Vanja má v plánu zdržet se tu jen několik týdnů. Zamiluje se však do své spolubydlící Niny a pobyt v kolonii si prodlouží. Když narazí na neklamné známky toho, že Amatce hrozí zkáza, a zjistí, že vedení kolonie před občany tyto informace tají, pustí se na vlastní pěst do velmi riskantního zkoumání.

V dystopickém románu Karin Tidbeckové má jazyk moc a sílu vytvářet realitu. Pokud veškeré objekty, budovy i předměty každodenní potřeby nejsou opakovaně a správně pojmenovány,
vše se roztaví ve slizkou hmotu. V zajetí represivní kolonie Vanja sní o svobodném užívání jazyka, ale její individualismus může ohrozit samotnou podstatu reality.

ukázka s. 23--31

Druhoden

Vanju probudilo burácení. Za malým oknem bylo vidět blednoucí oblohu, napůl cesty mezi noční tmou a denním šerem. Čekala, že uslyší pleskání dešťových kapek o okenní sklo, ale nic takového nepřišlo. Jen další hřmění.

Předchozí den šla spát brzy, krátce po večeři. K té měli vařený tuřín a mrkev s chutnými smaženými houbami; byly malé a kulaté, takové Vanja do té doby neviděla. Večeřela s nimi i Ulla, která byla sice stará a shrbená, ale měla bystrý, pronikavý pohled. Neustále se Vanji vyptávala na Essre: kolik tam teď žije lidí, co se tam nosí, kdo je ve výboru, a hlavně – je soukromá výroba skutečně dobrý nápad? Zdálo se, že mezi obyvateli Amatky se toho o dění v ostatních koloniích příliš mnoho neví.

Vanja svědomitě odpovídala. Na poslední otázku nedokázala říct nic jiného než oficiální stanovisko: soukromá výroba má povzbudit v lidech průkopnického ducha a podpořit rozvoj spolupráce. A já tenhle průzkum prostě beru jako svoji práci, vysvětlila. Dělám jen to, co mi řeknou. Ulla zavrtěla hlavou a nedokázala pochopit, jak může být Vanja tak lhostejná. Jsi úplně hloupá, vytkla Vanje, a ta upřeně hleděla do svého talíře. Nina poznamenala směrem k Ulle, že než něco vypustí z úst, měla by si to pořádně rozmyslet. Ulla opáčila, že na to je už moc stará.

Vanja se omluvila, umyla po sobě talíř a příbor a odešla do svého pokoje, kde si oblečená vlezla do postele. Nikdo za ní nepřišel. Zdálo se, že zavřené dveře jsou respektovány i v Amatce. Dlouho ležela s očima dokořán, stále dokola si přehrávala, co bylo řečeno, a napadala ji spousta sžíravých odpovědí, které bývala mohla použít. Kolonie Essre a její výbor se uměly dívat dopředu a vytvářet ambiciózní vize. Soukromá výroba byla nezbytnou podmínkou rozšiřování kolonií. Lidé byli ochotní zkusit něco nového, samozřejmě pod pečlivým dohledem výboru. Amatka si přece vede také dobře, ať už si Ulla myslí, co chce. Copak Ulla nemá důvěru ve své spoluobčany?

Vedle postele stály její boty. Aspoň že ty si večer zvládla zout. Odhrnula peřinu a roztřásla se chladem. Nemotorně se obula, ze skříňky si vzala ručník a žínku a zamířila dolů.

U kuchyňského stolu seděl Ivar a jedl, před sebou rozevřenou knihu. Pokynul jí hlavou a palcem ukázal na sporák, kde stála pánev a kouřící konvice. Vanja mu odpověděla pokývnutím a pokračovala do koupelny. Ta byla maličká; záchodová mísa, umývadlo a vana se tam sotva vešly. Třetí polička na zdi byla její, ne že by toho na ní měla mnoho: jen nějaké toaletní potřeby a zubní kartáček. Sáhla po neceséru, zamumlala „necesér“ a otevřela ho.

