Iglú

Ráno bylo město přikryté sněhem.

Probudil se do klidu a ticha. Na střešním okně ležela bílá peřina, v pokoji panovalo šero. Vedle muže spala žena. Snad hodinu neprojelo jediné auto. Ani silničáři. Takový klid nepamatoval.

Probudilo se první dítě. Pak druhé a třetí. Žena vylezla z postele a začala dělat snídani. Muž jí pomáhal. Přitom se díval z okna. Viděl obrovskou bílou tíhu na střechách, tíhu, která ohnula a polámala túje v sousední zahradě. Vše bylo skryté pod sněhem a z nebe se vytrvale snášely další něžné vločky.

Vzal hrablo a odházel sníh z chodníku před domem. Auta zmizela, místo nich se v dlouhých řadách vršily dokonale tvarované třpytivé stohy. S hrablem v ruce zamířil na zahradu, udělal pěšinu k altánu, zakouřil si, chvíli postál a pak začal házet sníh na hromadu. Pracoval, dokud nebyla vysoká jako on. Vykopal otvor, nahlédl do něj, zašklebil se a hloubil dál.

Přiběhly děti, pod vrstvou oblečení jim byly vidět pouze nadšené oči. Muž vykopal otvor, pak jeskyni. Ze sklepa si přinesl malý rýč na záhonky, nasoukal se do jeskyně, kutal a otvorem za sebou vyhazoval sníh. V místech, kde byly stěny nejtenčí, prosvítal azur.

„Tati?“ V otvoru se objevila synkova hlava.

„Jo?“

„To je iglú?“

„Může bejt.“

„Co?“

„Jo, to je iglú.“

Vyplazil se ven a nechal je, aby iglú vyzkoušeli.

Po obědě se šlo sáňkovat. Zatímco žena fotila vřeštící děti, muž nemohl dostat z hlavy iglú. Myslel na něj celé odpoledne. Děti měly z iglú radost. A žena taky. Těšilo ji, že pro ně konečně něco udělal. Nahlas to sice neřekla, ale muž to na ní poznal.

Dceři byla zima a začala plakat. Šli domů.

Žena připravila svařák.

„Dáš si taky?“

Muž přikývl.

„Mňam,“ pochutnávala si. „To je ale dobrota.“

Starší dcera zpívala Rolničky. Chlapec se k ní přidal. Mladší dcera se znovu rozplakala.

„Má dost,“ usoudila žena. Signál pro muže.

Uplakané děvčátko usnulo hned, ostatní ještě zdaleka neměli dost a trvalo dlouho, než to konečně vzdali. Muž potichoučku zavřel dveře pokoje a šel do obýváku. Žena spala na gauči. Hrnek od svařáku byl prázdný.

Zapálil hřbitovní svíčku a opatrně ji pustil na dno zavařovačky. Vlezl do iglú, stěny zoranžověly světlem. Chvíli seděl a rozhlížel se kolem sebe. Píchl prstem do stropu. Sníh byl tuhý a ledově studený. Sáhl do kapsy pro cigaretu a zapálil si. Všichni jsou ve vyhřátých bytech, choulí se pod peřinami a já tu dřepím mezi chladnými stěnami, říkal si se zvláštním uspokojením. Myslel na lidi ledu a ohně z dávných dob. Pořád takoví jsou, napadlo ho, daleko na severu.

Přinesl si spacák, zalezl do něj a nastavil budík na čtyři ráno. Žena vstávala brzo, chtěl být v posteli, než se probudí, nestál o zbytečné otázky, které by zaručeně přišly, jakmile by se dozvěděla, že spal v iglú při pěti stupních pod nulou. Ne, tohle byla jeho věc, jeho radost, tajemství, o které se rozhodně nechtěl s nikým dělit. Sfoukl svíčku a zavřel oči.

