Tomáš Weiss
10.10.2016
Poezie na 7 dní
Někdy není nic důležitějšího, než si přečíst báseň. Ne, není to žádný úkon zbytnělého neléčeného romatismu. Je to ta neodkladná potřeba číst dobře uspořádaná slova, skrze která, při šťastné konstalaci, vykoukne na nás nečekaně okolní svět. Třeba jen náladou, třeba jen jedním slovním spojením. Tentokrát báseň Ivana Wernische Taroky.
Taroky
Mám horečku, sedím v posteli a rozkládám po přikrývce karty: Kominíka s žebříkem, kouzelníka s opicí na rameni, ženu, která leží na kanapi a v ruce drží hrábě…
Tady jsou dvě skály, na každé stojí věž.
Od věže k věži je natažen provaz.
Mezi skalami proplouvá loď z dávných časů. Nakloněný komín dýmá.
Po provaze jde chlapec se školní brašnou na zádech. Mne si oči.
Pálí mne oči a třesu se zimou.
(V noci ze 7. na 8. 9. 2015)
Ivan Wernisch (* 1942 v Praze) je autorem několika desítek básnických sbírek, z nichž ta první (Kam letí nebe) vyšla v roce 1961. Je také editorem šesti básnických antologií a překladatelem německé, vlámské a ruské poezie. Za celoživotní dílo mu byla v roce 2012 udělena Státní cena za literaturu.
Uvedená básně je ukázkou z jeho připravované sbírky Tiché město, která vyjde v nakladatelství Druhé město. Publikována byla na www.nedelnichvilkapoezie.cz