Když spatřila obsah neceséru, trhla sebou a málem ho upustila do umývadla. Dno taštičky bylo pokryté hustým gelem. To býval zubní kartáček. Poslední dobou ho zanedbávala. Všimla si toho už ve vlaku: písmenka ve slovech zubní kartáček vyrytých do rukojeti se začínala rozostřovat. Tehdy ale myslela, že ještě chvíli vydrží.

S odporem zapnula zip neceséru. Když teď věděla, co je uvnitř, ruka, v níž ho držela, se jí chvěla. Najednou dostala strach, že by se obsah mohl nějak dostat ven a začít jí vzlínat po paži. Při tom pomyšlení ji začalo pálit v hrdle. Vycouvala z koupelny, necesér držela oběma rukama.

„Ivare?“

Ivarova ruka svírající vidličku ustrnula na půli cesty mezi talířem a ústy. „Ano?“

„Potřebovala bych tohle dát k likvidaci.“ Otočila se a ukázala mu necesér.

Ivar pohlédl na to, co držela v rukou, pak na ni a zdvořile přikývl. Vstal od stolu, došel ke skříňce pod dřezem a vytáhl z ní krabici. Odklopil víko a podržel ji před Vanjou, která na dno opatrně položila svůj necesér. Ivar víko přiklopil a odešel. Vanja zaslechla, jak otvírá a vzápětí zase zavírá vstupní dveře. Pak se Ivar vrátil a opět se posadil ke stolu.

„Omlouvám se,“ hlesla Vanja.

Ivar se na ni poprvé usmál, rty nechal sevřené, ale výraz jeho tváře roztál. „Nedělej si s tím starosti. Hlavně něco sněz.“ Pak obrátil pozornost zpět ke své knize.

Vanja si vzala hrnek a talíř a podívala se z okna. Pořád ještě nepršelo. V pánvi našla ohřáté zbytky včerejší večeře, v konvici kávu tak silnou, že byla skoro hnědá. Vanja počkala, až se usadí lógr, a pak ji zkusila. Chutnala zvláštně, kořeněně a sladce i kysele zároveň, musela být z nějakých hub, které v Essre neznají. Nandala si jídlo na talíř a posadila se naproti Ivarovi. Podle toho, co dokázala z textu obráceného vzhůru nohama rozluštit, si četl o pěstování rostlin ve sklenících.

Když Ivar dojedl, vstal a knihu zavřel.

„Musím teď na směnu,“ řekl. „Nina už je taky v práci. Dnes začínala brzy. Večer máš službu v kuchyni. Ale nakupovat nic nemusíš. Ve spíži je spousta jídla.“

Vanja přikývla. „V kolik hodin?“

Ivar pokrčil rameny. „Budeme doma kolem páté.“ Pak už po sobě jen mlčky umyl talíř a odešel. „Ke všem věcem správná slova,“ začala si Vanja broukat polohlasem a očima bloudilapo místnosti, „vše je třeba označovat. Stůl a židle, konvice zde, tam zas spíž a sporák je.“

„Označovací píseň“ byla nedílnou součástí běžného života všech obyvatel kolonií. Učili se ji už v dětských domech. Když byla Vanja malá, byl označovací den jejím nejoblíbenějším dnem v týdnu.

Učitel Jonas chodil po místnosti a postupně ukazoval na jednotlivé předměty. Občas nebylo snadné jména věcí napasovat do rytmu „Označovací písně“ a děti se tomu smály. Vanja zpívala ze všech nejhlasitěji. Když dozpívali, zanotovali ještě „Hymnu Průkopníků“ a „Až jednou vyrostu“. Pak si šly všechny děti zdřímnout.

