jako prolog k Práci na hovno
Potýkají se západní společnosti s leností, anebo naopak žijeme ve světě, který fetišizoval práci? Tyto dvě protichůdné teze se střetávají v samém středu naší společnosti. Když se podíváme na počet odpracovaných hodin, zjistíme, že Češi pracují výrazně méně než například v šedesátých letech, před zavedením pětidenního pracovního týdne. Přesto má řada lidí pocit, že pracujeme intenzivněji než kdy dříve. A možná je to v jistém smyslu pravda – protože práce není jen otázkou času, ale i energie, soustředění, únavy a nasazení, které nelze vyjádřit v hodinách.
Mnozí filosofové i sociologové si všímají, že vedle rostoucí citlivosti na stres – a tedy i rychlejšího pocitu přetížení – se proměnil i sám rámec práce. Dávno už neplatí představa work-life balance. Spíše žijeme ve světě work-life blending, kde se volný čas vpíjí do práce a práce do volného času.
Práce je natolik neuchopitelná, že často ani nevíme, kdy vlastně pracujeme – a přitom nikdy skutečně nekončí. Je však třeba dodat, že se proměňuje i vztah k práci. Zatímco pro dvacáté století bylo určující pojetí Maxe Webera, který chápal práci jako „povolání“, původně spjaté s božím řádem, pro století jednadvacáté se možná stane ikonickým jiný obrat: „bullshit job“, v českém překladu Davida Šíra „práce na hovno“.
Tento posun výmluvně zachycuje proměnu práce z něčeho, co utvářelo naši identitu, v něco, co ji rozkládá. Stále větší část společnosti je prý placena za činnosti, které postrádají smysl, a to právě i podle těch lidí, kteří je vykonávají. A přesto není tak snadné se práce vzdát – a možná ani dobré o tom snít. Spíše je třeba hledat způsoby, jak práci vrátit smysl tam, kde se z ní vytratil. Už proto, že nejde jen o výdělek ani o vlastní identitu. Vedle škol možná neexistuje jiné místo než právě práce, které nutí téměř všechny vstupovat do kontaktu s lidmi mimo vlastní sociální okruh a společně hledat řešení napříč názorovými rozdíly, někdy i propastmi. V tomto smyslu může být práce – nebo by mohla být – celoživotní školou porozumění.
Tereza Matějčková