Za týden přišla obleva. Sníh padal ze střech a stromů, rampouchy se tříštily o chodníky, zima zanikla a muž propadl smutku. Nedával ho najevo. I děti byly smutné, zamilovaly si iglú, které pro ně otec postavil. Přes den si v něm hrály a muž ho pak po večerech opravoval. Spal tam třikrát. Viděl, jak se iglú hroutí, klesá a otvor je stále menší. Jednoho rána vyšel na zahradu a ztěžka polkl. Z jeho nádherného příbytku zbyla neforemná hromada. Vzpomínal na klidné noci, které v něm strávil, aniž by o tom měl kdokoliv nejmenší tušení. Dotkl se rozbředlého sněhu a chvíli na něj upíral nepřítomný pohled. Pak šel domů.

Roky míjely. Žádná další zima už nebyla taková jako ta, během níž postavil iglú. Z dětí vyrostli mladí lidé a rodiče zůstali sami. Změnili se. Byli starší a smutnější. Vždycky se těšili, až děti dospějí a oni budou mít zase víc času na sebe, jako když spolu začínali chodit. Jenže skutečnost je nemile překvapila. Snad nečekali, že tolik zestárnou, že mužova touha po ženě ochabne, že oba jaksi zvadnou, změní se, zjistí, že divadla už je vlastně nezajímají, dovolené ve dvou jim nic nepřináší, že si nemají pořádně co říct a že nebýt dětí, dávno by se rozešli. Nechal jí dům a sám se přestěhoval do garsonky. Po večerech slýchal zvuky ze sousedních bytů. Obklopovali ho lidé, přesto se nikdy necítil tak osamělý.

Tu a tam se vídal s dětmi, jedno odpoledne mu dcera svěřila vnoučka na hlídání. Byl to hezký čiperný chlapec, spíš po otci než po mamince, ale muži to nevadilo, měl svého zetě rád, třebaže s ním promluvil maximálně pětkrát v životě. I tak kdesi v nitru cítil, že si lepšího zeťáka nemohl přát.

Chlapec mu seděl na klíně a se smíchem ho tahal za bílé vousy.

„Jednou ti postavím iglú,“ řekl muž.

„Co to je, dědo?“

„Dům ze sněhu a ledu.“

„Proč?“

„Co proč?“

„Proč mi ho postavíš?“

„Budeme v něm spolu bydlet.“

„Ale já bydlím s mamkou a taťkou.“

„Pravda.“

„Seš smutnej, dědo?“

„Kdepak. S tebou nemám na smutek čas.“

„Budu tě v tom iglú navštěvovat.“

„Tak jo.“

„Ale jak ho postavíš?“

„Přece ze sněhu.“

„Dyť žádnej není.“

Chlapec měl pravdu. V tomhle byl problém.

Stál na běžkách a ujížděl po rozlehlé bílé pláni. Slunce stálo nízko, v jeho světle se ledové krystalky třpytily jako hvězdy. Než se dostal k nekonečné vodní ploše, byl splavený potem, bolavý a vyčerpaný. Odepnul si běžky, klesl do sněhu a zadíval se na šedavou vlnící se hladinu. Zhruba kilometr od pobřeží, mezi plovoucími krami, poprvé od chvíle, kdy opustil stanici, spatřil život. Z vln se náhle vynořil černý hřbet velryby. O kousek dál druhý a třetí. Jak se objevily, tak zmizely. Dal jim jména svých dětí.

Dny byly dlouhé, v podstatě nekončily. Stavba iglú mu zabrala několik hodin, těžko říct, jestli denních, nebo nočních. Vlezl dovnitř, zprovoznil hořák a uvařil si polévku z pytlíku. Otvorem měl výhled na moře. Jedl a díval se k obzoru. Obličej rudý mrazem, z vousů mu visely rampouchy. Neslyšel nic, pouze hukot vln. Nahý se z posledních sil nasoukal do bytelného spacáku a zatáhl zip. Až se příště probudí, bude doma.