Důvod všeho toho pojmenovávání a označování jim prozradili až mnohem později. Věnovali tomu mimořádnou vyučovací hodinu. Několik dní před touto hodinou trávily děti tím, že stále dokola opravovaly nápisy a označení a pokaždé zpívaly několik slok „Označovací písně“ navíc. Učitel Jonas je bedlivě sledoval a lajdáky přísně trestal. Nakonec se všichni sešli ve třídě. Samotná lekce netrvala dlouho. Učitel Jonas stál za katedrou, ve tváři napjatý, zasmušilý výraz. Zavládlo takové ticho, že člověk mohl slyšet vlastní tep. Pak Jonas promluvil. Jeho zpravidla zvučný hlas zněl slabě.

Před dávnými časy, když do těchto míst dorazili Průkopníci, vybudovali pět kolonií. Dnes z nich zbyly jen čtyři.

Po skončení hodiny děti až do večera zpívaly „Označovací píseň“ a obtahovaly nápisy, teď se zcela novým zápalem. Už to nebyla jen hra.

Vanju poslali do skladu. Dostala za úkol označovat tužky a pravítka a plnila ho s velkým zaujetím. Dotýkala se jedné tužky po druhé a skandovala do rytmu tužka tužka tužka tužka tužka tužka, až se slabiky propojily do jednolitého zvuku a pak se znovu rozdělily a najednou zněly spíše jako ka‑tuž ka‑tuž ka‑tuž ka‑tuž ka‑tuž ka‑tuž, načež se vyrovnaná řada tužek zachvěla a málem se proměnila v cosi jiného. Vanja si uvědomila, že právě takhle to funguje, a v hrudi ucítila podivné mravenčení. Vtom se dveře skladu otevřely a v nich stál učitel Jonas. Očima přejel řadu tužek a pak upřel pohled na Vanju. „Já jsem to viděl,“ řekl. Popadl ji za paži a dovedl ji do třídy.

Ostatní děti už seděly na svých místech, jen Ärna stála u katedry a ve tváři měla zvláštní výraz. Učitel Jonas postrčil Vanju před sebe a postavil ji vedle její sestry. Vanja sklopila hlavu, soustředěně sledovala špičky svých bot a čekala. Učitel jistě řekne ostatním, co udělala, a pak ji pošlou pryč. Ticho se zdálo nekonečné. Užuž se chystala vzhlédnout, když učitel Jonas promluvil. „Otec Vanji a Ärny, Anvarsův Lars, byl zatčen a obviněn z podvratné činnosti.“

Ve třídě to zašumělo. „Zrovna dnes jsme mluvili o páté kolonii a o tom, co se stane, když se nedodržují pravidla. Všichni teď víte, jak nebezpečná věc to je. Strašně, skutečně strašně nebezpečná. Chcete snad rozvrátit naši společnost, zničit všechno, co jsme s takovým úsilím vybudovali?“

Obrátil se k Vanje a Ärně. Vanje začalo hučet v hlavě. Učitelův hlas k ní doléhal jakoby z dálky. „Děvčata, je nutné, abyste zavrhly chování svého otce. Nechcete přece být zrádkyně jako on?“

„Ne.“ To promluvila Ärna.

„Tak opakujte po mně: Jakožto věrný člen komuny zavrhuji Anvarsova Larse a jeho činy.“

Ärna opakovala jeho slova hlasem tak jasným a pronikavým, že k Vanje dolehla i přes narůstající hučení v uších. Vanje musel učitel Jonas větu předříkávat slovo za slovem a opakovat ji třikrát, než byl s výsledkem spokojený. Potom jim oběma dovolil vrátit se na místa.

Učitel Jonas promluvil k celé třídě o tom, jak důležité je ihned nahlásit sebemenší porušení pravidel a přísně odsoudit každého, kdo by se pokusil komuně jakkoliv škodit.

Po skončení hodiny odvedl učitel Jonas Vanju k jednomu z funkcionářů výboru.

Učitel Jonas nám řekl, jak to bylo s těmi tužkami, pravil funkcionář. Jsi ještě dítě. Nevěděla jsi, že to, co děláš, je špatné. Teď už ale víš, že to dělat nemáš.

Ano, odpověděla se sklopenýma očima Vanja. Už vím, že to nemám dělat.

Budeme tě pečlivě sledovat, prohlásil funkcionář.

Vanja musela zajít na úřad komuny, aby se v Amatce oficiálně přihlásila. Když vyšla z domu, měla na sobě dvoje kalhoty, pod bundou tři svetry a v brašně své zápisníky. Rukávy si stáhla přes dlaně. Nebe se projasnilo do světlounkého odstínu šedi. O kus dál uviděla ženu v jasně žlutém pracovním oblečení, jak po téměř prázdné ulici táhne od dveří ke dveřím vozík a sbírá krabice se zlikvidovanými věcmi. Vanja se zachvěla, odvrátila se a vykročila směrem k centru.

Budova úřadu komuny v Amatce měla zakulacené rohy a malá zapuštěná okna. Jako všechny centrální budovy ve všech koloniích i ona byla postavená z betonu, toho vzácného materiálu, který s sebou přinesli Průkopníci. Beton, stejně jako jiné věci ze starého světa nevyžadoval označování; držel pohromadě i bez něj. Tato jeho stálost byla uklidňující. Na pamětní desce vedle vchodu stálo: Centrální budova postavená v roce 15 po příchodu. Ať žijí Průkopníci! Ať žije kolonie Amatka!

Hned u vchodu seděl za přepážkou podatelny hubený muž. Vanja mu předložila své ohmatané dokumenty a dostala od něj několikastránkový formulář, který musela vyplnit. Celé jméno, věk, rodná kolonie, přechodné bydliště v Amatce, povolání, jména dětí a místo jejich pobytu. Vzdělání, předchozí zaměstnání, jiné dovednosti. Je si vědoma toho, že pokud by kolonie některou z jejích dovedností potřebovala využít, může ji během pobytu v Amatce kdykoliv povolat zpět? Má nějaké choroby nebo jiné zdravotní komplikace, o nichž by správa kolonie měla být informována?

Konečně Vanja odevzdala vyplněný dotazník úředníkovi, který se nad ním sklonil a začal ho pročítat. Po chvíli poklepal špičkou pera na jednu z kolonek.

„Tady jsi nevyplnila kolonku ‚děti a místo jejich pobytu‘.“

„Ne,“ připustila Vanja.

Úředník zamířil perem ke kolonce, kde Vanja uvedla svůj věk. „Aha,“ pravil.

Vanja sklopila pohled k podlaze. Tváře jí hořely.

Úředník ji požádal o kreditovou knížku a několika krátkými údery ji orazítkoval.

„Vítej v Amatce,“ řekl, když jí knížku vracel. „Jsi zapsaná jako návštěvník a můžeš se volně pohybovat po celé kolonii. To je všechno.“

„Ráda bych si také podala žádost o informace z archivu,“ řekla Vanja a očima se vyhýbala jeho pohledu.

„Druhé patro, první dveře vpravo.“ Pak se úředník otočil a pokračoval v razítkování dokumentů.

Ve druhém patře Vanja znovu předložila své doklady a vyplnila žádost o seznam místních nezávislých firem. Dozvěděla se, že to bude pár dní trvat. Poděkovala úřednici a odešla.

Když si odbyla nezbytné formality, zašla Vanja s Nininým nákupním seznamem do obchodu s oblečením. Chvíli procházela mezi pracovními oděvy a kabáty v přední části obchodu, než konečně objevila oddělení se svetry, spodním prádlem a doplňky. Nakupujících tu v tuhle denní dobu bylo jen pár. Panující ticho narušovalo pouze monotónní mumlání prodavačky, která s tlustou fixou obcházela regály a označovala jednotlivé kusy zboží.

Zdejší látky se lišily od těch v Essre, materiály byly na dotek hřejivější. Většina oděvů byla jednobarevná, šlo ale o výrazné barvy. Vanja, celá v hnědé, váhala. Pak si vzpomněla na Nininy modré montérky a Ivarovu zelenou košili a vybrala si oděvy v odstínech zelené a modré: čepici na spaní, podvlékačky, tlusté triko s dlouhým rukávem, rukavice, ponožky, šálu, beranici. Některé kusy si před zrcadlem vyzkoušela. V beranici vypadala trochu zvláštně: zpod čepice jí vykukovaly vlasy a klapky na uši trčely do stran. Stáhla si beranici trochu dozadu, schovala pod ni vlasy a klapky na uši si zavázala šňůrkou pod bradu. Takhle to vypadalo o něco lépe. Promnula mezi prsty látku své tenké bundy. Na loktech a na ramenou už byla prošoupaná, ale byla čerstvě označená a prozatím s ní vystačí. Kalhoty měla ještě slušné, teď, když tak zhubla, se jí pod ně vejde i teplé spodní prádlo.

Žádné extra kredity na oblečení Vanja od své firmy nedostala, ale vzhledem k tomu, jak málo se o oblékání zajímala, měla ušetřeno dost na to, aby bez problémů zaplatila všechno, co si vybrala.

O kus dál našla lékárnu. Výrobky byly srovnané podle kategorií, většinou v červeno‑‑ bílých obalech – v barvách kolonie Amatka. V zadní části obchodu obsluhovalo zákazníky několik výdejčích. Vanja pomalu procházela mezi regály a pročítala si etikety produktů. Jejich portfolio bylo v podstatě stejné jako v Essre, rozdíl byl ale v zastoupení jednotlivých typů výrobků. Obyvatelé Amatky měli očividně potíže s pokožkou: celé jedno oddělení bylo věnované přípravkům na ekzém, plísňová onemocnění a další kožní nemoci. To sekce věnovaná osobní hygieně byla mnohem skromnější. Vanja si vybrala produkty, které neměly obaly v barvách kolonie, a vyplnila rekviziční formulář, který jí podal jeden z výdejčích.

„Dovážíte nějakou soukromou produkci z Essre?“ zeptala se, když jí mladá žena s vlasy staženými do pevného drdolu, balila nákup do hnědých tašek.

Výdejčí – s jednou rukou uvnitř tašky – se zarazila. „Ne. Proč bychom to dělali? Jsme rádi, když dokážeme udat věci, které se vyrobí tady. Myslím produkty od místních soukromých výrobců. Takže nechápu, jak by se tu mohlo prodat něco, co je z Essre.“

„Proč lidé podle vás ty výrobky soukromníků nechtějí?“

„Vy nejste zdejší, že ne? Soukromá produkce je něco nového. A lidi nemají novoty rádi. Nikdy to nepřineslo nic dobrého.“

Když výdejčí vložila do tašky poslední krabičku, zalovila rukou kdesi pod pultem, vytáhla odtamtud několik propagačních letáků a přidala je k nákupu.

„Ještě si vezměte tohle.“

Vanja dovlekla svůj nákup domů. Tam postavila tašky na kuchyňský stůl a ve spíži našla kávový prášek. Zdálo se, že je podomácku vyrobený, uskladněný ve sklenici s nedoléhajícím víčkem. Ivar si nejspíš z práce nosil kávové houby, sušil je a sám si je mlel. Vanja naplnila konvici do půlky vodou, přidala do ní několik lžic prášku a postavila ji na plotnu. Zatímco se káva vařila, vybalila nákup, prohlížela si lahvičky, krabičky a tuby a rozkládala je po stole. Měla celkem třicet dva produktů od dvou různých výrobců. Když byla káva uvařená, nalila si Vanja světle žlutou tekutinu do hrnku. Pak vytáhla z brašny svůj zápisník a začala si zapisovat jména výrobců, názvy produktů a jejich složení. Byla to uklidňující činnost.

Z práce ji vytrhl hlasitý smích. Ve dveřích kuchyně stála Nina. S pozdviženým obočím si prohlížela kelímky a lahvičky vyskládané na stole, pak se podívala na Vanju a znovu se rozesmála, nebylo v tom ale nic nepřátelského.

Karin Tidbeck

Amatka

Kniha Zlín

preklad: Lukáš Novák

Zobraziť diskusiu (0)